Článek
Místní internetovou skupinu jsem dlouho brala jako docela užitečnou součást života u nás. Našla jsem v ní opraváře myčky, dozvěděla se o uzavřené ulici a jednou díky ní získala zpátky tašku, kterou jsem nechala na lavičce před knihovnou. Moje sestra Irena patřila mezi její správce. Občas si stěžovala, kolik času jí zabere mazání reklam a uklidňování hádek, ale bylo na ní vidět, že ji těší, když se na ni lidé obracejí.
Se sestrou jsme se vídaly pravidelně. Bydlela ode mě asi deset minut pěšky a většinou jsme si v neděli zavolaly, jestli se jedna nezastaví u druhé na kávu. Po jejím rozvodu jsem jí pomáhala s přestěhováním do menšího bytu, ona mi zase vyzvedávala zásilky, když jsem pracovala odpoledne. Neměly jsme na všechno stejný názor, ale zvykla jsem si, že si můžeme říct i nepříjemnou věc, aniž bychom kvůli ní přestaly být sestry.
Na konci letošního srpna se kousek od náměstí otevřelo malé cvičební studio. Provozovala ho Petra, kterou jsem znala hlavně z Irenina vyprávění. Chodily spolu občas na oběd a sestra o ní mluvila jako o člověku, který se nebojí začínat znovu. Když se ve skupině objevily fotografie světlé místnosti s podložkami a rozpis lekcí, měla jsem radost. V práci sedím celé dny u počítače a hledala jsem něco, kam bych mohla dojít pěšky.
Koupila jsem si osm vstupů a vybrala úterní večerní lekci. První dvě proběhly normálně. Petra nás vítala u dveří, ukázala nám, kam si dát věci, a po cvičení se ptala, jestli nám čas vyhovuje. Nebylo nás moc, většinou šest nebo sedm žen. Právě to mi bylo příjemné. Nemusela jsem nikam jezdit, po hodině jsem si ještě stihla nakoupit a doma jsem měla pocit, že jsem večer nestrávila jen u další obrazovky.
První zrušení přišlo zprávou asi hodinu před začátkem. Lektorka onemocněla a náhrada se nenašla. To jsem samozřejmě chápala. Další úterý ale lekce odpadla znovu, tentokrát kvůli malému počtu přihlášených. Potřetí jsem zprávu otevřela až před studiem. Stála jsem u zamčených dveří s taškou přes rameno a vedle mě čekala paní, kterou jsem znala od vidění. Ani ona si oznámení včas nevšimla. Chvíli jsme tam rozpačitě postávaly a potom se každá vydala domů.
Petře jsem ten večer napsala, jestli se úterní hodina ještě rozběhne pravidelně. Odpověděla, že začátky jsou složité a snaží se najít spolehlivý rozvrh. Nechtěla jsem na ni tlačit. Jenže jsem kvůli cvičení už dvakrát odmítla jiný program a jednou si v práci přesunula poradu. Napsala jsem tedy ještě jednou, zda bych případně mohla využít zbývající vstupy jindy. Odkázala mě na nabídku ranních hodin, na které jsem kvůli zaměstnání chodit nemohla.
Tehdy mě napadlo zeptat se ve skupině. Zajímalo mě, jestli mají ostatní zkušenost s jiným dnem. Uvedla jsem název studia a napsala, že mi během měsíce třikrát zrušili úterní lekci a ráda bych věděla, které večerní hodiny skutečně probíhají. Před odesláním jsem si příspěvek přečetla ještě jednou. Nebyla v něm urážka, výzva k bojkotu ani domněnka o tom, proč se to děje.
Během chvíle mi odpověděla jedna žena, že středeční cvičení zatím měla pokaždé. Druhá napsala, že také čeká, jak se rozvrh ustálí. Chtěla jsem se první z nich doptat na čas, ale při otevření upozornění už příspěvek nebyl dostupný. Myslela jsem, že se mi špatně načetla stránka. Zkusila jsem skupinu vyhledat znovu a teprve potom mi přišla zpráva od Ireny. Psala, že to smazala ona a že takové věci mám řešit přímo s Petrou.
Zavolala jsem jí, protože se mi nechtělo dohadovat přes telefonní klávesnici. Vysvětlila jsem, že jsem Petře už psala a teď se ptám zákaznic na jinou hodinu. Irena mi ale opakovala, že podobný příspěvek může začínajícímu podniku hodně uškodit. Lidé si prý zapamatují jen to, že se tam něco ruší. Připomněla jsem jí, že právě proto jsem popsala vlastní zkušenost přesně a nic dalšího nepřidávala. Odpověděla, že přesně takhle podle ní začíná každá internetová štvanice.
To slovo mě zarazilo. Vzpomněla jsem si na odpověď ženy, která mi doporučila středu, a přemýšlela, co na tom mohlo někoho poštvat. Zeptala jsem se sestry, zda příspěvek vůbec četla celý. Řekla, že ano, ale jako moje sestra snad může čekat, že jí nebudu přidělávat práci. Hovor skončil tím, že musí vařit. Zůstala jsem sedět u kuchyňského stolu a měla nepříjemný pocit, že jsem provedla něco nepatřičného, ačkoli jsem pořád nevěděla co.
Večer jsem se podívala na pravidla skupiny. Bylo v nich, že se mají lidé chovat slušně, neuvádět cizí osobní údaje a neopakovat stejné reklamy. Zkušenosti s místními službami se tam objevovaly běžně. Někdo se ptal na čekání u opraváře, jiný popisoval nedoručenou objednávku z restaurace. Pod jedním takovým příspěvkem Irena sama doporučovala, ať se autor nejdřív zkusí domluvit s provozním. Příspěvek přitom nechala ve skupině i s dalšími komentáři.
Poslala jsem jí krátkou zprávu, že bych chtěla svůj dotaz zveřejnit znovu. Nabídla jsem, že k němu doplním i Petřino vysvětlení o hledání rozvrhu. Sestra odepsala až druhý den ráno. Odmítla to a požádala mě, abych to nevkládala znovu. Nechtěla jsem si zakládat jiný účet ani nutit sousedky, aby příspěvek napsaly za mě. Přesto mi vadilo, jak snadno se z rozhodnutí mé sestry stalo pravidlo, o kterém se už nemělo mluvit.
Za pár dní jsem před pekárnou potkala paní, která se mnou čekala u zamčeného studia. Zeptala se, jestli jsem něco zjistila. Když jsem jí řekla o smazaném dotazu, překvapilo ji to. Její vlastní otázka na změny rozvrhu totiž do skupiny vůbec neprošla. Přidala se teprve nedávno a příspěvky nových členů tam podléhaly schválení. Ukázala mi oznámení o zamítnutí i svůj text. Měla v něm jen prosbu, jestli někdo neví, které lekce budou pokračovat.
Do té doby jsem si připouštěla, že sestra možná reagovala přehnaně jen na mě. Třeba si můj příspěvek spojila s nějakou naší starou neshodou nebo měla špatný den. Teď už bylo těžší si to tak vysvětlovat. Napsala jsem jí, že bych si ráda promluvila osobně. Souhlasila, ať přijdu v sobotu odpoledne. Připravila kávu jako obvykle, ale tentokrát se neptala na práci a já jí nevyprávěla, co nového doma. Obě jsme věděly, kvůli čemu jsem přišla.
Irena začala tím, že Petra do studia vložila úspory a každá prázdná lekce ji stojí peníze. Řekla jsem, že jsem zaplatila za cvičení a snažím se zjistit, kdy na něj můžu chodit. Sestra mi navrhla, ať zkusím jiný podnik, když mi tenhle nevyhovuje. Připomněla jsem jí dotaz té paní před pekárnou. Irena se zeptala, jestli teď budu obcházet všechny nespokojené zákaznice. Potom začala rovnat lžičky na podšálcích, přestože už ležely rovně.
Pak se mě zeptala, jestli vůbec tuším, jak těžké pro ni bylo po rozvodu sehnat dost zakázek. Věděla jsem, že doma upravuje drobným podnikatelům letáky, ceníky a fotografie na web. Také jsem věděla, že některé měsíce sotva vyjde. Nevěděla jsem ale, že většinu nových zákazníků v poslední době získala přes Petru. Doporučila ji známé s květinářstvím, majiteli penzionu i ženě, která prodává vlastní keramiku. Některé zakázky pokračovaly pravidelně.
Petře navíc sama za měsíční odměnu připravovala příspěvky na stránku studia a upravovala rozvrhy. Při té větě se mi vybavily fotografie, přes které jsem se ke cvičení dostala. Zeptala jsem se, proč mi o té práci neřekla. Odpověděla, že mi přece nemusí hlásit každou fakturu. To jsem po ní nechtěla. Jen mi najednou připadalo zvláštní, že při všech předchozích rozhovorech mluvila výhradně o ochraně začínající podnikatelky a o své odpovědnosti za klid ve skupině.
Zajímalo mě, jestli ji Petra požádala, aby dotazy mazala. Irena zavrtěla hlavou. Prý jí jen řekla, že už se k ní doneslo nějaké reptání a že další špatná pověst by mohla studio položit. Sestra se bála, že Petra zjistí, čí příspěvek visí ve skupině, a bude jí vyčítat, že nepodržela ani kamarádku. Když jsem namítla, že přece nemůže vědět, zda by kvůli tomu přišla o práci, přiznala, že to neví. Riskovat to ale nechtěla.
Teprve tehdy jsem její nervozitě rozuměla. V malém obýváku měla pracovní stůl se dvěma monitory, vedle židli s utěrkou přehozenou přes opěradlo. Nedávno mi vyprávěla, že jí zvedli nájem, a já si vzpomněla, jak pečlivě počítala cenu nového vysavače. Nebyl důvod její obavy zesměšňovat. Zároveň jsem ale nedokázala souhlasit s tím, že kvůli nim nemají ostatní zákaznice dostat ani možnost normálně se mezi sebou zeptat.
Řekla jsem jí, že bych jí klidně pomohla hledat další zakázky, kdyby se mi svěřila. Podívala se na mě dost unaveně a odpověděla, že doporučení na práci není totéž jako práce, ze které už chodí peníze. V tom měla pravdu. Neuměla jsem jí slíbit náhradu. Mrzelo mě ale, že mě postavila do situace, kdy každá moje další námitka zněla, jako bych byla ochotná ohrozit její živobytí kvůli několika hodinám cvičení.
Požádala jsem ji ještě jednou, ať mi dovolí dotaz zveřejnit znovu a případné příspěvky ke studiu nechá posoudit druhého správce. Irena řekla, že se k tomu smazanému vláknu už vracet nebude. Mohla bych prý napsat nový dotaz bez názvu podniku. Nedávalo mi to smysl. Jak by mi někdo poradil s konkrétním rozvrhem, kdyby nevěděl, kam chodím? Sestra odsunula svůj hrnek a řekla, že už nemá sílu to dál rozebírat. Kávu jsem dopila, ale zůstat na další jsem nedokázala.
Petře jsem potom napsala přímo, že mi ranní lekce nevyhovují a chtěla bych vyřešit nevyužité vstupy. Po několika zprávách jsme se domluvily na vrácení jejich zbývající hodnoty. Peníze přišly následující týden. Nepřipojila jsem k tomu žádný další příspěvek do skupiny. Původní otázka už pro mě mezitím ztratila smysl, protože jsem do studia přestala chodit. Občas mě přesto napadlo, jestli si Petra naši domluvu vyložila jako důkaz, že můj dotaz od začátku nebyl potřeba.
Irena mi pak poslala oznámení, které zveřejnila ve skupině. Psala v něm, že kvůli pracovnímu vytížení předává správu druhému správci a nové dobrovolnici. O našem sporu ani své práci pro studio se nezmínila. Soukromě připsala, že už tedy nebudu muset řešit její rozhodování. Odpověděla jsem, že mi nevadilo, kdo má u jména označení správce. Vadilo mi, co se stalo. Na tu zprávu už nereagovala.
Od té doby jsme spolu dvakrát mluvily. Jednou kvůli narozeninám naší mámy, podruhé proto, že u mě Irena ještě před sporem nechala nabíječku. Nehádáme se, ale obě si dáváme pozor, abychom nenarazily na studio nebo skupinu. Když jsem jí nabízela, že nabíječku večer přinesu, řekla, že se pro ni zastaví cestou a nebude mít čas jít dál. Připravila jsem ji tedy do předsíně. Dřív bych rovnou postavila vodu na kávu; tentokrát jsem nevěděla, jestli o ni stojí.
Minulý týden se ve skupině objevil nový dotaz na Petřiny večerní lekce. Zůstal tam a několik žen pod něj napsalo své zkušenosti, dobré i špatné. Já jsem nepřidala nic. Byla jsem ráda, že se teď mohou normálně domluvit, ale sestře jsem ten příspěvek neposlala. Nechtěla jsem z něj dělat důkaz svého vítězství. Pořád bych si s ní raději sedla a slyšela, že ze strachu o zakázky chránila Petru způsobem, který by u jiného podniku nepoužila. Zatím mi jen oznámila, že už skupinu nespravuje.
