Článek
S manželem Romanem se umíme bez problémů domluvit na nákupu, servisu auta i na tom, kdo vyzvedne balík. Horší je to s časem, který spolu trávíme jen tak. Dlouho jsme pracovali na různé směny, a když nám od září konečně začaly vycházet společné večery, často jsme každý seděli u svého telefonu.
Čtvrteční sledování seriálu jsem navrhla já. Nechtěla jsem z toho dělat povinné rande ani zavádět další domácí rozvrh. Jen jsem si všimla, že už si skoro nemáme co vyprávět, pokud zrovna někde nezdražili nebo se něco nerozbilo. Roman souhlasil a první seriál vybral on.
Byla to kriminálka z menšího města, žádné honičky přes půl světa. V prvním díle zmizela žena a každý z jejích známých měl důvod něco zamlčet. Roman obvykle podobné příběhy prokoukne rychleji než já. Tentokrát jsme po dvou dílech podezírali každý někoho jiného.
Právě to mě na tom bavilo nejvíc.
Večer jsme si udělali něco malého k jídlu, odložili telefony a pustili jeden díl. Potom jsme ještě chvíli zůstali na gauči. Já vysvětlovala, proč nevěřím sousedce, Roman se mi smál, že podezírám každého, kdo se dvakrát podívá z okna. Bylo příjemné hádat se o něco, na čem vůbec nezáleželo.
Jednou jsem si kvůli tomu přeložila návštěvu u kadeřnice. Jindy Roman cestou domů přivezl pomazánku, kterou mám ráda. Nebyla to velká gesta, ale těšilo mě, že si na ten večer vzpomene sám. Po letech společného bydlení jsem najednou ve čtvrtek odpoledne zase trochu pospíchala domů.
V říjnu jsem musela na tři dny pracovně do Brna. Odjížděla jsem ve středu a vracela se v pátek. Před odjezdem jsem Romanovi připomněla, že další díl necháme na víkend. Zrovna vybíral z myčky hrnky a řekl, že jasně. Neměla jsem důvod to rozebírat.
Z hotelu jsem mu ve čtvrtek poslala fotku večeře v papírové krabičce. Odepsal, že má doma taky slavnostní menu, dva rohlíky se sýrem. Napadlo mě, že je škoda našeho večera, ale zároveň jsem se těšila, že si ho vynahradíme v sobotu.
Když jsem se vrátila, byl milý, zeptal se na cestu a odnesl mi tašku do ložnice. V sobotu jsme pustili další díl. Televize nabízela pokračování někde jinde, ale Roman rychle otevřel přehled epizod. Přičítala jsem to tomu, že se naše aplikace občas chová podivně.
U sledování byl tišší než obvykle. Když jsem se ho ptala, jestli si všiml klíčů na stole u jedné postavy, přikývl. Po závěru souhlasil, že se to začíná zamotávat. Já ještě v kuchyni vysvětlovala svou novou teorii a on při tom skládal prázdný sáček od pečiva.
Další dva čtvrtky proběhly podobně. Já se rozčilovala, že vyšetřovatel nevěří jediné rozumné svědkyni, Roman občas prohodil, že bych se neměla tak rychle rozhodovat. Připadalo mi to jako běžné popichování. Dokonce jsem měla radost, že tentokrát nemá potřebu za každou cenu hádat pachatele.
Při následujícím sledování jsme zastavili přehrávání, protože jsem si šla nalít vodu. Zeptala jsem se, proč ten muž vůbec vracel sestře náhradní klíč, když tvrdil, že u ní nebyl. Roman od gauče odpověděl, že přece kvůli té krabici ve sklepě, kterou tam za chvíli najdou.
Žádnou krabici jsme zatím neviděli.
Vrátila jsem se do pokoje se sklenicí v ruce a zeptala se, odkud o ní ví. Nejdřív řekl, že to asi bylo v upoutávce. Když jsem se nepohnula, vzal ovladač a ztlumil televizi. Teprve potom přiznal, že během mého pobytu v Brně sledoval dál.
Myslela jsem, že viděl o díl víc. Ukázalo se, že za ty dva večery dokoukal celou řadu. Prý se mu nechtělo spát, příběh byl napínavý a další epizoda pokaždé naskočila sama. To poslední mě skoro rozesmálo. Jako by ovladač celou dobu ležel zamčený někde v šuplíku.
Horší bylo, že mi to po návratu neřekl. Už předtím vedle mě seděl tři večery, poslouchal moje dohady a nechával mě vysvětlovat, proč určitě vím, kdo za tím vším stojí. Vzpomněla jsem si, jak jsem minulý čtvrtek kvůli jedné scéně přerušila přehrávání a několik minut ji rozebírala.
Najednou mi bylo trapně i za tohle.
Roman se bránil tím, že mě přece nechtěl připravit o společné sledování. Nevadilo mu dívat se podruhé a nic mi neprozradil, tedy až do té krabice. Měl za to, že se zachoval docela ohleduplně. Mohl si přece místo toho sednout k počítači a nechat mě koukat samotnou.
Řekla jsem mu, že bych raději věděla, jak to je. Nejspíš bych byla naštvaná, že nevydržel počkat, ale nemusela bych před ním několik týdnů nadšeně objevovat něco, co už znal. Zeptala jsem se, jestli ho moje odhady aspoň bavily.
Odpověděl, že ano. Když se na mě podíval, přestal se usmívat. Snažil se vysvětlit, že se nesmál mně, jen ho zajímalo, čeho si všimnu. Připadala jsem si hloupě. Ještě před chvílí jsem mu chtěla něco dokazovat vráceným klíčem a on přitom věděl, kdo ho použil.
Ten večer jsme už nepokračovali. Roman se zeptal, jestli kvůli seriálu opravdu zkazíme celý večer. Byla jsem unavená z vysvětlování, proč nejde jen o něj. Odnesla jsem sklenici do kuchyně a slyšela, jak za mnou vypnul televizi. Za chvíli přišel uklidit talíře.
Zbývající díly jsem si pustila sama v neděli odpoledne, když šel běhat. U rozuzlení jsem měla potřebu zavolat ho z vedlejšího pokoje, než mi došlo, že doma není a že už mu stejně nemám co oznámit. Seriál se mi pořád líbil. Jen jsem si u něj tentokrát nevařila čaj pro dva.
Když se vrátil, zeptal se, co říkám na konec. Odpověděla jsem, že byl dobrý. Chvíli postával za gaučem a pak se zeptal, jestli jsem aspoň uhodla pachatele. Zavrtěla jsem hlavou. Vzal si ze židle připravené oblečení a odešel do koupelny.
O několik dní později mi ukázal nabídku jiného seriálu. Než jsem stačila něco říct, dodal, že tentokrát čekat celý týden nechce. Když ho něco zaujme, rád si pustí víc dílů za sebou. Nebylo příjemné to slyšet, ale aspoň jsem nemusela znovu zjišťovat, na čem jsme se vlastně domluvili.
Navrhla jsem, že si tedy každý budeme pouštět svoje a ve čtvrtek zkusíme zajít na večeři. Roman souhlasil. Vybrali jsme obyčejnou restauraci kousek od bytu, kam jsme dřív občas chodili. Cestou jsme se bavili o tom, že tam snad pořád dobře vaří.
U stolu jsme probrali práci, jídlo a nový jízdní řád autobusu, kterým Roman jezdí domů. Potom jsme oba ztichli. On sáhl po telefonu, ale zase ho položil vedle příboru. Já si pročítala nabídku dezertů, přestože jsem už nic nechtěla.
Nakonec se mě zeptal, jestli si dáme ještě kávu. Přikývla jsem. Když servírka odešla, začala jsem mu vyprávět o kolegyni, se kterou jsem byla v Brně. Musela jsem se vrátit o kus zpátky, protože jsem mu o ní doma zatím skoro nic neřekla. Roman se na něco doptal a já mu odpověděla. Než přinesli kávu, bylo zase chvíli ticho.
