Článek
S Lenkou jsme se znaly skoro patnáct let a dlouho jsme se vídaly bez velkého plánování. Bydlely jsme od sebe dvě zastávky, děti jsme měly podobně staré a občas stačilo napsat, jestli má ta druhá doma kávu. Někdy jsme propovídaly celé odpoledne, jindy jsem se u ní zdržela dvacet minut cestou z nákupu. Poslední roky už to bylo složitější. Ona pracovala v kanceláři stavební firmy, já v prodejně s domácími potřebami a večer jsme často byly rády, že po nás nikdo nic nechce.
Na jaře jsem si otevřela malé nehtové studio. Nebylo to náhlé rozhodnutí, předcházely mu kurzy, večery u cvičného stolku a počítání, jestli si můžu dovolit odejít ze zaměstnání. Nakonec jsem si pronajala místnost v přízemí domu kousek od náměstí. Vešel se tam pracovní stůl, dvě židle a skříňka se zásobami. Když jsem poprvé zamkla vlastní dveře, měla jsem radost a zároveň strach, že za měsíc zjistím, že jsem si spletla zálibu s prací.
Lenka mi tehdy pomohla odvézt skříňku a při otevírání přinesla květinu. Nehty si předtím nechávala dělat jen občas, hlavně před dovolenou nebo nějakou oslavou. Sama nabídla, že ke mně začne chodit pravidelně. Potřebovala jsem první zákaznice, ona chtěla mít hezké ruce a oběma nám připadalo příjemné, že se zase uvidíme častěji. Na začátek jsem měla cenu čtyři sta padesát korun a Lenka ji platila stejně jako ostatní.
„Aspoň tě budu mít jednou za měsíc pro sebe,“ řekla při první návštěvě.
Zasmála jsem se a odpověděla, že ode mě navíc odejde upravená. V tu chvíli mi na tom nepřišlo nic zvláštního. Seděla naproti mně, povídala o práci a já jsem byla vděčná, že první delší objednávku nemám s někým úplně cizím. Když jsem potřebovala chvíli mlčet a soustředit se, nevadilo jí to.
Během jara se její návštěvy staly pevnou součástí mého kalendáře. Chodila většinou ve čtvrtek po práci a další termín jsme domlouvaly rovnou u stolu. Věděla jsem, jaké barvy má ráda, ona věděla, že si zatím při každé platbě kontroluju částku dvakrát. Když mi někdo jiný na poslední chvíli odřekl, uklidňovalo mě, že alespoň Lenka přijde. Nijak jsem jí to neříkala, ale postupně jsem s ní začala počítat jinak než s ostatními.
Přitom nebyla náročná zákaznice. Chodila včas, nechtěla slevy a nikdy po mně nežádala, abych jí něco udělala večer doma. Když jsem měla zpoždění, počkala. Jednou přivedla kolegyni, která pak začala chodit také. Na mou stránku napsala hezké hodnocení a při další návštěvě své kolegyně mi pomohla vyfotit její upravené ruce na světlém ubrusu. Já sama jsem pořád neuměla udělat snímek, na kterém by nebyl vidět kabel od lampy nebo roh odpadkového koše.
Přes léto se studio trochu zaplnilo, jenže peněz mi nezůstávalo tolik, kolik jsem si představovala. Z částky za návštěvu se musel zaplatit nájem, materiál i hodiny, kdy jsem objednanou neměla nikoho. Často jsem seděla u stolu už od rána, ale první zákaznice přišla až před polednem. Domů jsem si nosila sešit s výdaji a manžel se mě jednou opatrně zeptal, jak dlouho ještě budu držet zaváděcí cenu.
V srpnu jsem proto oznámila, že od září bude běžná návštěva stát šest set padesát korun. Nový ceník jsem dala ke dveřím, na stránku studia a upozornila jsem i všechny objednané ženy. Lence jsem to řekla při práci, s předstihem před jejím zářijovým termínem. Přikývla, zeptala se, jestli už mám dost zákaznic, a já jí dlouze vysvětlovala, kolik stojí provoz. Ujišťovala mě, že to chápe. Odcházela jsem ten den domů s pocitem, že alespoň před ní se nemusím obhajovat.
O dva týdny později mi napsala, že zářijový termín ruší. Poděkovala a dodala, že si teď od nehtů dá pauzu. Zrovna jsem vytírala a telefon ležel na parapetu. Přečetla jsem si zprávu, opřela mop o zeď a hned jí nabídla jiný čtvrtek. Myslela jsem si, že slovo pauza použila jen proto, že jí původní datum nevyhovuje.
Odpověděla, že nejde o termín. Pravidelně už chodit nebude.
Sedla jsem si na židli pro zákaznice a chvíli na tu zprávu koukala. Dvě stě korun navíc mi najednou připadaly jako částka, podle které Lenka ocenila celé naše přátelství. Věděla přece, kolik jsem do začátku vložila. Viděla mě s metrem v ruce, když jsem zjišťovala, jestli se do místnosti vůbec vejde stolek. A právě ve chvíli, kdy jsem potřebovala, aby se mi práce začala vyplácet, odešla.
Napsala jsem jí jen, že termín mažu. Smazala jsem i smajlík, který jsem na konec původně přidala. Chtěla jsem, aby poznala, že nejsem spokojená, ale zároveň jsem si mohla říct, že jsem jí nic nevyčetla. Ona odpověděla poděkováním a já měla ještě horší pocit. Připadalo mi, že jí ani nedošlo, co právě udělala.
Doma jsem to vyprávěla manželovi. Zeptal se, jestli jsem si jistá, že chodí jinam. Řekla jsem, že to nevím, ale v hlavě jsem už měla několik možností. Nedaleko otevřelo nové studio, jiná žena nabízela objednání i večer. Dokázala jsem si živě představit Lenku u cizího stolu. Neměla jsem pro to žádný důvod kromě vlastní uraženosti, jenže tehdy mi připadalo přirozené hledat, kdo ji ode mě přetáhl.
„Vždyť ti napsala, že si dává pauzu,“ připomněl mi.
Odpověděla jsem, že on nemusí každý den koukat do poloprázdného kalendáře. Tím naše debata skončila. Nechtěla jsem slyšet rozumné vysvětlení od člověka, kterému každý měsíc přišla stejná výplata. Potřebovala jsem, aby uznal, že mě kamarádka nechala ve špatnou chvíli. On uznal, že mě to mrzí, ale s tím ostatním už tak ochotný nebyl.
Čtvrteční termín, který si Lenka zrušila, zůstal volný. Využila jsem ho na úklid skříňky a focení nových barev, ale pořád jsem věděla, kdo tam měl sedět. Když mi odpoledne Lenka poslala fotografii z výletu se psem, odpověděla jsem až večer jedním slovem. Dřív bych se zeptala, kde byli, nebo bych jí napsala, že bych příště šla také. Tentokrát jsem měla pocit, že nemůžu dělat, jako by se nic nestalo.
Jednou navrhla, že bychom se mohly vidět o víkendu. Měla jsem objednanou sobotu a v neděli jsem chtěla být doma, takže jsem odmítla. Byla to pravda, přesto jsem cítila i malé uspokojení, že tentokrát nemůžu já. Když už nechce přicházet do studia, nemůže čekat, že pro ni budu mít čas jindy. Takto přímo jsem si tu myšlenku nepřipustila. Jen jsem jí nezkusila nabídnout jiný den.
Potkaly jsme se až začátkem října ve vstupní části drogerie. Nesla jsem balík papírových utěrek, ona si právě brala nákupní košík. Měla radost, že mě vidí, a hned se ptala na studio. Odpovídala jsem stručně. Pak přede mnou natáhla ruku, aby mi podržela sklouzávající balení, a já si všimla krátkých nenalakovaných nehtů. Nebylo na nich nic, co by naznačovalo návštěvu jiné nehtařky.
„Ty teď opravdu nikam nechodíš?“ zeptala jsem se.
Lenka se podívala na své ruce a potom na mě. Řekla, že ne, vždyť mi to psala. Na pravidelné nehty si zvykla, ale po zdražení si spočítala, kolik za ně dá během několika měsíců, a rozhodla se je vynechat. Neříkala to omluvně ani vyčítavě. Mluvila stejně obyčejně, jako kdyby vysvětlovala, proč si nekoupila nové boty. Právě ta samozřejmost mě zaskočila.
Začala jsem znovu vysvětlovat cenu. Nájem, materiál, čas. Lenka mě nechala domluvit a pak řekla, že přece netvrdí, že jsem drahá. Chápe, že si za práci musím říct víc. Ona si ji ale za tu cenu už nechce pravidelně dopřávat. Stály jsme mezi košíky a regálem s akcemi a já jsem najednou nevěděla, na co vlastně odpovídám. Nikdo po mně slevu nechtěl.
„Myslela jsem, že mě aspoň ty podpoříš,“ řekla jsem nakonec.
Chvíli mlčela. Potom mi připomněla skříňku, kolegyni i to hodnocení. Spíš vypadala překvapeně, že o tom musíme mluvit. Zeptala se, jestli by ke mně podle mě měla chodit dál, i když už za nehty utrácet nechce. Nedokázala jsem říct ano. Zároveň jsem se neuměla hned zbavit pocitu, že právě ona mohla udělat výjimku. Odpověděla jsem, že mě to jen zaskočilo.
Lenka si přehodila košík do druhé ruky. Řekla, že jí naše povídání taky chybí, ale poslední měsíce jsme se viděly pokaždé jen tehdy, když byla objednaná. Neměla pocit, že mi přestala být kamarádkou. Jen přestala chodit na nehty. Rozloučily jsme se slušně. Ona zamířila mezi regály a já zpátky do studia, kde jsem měla za chvíli další zákaznici. Cestou mi bylo nepříjemně z vlastní věty o podpoře.
Odpoledne jsem si vybavila naše dřívější návštěvy. Lenka mi vyprávěla, já jsem u toho pracovala, odbíhala ke dveřím nebo zvedala telefon. Považovala jsem to za příjemné společné odpoledne, protože jsem se na ni těšila. Ani jsem si nevšimla, že jsem jí od otevření studia nebyla doma. Když mě zvala na narozeniny, přišla jsem pozdě a většinu večera jsem mluvila o práci.
Večer jsem jí napsala, že bych ji ráda pozvala na kávu. Odpověděla skoro hned, že může příští týden po práci. Automaticky jsem otevřela objednávky a našla středeční mezeru mezi dvěma zákaznicemi. Poslala jsem jí čas i s dodatkem, že ve studiu budeme mít klidnou hodinu. Až když zpráva odešla, všimla jsem si, že jsem jí vlastně zase nabídla totéž místo a tentýž způsob setkání.
„Radši někde venku. Nechci ti sedět v práci,“ napsala.
Na okamžik se ve mně ozvalo známé podráždění. Vždyť se přece snažím, a ona si ještě vybírá. Pak jsem se podívala na svůj kalendář. Byla tam vedle jmen zákaznic krátká mezera a já do ní chtěla vepsat Lenku, jen bez ceny. Napsala jsem jí, že má pravdu, a navrhla úterý v půl šesté v kavárně u knihovny. Zavírala jsem v pět a tentokrát jsem si další objednávku nevzala.
Před odchodem jsem se přistihla, že vybírám ze zásuvky malý olejíček, který bych jí mohla přinést. Chtěla jsem jí udělat radost, ale také trochu napravit dojem, který jsem zanechala. Chvíli jsem ho držela v ruce a pak ho vrátila mezi ostatní lahvičky. Vzala jsem si kabát a cestou jsem jí napsala, že jdu o pár minut později, protože jsem nemohla najít klíče.
V kavárně už seděla u okna. Objednala si kávu a koláč, já čaj, protože kávy jsem za den vypila dost. Ze začátku jsme mluvily opatrně. Potom jsem jí řekla, že jsem její zrušení brala osobně a že ode mě nebylo fér chtít, aby si kvůli mně platila něco, co už nechce. Nebyla to příjemná věta. Pořád jsem si přála, aby dodala, že to se mnou při odchodu mohla víc probrat. Ona ale jen přikývla.
Pak mi vyprávěla o změnách v kanceláři a já zjistila, že už několik týdnů sedí v jiné místnosti s novou kolegyní. O té jsem vůbec nevěděla. Vyptávala jsem se a Lenka mi začala líčit, jak se první den nemohly domluvit na otevírání okna. Smály jsme se tomu víc, než ta příhoda zasloužila. Telefon mi dvakrát zavibroval v kabelce. Podívala jsem se až cestou domů.
Když přišla servírka, chtěla jsem zaplatit za obě. Lenka řekla, že si svou útratu dá sama. Nehádala jsem se s ní. Zaplatily jsme každá zvlášť a venku ještě chvíli probíraly, jestli příští týden stihneme zajít do kina. Lenka měla zjistit, kdy přijede její dcera, já se podívat na program. Tentokrát jsem jí nenabízela volnou hodinu mezi objednávkami.
Ve studiu mám pořád dny, kdy zůstane prázdná židle a já počítám, kolik návštěv mi chybí do zaplacení nájmu. Někdy si vzpomenu, že Lenka bývala jistota, a ten pocit mě ještě krátce píchne. Minulý týden mi ale napsala, jestli se může večer zastavit u nás. Zeptala jsem se, jestli jí nevadí, že nemám nic upečeného. Přinesla půlku bábovky a seděly jsme v kuchyni, dokud nezačala zívat. Její ruce jsem si ten večer neprohlížela.
