Článek
Když mi Petra řekla, že tátovi napíše smuteční řeč a sama ji přednese, jen jsem přikývla. Od Milanovy smrti jsem skoro nespala a nedokázala vybrat ani jeho košili. Dcera pracovala jako smuteční řečnice několik let. Byla jsem vděčná, že nemusím všechno zařizovat. Až později mi došlo, že zatímco já budu sedět mezi pozůstalými, ona bude stát vpředu, daleko ode mě.
Dcera převzala všechny přípravy
Petra přijela druhý den s notebookem. Uvařila čaj a začala se ptát na hudbu. Milan měl rád staré písničky, ale když mi jednu pustila, rozplakala jsem se. Zastavila ji a nabídla jinou. Chtěla mi ulevit, jenže mně připadalo hrozné, jak snadno dokáže přejít k další skladbě.
Při telefonátech měla klidný hlas, který jsem znala z její práce. Domluvila květiny a vysvětlila mi, jak dlouhé rozloučení plánuje. Čekala jsem, že si pak ke mně sedne. Ona se zeptala, kde mám fotografie z doby, kdy byl táta mladý.
Podala jsem jí album. Vybrala snímek, na kterém se smál u našeho prvního auta. Chtěla jsem jí vyprávět, jak jsme s ním nedojeli ani za město. Petra ale hledala rok pořízení a já zmlkla. Připadala jsem si jako člověk, od kterého potřebuje posbírat údaje, aby mohla svou práci dokončit.
Vedle mě měla sedět sestra místo dcery
Třetí večer jsem se zeptala, kdo bude sedět vedle mě. Odpověděla, že moje sestra. Byla s ní už domluvená. Bodlo mě u srdce, že moje přání ani nezjišťovala. „Já tam chci tebe,“ řekla jsem. Dcera zvedla oči od rozepsané řeči.
„Mami, ale já budu mluvit.“ Namítla jsem, že řeč může přečíst někdo jiný. Petra si přitáhla notebook blíž. „Já se s ním chci rozloučit sama. Znala jsem ho.“ Odpověděla jsem, že ho přece známe obě, ale jen jedna z nás bude muset sedět a dívat se před sebe.
„Takže to nemám dělat?“ zeptala se. Vyčetla jsem jí, že se mnou jedná jako se zákaznicí. Zbledla a notebook zavřela. Teprve tehdy jsem si všimla, že od příjezdu skoro nic nesnědla. Chtěla jsem něco dodat, ale odešla do kuchyně. Tu noc jsme každá zůstaly v jiném pokoji.
V síni nedokázala přečíst jeho jméno
Den před pohřbem nám Petra domluvila s kolegyní krátkou návštěvu síně. Chtěla si vyzkoušet řeč nahlas. Cestou jsme mluvily jen o dopravě. Bála jsem se, že už naši hádku před obřadem nenapravíme.
Sedla jsem si do první řady. Petra položila papíry na pult a pečlivě je narovnala. Začala úvodní větou. Když došla k Milanovu jménu, zarazila se. Zkusila to znovu, ale tentokrát jen otevřela ústa. Dívala jsem se, jak tiskne prsty k hraně pultu.
Kolegyně se zeptala, jestli chce chvíli počkat. Petra zavrtěla hlavou a přišla si sednout ke mně. „Já jsem pořád něco chystala,“ řekla. „Dokud jsem měla co dělat, nemusela jsem si představit, že už ho nikdy neuvidím.“ Hlas se jí zlomil a já poprvé od Milanovy smrti slyšela dceru plakat.
Vzala jsem ji za ruku. „Promiň mi tu zákaznici. Vím, že jsi mi chtěla pomoct.“ Petra si utřela oči. Přiznala, že se bála přestat zařizovat i kvůli mně. Nevěděla, co by pro mě udělala, kdyby nedokázala být ta schopná a klidná. Potom se obrátila ke kolegyni. „Já to zítra nepřečtu. Mohla bys to vzít za mě?“
Rozloučení proběhlo jinak, než plánovala
Ještě večer spolu probraly místa, která chtěla Petra zachovat přesně, a pak dcera papíry odložila. Zeptala se mě na to první auto. Vyprávěla jsem jí o poruše i o tom, jak Milan tvrdil, že pěšky si výlet aspoň víc užijeme. Chvíli jsme se smály a potom zase plakaly.
Při obřadu seděla vedle mě. Když zaznělo Milanovo jméno, sevřela mi ruku tak silně, až mě zabolely prsty. Nepustila jsem ji. Sestra seděla z druhé strany. Nebála jsem se už, že tam zůstanu sama, ale pohled dopředu bolel stejně, jako jsem se obávala.
Od pohřbu uplynuly čtyři měsíce. Petra dál dělá svou práci a já se někdy přistihnu, že chci Milanovi zavolat. Když dcera přijde, občas mluvíme o něčem obyčejném. Jindy si uvaříme čaj a ani jedna nevíme, co říct.
