Článek
„Promiňte.“ Muž u okna zvedl oči od telefonu. „Ano?“ „Sedíte na mém místě.“
Podíval se na číslo nad sedačkou. Pak na mě. Pak znovu na číslo. „Dvanáctka?“
„Dvanáctka.“ Vytáhl z kapsy jízdenku. „Já mám třináctku.“ Ukázala jsem na sedadlo přes uličku.
„Tak to bude nejspíš tam.“ „Aha.“ Usmál se. „To by vysvětlovalo, proč na mě ta paní před chvílí divně koukala.“
Paní na třináctce se na něj skutečně dívala. Nikoli divně. Spíš vražedně. „Ona vám něco neřekla?“
„Řekla, že má třináctku.“ „A vás nenapadlo, že ji máte taky?“ „Napadlo.“ „A?“
„Řekl jsem si, že České dráhy udělaly chybu.“ „Samozřejmě.“ Muž vstal. Byl vysoký, měl tmavomodrou bundu a na krku šálu, která vypadala, jako by ji uvázal ve spěchu.
„Tak se omlouvám.“ „Nic se neděje.“ Pohnul se do uličky. Pak se zastavil.
„Jen upozorňuju, že tady trochu táhne.“ „Prosím?“ Ukázal k oknu. „Těsnění. Někde kolem půlky cesty vám začne být zima na levé rameno.“
„To zvládnu.“ „Já jen—“ „Děkuju.“ Ten tón snad pochopil.
„Není zač.“ Sedl si naproti přes uličku. Já si sundala kabát, položila kabelku vedle sebe a otevřela knihu. Po třech minutách jsem ucítila na levém rameni studený vzduch.
Nevzhlédla jsem. Z protějšího sedadla se ozvalo: „Já vám to říkal.“ Podívala jsem se na něj.
Usmíval se. Tehdy jsem ještě netušila, že ho budu vídat každý pátek. — Do Pardubic jsem jezdila za mámou od její operace kyčle.
Ne že by mě potřebovala. To bylo důležité zdůraznit. „Hani, já nejsem nemohoucí,“ říkala. A potom následovalo:
„Když už jedeš, mohla bys mi přivézt ten prací gel z drogerie u vás? Tady ho nemají.“ Nebo: „Až přijedeš, sundáš mi prosím závěs v ložnici?“ Nebo:
„Ten internet zase nefunguje.“ Bylo mi čtyřicet osm. Máma měla sedmdesát tři. A náš vztah se během posledních měsíců nepozorovaně vrátil do doby, kdy jedna z nás druhé říkala, co si má vzít na sebe.
Jediný rozdíl byl v tom, že jsme si role občas vyměnily. „Proč jezdíš pořád v pátek?“ zeptala se mě při první návštěvě. „Protože v sobotu mám volno.“ „Mohla bys přijet v sobotu ráno.“
„Mohla.“ „A nemusela bys se mačkat ve vlaku s lidmi.“ „Mám rezervaci.“ „A co Pavel?“
„Co s ním?“ Máma zmlkla. Tohle dělala vždycky, když věděla, že šlápla vedle. Pavel byl můj bývalý manžel.
Rozvedli jsme se před dvěma lety. Slušně. Dospěle. Bez talířů létajících kuchyní.
Což z nějakého důvodu způsobilo, že všichni čekali, že se k sobě zase vrátíme. Nevrátili. Pavel si našel Janu. Já si koupila nový gauč.
Každý jsme se po rozvodu vyrovnávali jinak. — Příští pátek seděl ten muž na mém místě znovu. Tentokrát jsem se zastavila už ve dveřích kupé.
Nevěřila jsem vlastním očím. On ano. „Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dvanáctka.“ „Já vím.“ „Tak proč na ní sedíte?“ Podíval se přes uličku.
Třináctka byla obsazená mladíkem se sluchátky. „Někdo sedí na mém místě.“ „Tak mu to řekněte.“ „Vypadal, že spí.“
Mladík nespal. Díval se z okna. „Má sluchátka.“ „Právě.“
„To není bezvědomí.“ Muž si povzdechl. „Dobře.“ Vstal.
Mladík se po krátké debatě přesunul. Muž se usadil na třináctku. „Vidíte?“ řekla jsem. „Co?“
„Šlo to.“ „Vy budete učitelka.“ „Nejsem.“ „Vedoucí?“
„Ne.“ „Personalistka.“ „Proč?“ „Máte výraz člověka, který někdy někoho vyhodil.“
Zírala jsem na něj. „Účetní.“ „To bych neuhodl.“ „To je dobře.“
Otevřela jsem knihu. „Já jsem Marek.“ Vzhlédla jsem. „To je taky dobře.“
„Vy mi svoje jméno neřeknete?“ „Nevidím důvod.“ „Budeme vedle sebe hodinu.“ „Napříč uličkou.“
„To je pořád dost blízko.“ „Hana.“ „Těší mě.“ „Výborně.“
Četla jsem dál. Asi pět minut. „Co čtete?“ Zaklapla jsem knihu.
„Vy neumíte být potichu?“ Marek se zamyslel. „Umím.“ „Tak proč nejste?“
„Nerad cestuju vlakem.“ „A mluvení vám pomáhá?“ „Ano.“ „Mně ne.“
„Aha.“ Konečně zmlkl. Po deseti minutách jsem se cítila trochu provinile. Po patnácti už ne.
--- Třetí pátek jsem nastoupila a dvanáctka byla prázdná. Málem jsem pocítila úlevu. Pak Marek přiběhl minutu před odjezdem.
„Dobrý den.“ „Máte zpoždění.“ „Vy už mě kontrolujete?“ „Vlak jede za minutu.“
„Takže jsem přesně.“ Sedl si. Na dvanáctku. Položila jsem kabelku na stolek.
„Vážně?“ Podíval se pod sebe. „Ježiš. Zase.“ „Vy to děláte schválně.“
„Proč bych to dělal?“ „Nevím.“ „Máte teorii?“ „Zatím ne.“
Přesunul se na třináctku. Tentokrát bylo jeho místo volné. „Můžu vás uklidnit,“ řekl. „Prosím.“
„Nemám žádný zvláštní vztah k sedadlu číslo dvanáct.“ „Výborně.“ „Ale je pohodlnější.“ „Je úplně stejné.“
„Není.“ „Je.“ „U třináctky je zásuvka moc nízko.“ „To je nejhloupější důvod, který jste zatím uvedl.“
„Zatím?“ Usmál se. „Takže počítáte s dalším pátkem.“ Bohužel jsem cítila, že se usmívám taky.
Rychle jsem otevřela knihu. — Další pátek přinesl kávu. Dvě.
Jednu položil přede mě. „Co to je?“ „Káva.“ „Vidím.“
„Minule jste si ji koupila v hale.“ „Ano.“ „Tak jsem vám vzal.“ „Já si dávám cappuccino.“
„Tohle je cappuccino.“ Podezřívavě jsem kelímek vzala. „Bez cukru.“ „Jak víte, že ho piju bez cukru?“
„Minule jste dva sáčky hodila do koše.“ „Vy mě sledujete?“ „Seděl jsem metr od vás.“ Ochutnala jsem.
Byla dobrá. „Děkuju.“ „Nemáte zač.“ Marek se pohodlně usadil na třináctce.
Poprvé rovnou. „Učíte se.“ „Jsem rychlý žák.“ „O tom nejsem úplně přesvědčená.“
„Co má dnes maminka?“ Kelímek se mi zastavil u pusy. „Jak víte, že jedu za mámou?“ Marek vypadal provinile.
„Minule vám volala.“ „A vy posloucháte cizí hovory.“ „Byla jste na hlasitém odposlechu.“ To byla pravda.
Máma neuměla pochopit, že když telefon položí na kuchyňskou linku a zesílí reproduktor, slyší ji i lidé v Kolíně. „Kyčel,“ řekla jsem. „Co?“ „Měla operovanou kyčel.“
„Aha.“ „Už je skoro v pořádku.“ „To je dobře.“ „Takže tam vlastně jezdím hlavně proto, že chce společnost.“
„A prací gel.“ Podívala jsem se na něj. Zasmál se. „Taky hlasitý odposlech.“
„Nenávidím vás.“ „Ne. Jen máte příšerný telefon.“ — Začali jsme spolu mluvit.
Ne pořád. Některé pátky jsme četli. Jindy jsme oba pracovali. Ale postupně jsem se dozvěděla, že Marek je stavební inženýr, žije v Praze, má jednoho syna, který studuje v Olomouci, a v Pardubicích bydlí jeho starší sestra.
„Takže jezdíte za sestrou?“ „Občas.“ „Každý pátek?“ „Ne.“
„Tak kam jezdíte?“ „Vy jste zvědavá.“ „Vy jste se mě první tři týdny ptal na všechno.“ „Ano, ale to bylo společenské.“
„A tohle je co?“ „Výslech.“ „Tak nemusíte odpovídat.“ „Jezdím ještě dál.“
„Kam?“ „Chrudim.“ „Proč?“ Marek se na mě podíval.
„To už byste chtěla vědět moc.“ Vyplázla jsem na něj jazyk. Bylo mi osmačtyřicet. Velmi důstojné.
--- Máma si Marka všimla dřív, než jsem byla ochotná připustit, že je čeho si všimnout. „Ty se nějak těšíš do vlaku,“ řekla jednou v neděli. Skládala jsem jí prádlo.
„Netěším.“ „V pátek jsi přijela rozesmátá.“ „To člověk nemůže být rozesmátý bez chlapa?“ Máma zvedla ruce.
„Já o chlapovi nic neřekla.“ Zastavila jsem se. „Řekla.“ „Neřekla.“
Měla pravdu. „Tak to tak nemysli.“ „Jak?“ „Mami.“
„Hani, mně je to jedno.“ To byla další mateřská věta, která vždycky znamenala pravý opak. „Jenom nechci, abys byla pořád sama.“ „Já nejsem sama.“
„Já vím.“ „Mám přátele.“ „Já vím.“ „A práci.“
„Já vím.“ „A tebe.“ „No právě.“ „Co no právě?“
„Nic.“ Hodila jsem po ní ponožku. — Příští pátek Marek nepřišel.
Nejdřív jsem si toho nevšímala. Vlak se rozjel. Třináctka zůstala prázdná. Četla jsem.
Po pěti minutách jsem zkontrolovala telefon. Po deseti jsem se podívala směrem ke dveřím. Bylo to hloupé. Vlak jel.
Nemohl nastoupit někde mezi Libní a Českým Brodem. Přesto jsem se podívala. Na třináctce celou cestu nikdo neseděl. Vadilo mi to.
Hlavně proto, že jsem si uvědomila, že mi to vadí. — Další pátek přišel. „Kde jste byl?“
Vypadlo to ze mě dřív, než jsem stačila předstírat nezájem. Marek se zastavil. „Dobrý den i vám.“ „Minule jste nejel.“
„Vy jste si všimla.“ „Protože na třináctce seděla nějaká paní s obrovským kufrem.“ Nebyla tam žádná paní. „Aha.“
„Tak kde jste byl?“ „Musel jsem autem.“ „Proč?“ „Rodinné věci.“
Sedl si. Na dvanáctku. Dívala jsem se na něj. „Co?“
„Vy už snad nemůžete být normální.“ Podíval se dolů. „Promiňte.“ Přesunul se.
Ale tentokrát se nesmál. Celou cestu byl tišší než obvykle. Několikrát jsem ho přistihla, jak kontroluje telefon. „Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se nakonec.
„Jo.“ „Určitě?“ „Táta měl menší nehodu.“ „Ježiš. Co se stalo?“
„Spadl doma.“ „Proto jezdíte do Chrudimi?“ Marek přikývl. „Žije tam sám.“
„Kolik mu je?“ „Osmdesát jedna.“ Najednou jsem pochopila páteční cesty. „A vy za ním jezdíte každý týden.“
„Poslední dobou jo.“ „Proč jste to neřekl?“ Pokrčil rameny. „Protože pak lidi začnou říkat, jak jsem hodný syn.“
„A nejste?“ „Minimálně dvacet let tvrdí, že jsem nevděčný.“ „Za co?“ „Odstěhoval jsem se do Prahy.“
„To vám pořád připomíná?“ „Každou druhou návštěvu.“ Usmála jsem se. „Moje máma mi každou druhou návštěvu připomíná, že jsem rozvedená.“
„Možná bychom je měli seznámit.“ „Aby si mohli stěžovat na děti společně?“ „Přesně.“ Ten den jsme mluvili skoro celou cestu.
A když v Pardubicích vystupoval, řekl: „Tak příští pátek.“ Nedokázala jsem vysvětlit, proč mi ta tři slova zlepšila náladu. ---
O dva týdny později se stalo něco trapného. Přistoupila k nám v Kolíně žena. Mohlo jí být kolem padesáti. Uviděla Marka a rozzářila se.
„Ty tady jsi!“ Marek vstal. Objali se. Ne jen společensky.
Opravdově. „Já myslela, že jedeš až zítra,“ řekla. „Změna.“ Žena se na mě podívala.
„Ahoj.“ „Dobrý den.“ „To je Hana,“ řekl Marek. Hana.
Ne paní z vlaku. Ne známá. Hana. To mě potěšilo asi na dvě vteřiny.
„Aha,“ řekla žena. Ten tón jsem znala. Marek jí něco řekl očima. Ona se usmála.
„Já jsem Petra.“ Sedla si vedle něj. Na třináctku. Marek se přesunul na sedadlo naproti.
Celých dvacet minut si povídali. Znali se očividně velmi dobře. Smáli se stejným věcem. Petra se ho dvakrát dotkla na ruce.
Já četla jednu stránku asi sedmkrát. Když jsme přijeli do Pardubic, oba vystoupili. „Tak ahoj příští týden,“ řekl Marek. „Jasně.“
Petra se usmála. „Těšilo mě.“ „Mě taky.“ Netěšilo.
Ani trochu. — „Jsi idiot,“ řekla Lenka. Seděly jsme v pondělí na obědě.
„Proč?“ „Protože žárlíš.“ „Nežárlím.“ „Popsala jsi mi posledních deset minut, jak se nějaká ženská dotkla Marka dvakrát na ruce.“
„To byl detail.“ „Víš, jakou měla kabelku?“ „Ne.“ „Boty?“
„Ne.“ „Barvu očí?“ „Ne.“ „Ale víš, kolikrát se ho dotkla.“
„Protože byla přímo přede mnou.“ Lenka naklonila hlavu. „Zeptej se ho.“ „Na co?“
„Kdo to byl.“ „To je jeho věc.“ „Tak si nestěžuj.“ „Nestěžuju si.“
„Volala jsi mi v sobotu dopoledne.“ „Protože jsme se dlouho neviděly.“ „Mluvily jsme spolu ve čtvrtek.“ „Dlouhý dva dny.“
Lenka si povzdechla. „Víš, Hani, po Pavlovi ses tak naučila být sama, že už všechno, co by mohlo být komplikované, radši předem vyhodíš.“ „To není pravda.“ „Je.“
„A co mám podle tebe dělat?“ „Nic dramatického. Zeptej se chlapa, jestli má přítelkyni.“ „To je dramatické.“ „Je ti čtyřicet osm.“
„Právě.“ — V pátek jsem byla rozhodnutá se zeptat. Marek nepřišel.
Tentokrát mě to naštvalo. Ne proto, že nepřišel. Protože jsem se celý den psychicky připravovala na jednu jednoduchou otázku. Měla jsem dokonce formulaci.
Mimochodem, ta Petra byla vaše partnerka? Nenucené. Dospělé. Normální.
Místo Marka ležela na mé dvanáctce termoska. Moje termoska. Červená, s promáčklinou u dna. Zůstala mi po předchozí cestě ve vlaku.
Myslela jsem, že je navždy pryč. Vedle ní byl přeložený papírek. Vzala jsem ho. Tentokrát je místo opravdu celé tvoje. M.
Pod tím: P. S. Termosku jsem minulý týden našel pod sedačkou. Ano, pod dvanáctkou. Osud má smysl pro humor. Usmála jsem se. Pak mi došlo, že Marek není ve vlaku.
A že nevím proč. Otočila jsem papírek. Na druhé straně bylo: Táta jde v pátek na kontrolu, vezu ho autem. Příští týden snad zase tradičně.
To poslední slovo mě zahřálo víc, než bych chtěla přiznat. — V Pardubicích jsem vystoupila s termoskou v ruce. „Tu už jsem dlouho neviděla,“ řekla máma, když jsem dorazila.
„Zapomněla jsem ji ve vlaku.“ „A našla se?“ „Někdo mi ji přinesl.“ Máma se usmála.
„Muž?“ „Jak to víš?“ „Žena by ji umyla.“ Odšroubovala jsem víčko.
Uvnitř byla čistá. „Je umytá.“ Máma pokrčila rameny. „Tak si ho vezmi.“
„Mami!“ — Další pátek jsem přišla na nádraží o deset minut dřív. Ani nevím proč.
Možná jsem věděla. Na nástupišti jsem Marka uviděla dřív než on mě. Stál u automatu s kávou. Byl sám.
Pocítila jsem absurdní úlevu. Pak k němu přišla Petra. Samozřejmě. Objala ho.
Tentokrát jsem se rozhodla, že ze sebe neudělám hlupačku. Došla jsem k nim. „Dobrý den.“ Marek se rozzářil.
„Hano.“ Petra taky. „Ahoj.“ „Díky za termosku.“
„Není zač.“ „Mimochodem…“ Teď. Zeptej se.
Jsi dospělá. „Ta termoska byla umytá.“ Marek zamrkal. „Ano.“
Petra se rozesmála. „Proč se smějete?“ „Protože ji myl půl hodiny.“ „Držela kafe tři dny.“
„Byla to biologická zbraň,“ řekl Marek. Přijel vlak. Nastoupili jsme. Petra s námi.
Výborně. U našich míst se zastavila. „Tak tady se to děje.“ „Co?“ zeptala jsem se.
„Nic.“ Marek se na ni podíval. „Petro.“ „Jdu.“
Sedla si o několik řad dál. Já se otočila k Markovi. „Co se tady děje?“ „Nic.“
„Vy dva jste hrozně podezřelí.“ „My dva?“ Ukázala jsem směrem k Petře. „Vy a ona.“
Marek chvíli mlčel. Pak se rozesmál. „Co?“ „Vy si myslíte, že Petra je moje přítelkyně.“
Cítila jsem, jak rudnu. „Nemyslím.“ „Myslíte.“ „Je mi to jedno.“
„To je škoda.“ Zmlkla jsem. „Proč škoda?“ „Protože Petra je moje sestra.“
Zavřela jsem oči. Samozřejmě. „Vaše sestra žije v Pardubicích.“ „Říkal jsem vám to.“
„Neřekl jste jméno.“ „To je pravda.“ „A ona vám je podobná.“ „To není pravda.“
„Trochu.“ „Je o sedm let starší.“ Z dálky se ozvalo: „Slyším tě!“
Marek zavolal: „Výborně!“ Zakryla jsem si obličej. „Chci vystoupit.“
„Ještě jsme se nerozjeli.“ „O to líp.“ „Hano.“ „Co?“
„Mně se líbí, že vám to nebylo jedno.“ Spustila jsem ruce. „To jsem neřekla.“ „Nemusela jste.“
„Samolibost není atraktivní vlastnost.“ „Takže jste přemýšlela o mých atraktivních vlastnostech.“ „Dneska vás nesnáším.“ „To už jsme jednou měli.“
Vlak se rozjel. Poprvé za celé týdny jsem neměla chuť otevřít knihu. — Asi po půlhodině Marek řekl:
„Mimochodem, něco vám musím přiznat.“ „To zní nebezpečně.“ „První dva týdny jsem na vašem místě seděl omylem.“ „Dva?“
„Ano.“ „A potom?“ „Potom už ne.“ Dívala jsem se na něj.
„Vy jste mi schválně sedal na místo?“ „Jen jednou.“ „Třikrát.“ „Jednou vědomě.“
„Proč?“ Marek se podíval z okna. Najednou vypadal trochu rozpačitě. Což jsem u něj skoro neznala.
„Protože jsem nevěděl, jak jinak začít rozhovor.“ „Vy jste se mnou mluvil už předtím.“ „Ano, ale pokaždé jste otevřela knihu.“ „Já ve vlaku čtu.“
„Právě.“ „Tak jste mi zabral místo.“ „Byl to špatný plán.“ „Příšerný.“
„Ale fungoval.“ Chtěla jsem se zlobit. Skutečně. „A ty kávy?“
„Ty byly bez vedlejších úmyslů.“ „Lháři.“ „Dobře. S mírnými vedlejšími úmysly.“ „A pak jste jeden pátek nepřijel.“
„Táta.“ „Vím.“ „A druhý taky.“ „Taky vím.“
„A když jsem jel s Petrou, vy jste se na mě tvářila, jako kdybych vám ukradl psa.“ „Nemám psa.“ „To je asi dobře.“ Usmála jsem se.
„Ale pořád mi něco nesedí.“ „Co?“ „Proč jezdíte tímhle vlakem?“ „Protože jede do Pardubic.“
„Myslím proč zrovna tímhle.“ Marek se poškrábal na bradě. „To je ta trochu trapná část.“ „Horší než obsazovat mi sedadlo?“
„Možná.“ Čekala jsem. „Táta chodí spát v devět.“ „A?“
„Kdybych jel vlakem, kterým jsem jezdil původně, jsem v Chrudimi před čtvrtou.“ „To zní dobře.“ „Je.“ „Tak proč jezdíte později?“
Marek se na mě podíval. „Protože vy jezdíte tímhle.“ Tentokrát jsem neřekla nic. Neměla jsem co.
„Poprvé byla dvanáctka omyl,“ pokračoval. „Podruhé taky. Pak jsem zjistil, že jste rezervovaná každý pátek ve stejném voze.“ „To zní skoro jako stalking.“ „V aplikaci jsou obsazená místa.“ „To nezní o moc líp.“
„Proto říkám, že je to trapná část.“ „Takže jste kvůli mně jezdil později.“ „Ano.“ „A táta?“
„Byl rád. Tvrdí, že od pěti se mnou stejně není řeč, protože čekám na večeři.“ Rozesmála jsem se. „Tohle celé je absurdní.“ „Trochu.“
„A co jste čekal, že se stane?“ „Nevím.“ Pokrčil rameny. „Že jednou třeba přestanete mít knihu jako obranný štít.“
Podívala jsem se na knihu na stolku. „Nemám ji jako štít.“ „Dnes jste ji ještě neotevřela.“ To byla pravda.
--- V Pardubicích jsme vystoupili společně. Petra na nás čekala u dveří. „Tak ahoj, Hano.“
„Vy jedete jinam?“ „Jdu domů.“ Ukázala na Marka. „Ten pokračuje.“
Pak se na nás oba podívala. „Pomalu, prosím.“ „Co?“ zeptala jsem se. „Nic.“
Marek zasténal. „Petro.“ „Už jdu.“ Zmizela v podchodu.
Stáli jsme na nástupišti. „Tak…“ řekl Marek. „Tak.“ „Příští pátek?“
Podívala jsem se na něj. „Možná.“ „Možná?“ „Uvažuju, že pojedu jiným vlakem.“
Jeho obličej na zlomek vteřiny ztuhl. Neměla jsem ho nechat trápit dlouho. Ale trochu ano. „Třeba tím dřívějším.“
„Proč?“ „Abych zjistila, jestli kvůli mně zase změníte spoj.“ Marek se usmál. „To je vydírání.“
„Ano.“ „A co kdybych vás místo toho pozval příští pátek na večeři v Praze?“ Překvapilo mě, jak normálně to řekl. Žádné velké gesto.
Žádný nervózní proslov. Jen otázka mezi nástupištěm a schody. „Před vlakem, nebo po něm?“ „Před.“
„To nestihnu mámu.“ „Tak ve čtvrtek.“ „Ve čtvrtek mám jógu.“ „Ve středu.“
„Pracuju dlouho.“ Marek se na mě díval. „Vy mě nechcete pustit snadno, že?“ „Jednou jste mi třikrát zabral místo.“
„Jednou.“ „Třikrát.“ „Dobře. V úterý.“ Usmála jsem se.
„V úterý můžu.“ „V sedm?“ „Ano.“ „Tak domluveno.“
Vyšel po schodech k nástupišti, odkud mu jel přípoj do Chrudimi. „Marku!“ Otočil se. „Co?“
„Díky za termosku.“ „Není zač.“ „A za ty kávy.“ „Taky není zač.“
„A…“ Zarazila jsem se. „Co?“ „Nic.“
„Hano.“ „Běžte, nebo vám to ujede.“ Zavrtěl hlavou a odešel. ---
Máma otevřela dveře. Podívala se na mě. „Co se stalo?“ „Nic.“
„Vypadáš divně.“ „Jak divně?“ „Spokojeně.“ „To je problém?“
„Ne.“ Vzala mi tašku. „Takže muž z termosky?“ „Mami.“
„Jen se ptám.“ „Ano.“ Zastavila se. „Ano co?“
„Jdu s ním na večeři.“ Máma položila tašku na zem. „Já to věděla.“ „Nevěděla.“
„Věděla.“ „Jak?“ „Kvůli termosce.“ „Co má termoska společného s večeří?“
„Nic.“ Usmála se. „Ale chtěla jsem tě donutit, abys mi to řekla.“ Dívala jsem se na ni.
„Vy jste všichni manipulátoři.“ „Kdo všichni?“ „To je jedno.“ ---
V úterý jsme byli na večeři. Byla příjemná. Ne dokonalá. Marek objednal víno, které mi nechutnalo, a já mu řekla, že jeho oblíbený film je příšerný.
Pak jsme se pohádali, jestli se má pizza jíst příborem. Bylo to překvapivě dobré první rande. V pátek jsem šla na nádraží jako obvykle. Když přistavili vlak, nastoupila jsem první.
Našla jsem naše řady. Dvanáctka. Třináctka. Chvíli jsem se dívala na svoje místo.
Pak jsem se usadila na třináctku. Marek nastoupil o několik minut později. Došel k nám. Zastavil se.
Podíval se na mě. Pak na číslo nad mojí hlavou. „Promiňte.“ „Ano?“
„Sedíte na mém místě.“ „Vážně?“ Podívala jsem se nahoru. „Ježiš. Máte pravdu.“
„Takže?“ „Řekla bych, že České dráhy udělaly chybu.“ Marek se začal smát. Sedl si na moji dvanáctku.
„Víte, že tady táhne?“ „Zvládnu to.“ „Máte knihu?“ Ukázala jsem mu ji v kabelce.
„A nebudete číst?“ „Možná později.“ Podal mi kávu. Cappuccino.
Bez cukru. Vlak se rozjel. A poprvé za celé měsíce mi cesta do Pardubic připadala příliš krátká.
