Článek
S Marcelou se známe přes dvacet let. Po rozvodu byla dlouho sama a tvrdila, že seznamky nejsou pro ni. Když si konečně založila profil, přišla ke mně s telefonem. „Napsal mi docela sympatický chlap, ale já vůbec nevím, co odpovědět.“ Jmenoval se Roman, bylo mu dvaapadesát a ptal se, kam ráda chodí na výlety. Marcela měla rozepsané dvě věty a už deset minut je přepisovala.
Navrhla jsem jí odpověď. Nic zvláštního, jen jsem přidala poznámku o tom, že její ideální túra končí v hospodě s dobrým obědem. Byla to pravda, takové výlety podnikáme spolu. Roman zareagoval vtipně a Marcela se rozesmála. „Vidíš, tebe bych potřebovala mít pořád po ruce.“ Tehdy mi to připadalo jako hezká pochvala.
Začala mi posílat každou konverzaci
Nejdřív se ozvala jednou za pár dní. Potom každé odpoledne. Posílala mi snímky obrazovky a pod ně psala: „Co na tohle?“ Odpovídala jsem cestou z práce, při vaření i večer od televize. Když jsem se neozvala, zavolala. Prý nechtěla, aby si Roman myslel, že ho ignoruje. Říkala jsem jí, ať píše normálně, ale podle ní to umím lépe.
Musím přiznat, že mě to bavilo. Roman byl pohotový, všímavý a pamatoval si, co mu Marcela napsala před týdnem. Občas jsem se těšila, jak zareaguje na větu, kterou jsem vymyslela. Nechtěla jsem se s ním seznámit sama. Jen mi dělalo dobře, že někomu moje odpovědi připadají chytré a zábavné.
Pochválil něco, co nenapsala ona
Jednou Marcela nevěděla, jak odpovědět na otázku, co jí nejvíc chybí od rozvodu. Řekla mi, že asi společné víkendy. Pomohla jsem jí to rozepsat: že jí chybí člověk, se kterým nemusí předem domlouvat každou maličkost. Roman napsal, že to vystihla přesně a že s ní může mluvit úplně jinak než s ostatními ženami.
Marcela byla nadšená. Já poprvé pocítila rozpaky. Ta odpověď vycházela z jejího pocitu, ale slova byla moje. Když potom Roman navrhl schůzku, kamarádka mi zavolala. Místo radosti řešila, co mu bude říkat. „Ve zprávách jsem taková vtipná. Co když zjistí, že normálně moc nemluvím?“
Nechtěla jsem jí zkazit odvahu
Řekla jsem, že už bych za ni další zprávy psát neměla. Marcela ztichla. „Teď? Když to konečně začalo vypadat dobře?“ Připomněla mi, kolikrát jsem ji přesvědčovala, ať tomu dá šanci. Měla pravdu. Do seznamování jsem ji postrčila a potom pomáhala vytvářet dojem, který se teď bála udržet. Nemohla jsem jí jednoduše říct, že je to její problém.
Zeptala se, jestli má Romanovi všechno přiznat. Nevěděla jsem. Znělo by zvláštně oznámit před první schůzkou, že některé zprávy psala kamarádka. Jenže stejně zvláštní mi připadalo dál vymýšlet její odpovědi. Domluvily jsme se alespoň, že už jí nebudu posílat hotové věty.
Schůzku mají v sobotu. Dnes mi přišla další zpráva: „Ptá se, jestli se těším. Můžu napsat, že jsem hlavně nervózní?“ Odepsala jsem, že samozřejmě může. Pak jsem ještě napsala vtipnější variantu a chvíli ji držela na displeji. Nakonec jsem ji smazala. Marcela mi zatím neodpověděla a já pořád kontroluji telefon, jak její obyčejná věta dopadla.
