Článek
Tereze je dvaadvacet a minulou neděli k nám poprvé přivedla přítele. Připravila jsem oběd, manžel otevřel víno a povídali jsme si. Adam byl trochu nervózní, tak jsem se snažila, aby se u nás cítil dobře. Když zmínil, že jezdí jako vedoucí na dětské tábory, hned jsem si vzpomněla na Terezin první školní výlet. „To ti musím něco povědět,“ začala jsem. Dcera se na mě podívala. „Mami, tuhle ne.“
Myslela jsem, že ji jen zná nazpaměť
Pochopila jsem to tak, že už ji slyšela stokrát. „Ale vždyť je hezká,“ řekla jsem a pokračovala. Tereza se v první třídě bála zeptat učitelky, jestli může na záchod. Počurala se a mokré kalhoty vysvětlovala tím, že si sedla do louže, přestože celý týden nepršelo. Vždycky mě dojímalo, jak se z toho snažila vybruslit. Adam se krátce zasmál, manžel přidal něco o jejích tehdejších výmluvách. Tereza se usmála také.
Po obědě pomohla odnést talíře a šli s Adamem ven. Byla jsem spokojená. Připadal mi milý a měla jsem radost, že se návštěva povedla. Večer mi dcera zavolala. „Mami, proč jsi to vyprávěla, když jsem tě prosila, abys ne?“ Překvapilo mě, jak vážně zněla. Řekla jsem, že přece nešlo o nic hrozného. Bylo jí šest a podobná věc se stane spoustě dětí.
Smála se, aby nebylo trapně
„Jenže já nechci, aby si mě Adam představoval v počuraných kalhotách,“ odpověděla. „Nemusí o mně vědět úplně všechno.“ Namítla jsem, že se u stolu smála. „A co jsem měla udělat? Rozbrečet se před ním, nebo se s tebou začít hádat?“ Najednou mi došlo, že její úsměv možná nebyl souhlas. Přesto jsem se neubránila otázce, proč mi to neřekla někdy dřív.
Prý mi to říkala. Když jsem před spolužačkami připomínala, jak dlouho spala s plyšovým králíkem. Když jsem na oslavě vyprávěla o jejím prvním zamilovaném dopise. Pokaždé jsem odpověděla, že je to roztomilé. Na dopis si pamatuji dobře. Napsala v něm spolužákovi, že si ho vezme, pokud nebude kouřit. Dosud mě to rozesměje. Jenže když ho měla napsaný ona, byl pro ni zřejmě důležitý.
Nevím, které vzpomínky si nechat pro sebe
Po telefonu jsem se jí omluvila, ale potom jsem byla trochu uražená. Manžel řekl, že z toho dělá zbytečný problém. Chvíli jsem mu dávala za pravdu. Vždyť o sobě také vyprávím trapné věci. Pak jsem si uvědomila, že u těch vlastních si alespoň vybírám, komu je řeknu.
Druhý den mi Tereza poslala fotku sebe a Adama z procházky. Potěšilo mě, že se mnou normálně komunikuje. Odepsala jsem jí, že mě mrzí hlavně to, že jsem nepřestala, když mě požádala. Tentokrát bez vysvětlování, jak jsem to myslela. „Díky, mami,“ napsala. Ulevilo se mi, ale pořád mě trochu bolelo, že jsem jí zkazila odpoledne, které jsem tolik chystala.
Za týden máme jet k mé sestře. Ta některé historky zná a ráda je připomíná stejně jako já. Už jsem se nadechovala, že jí zavolám a vysvětlím, proč je teď Tereza nechce slyšet. Pak jsem telefon položila. Nejdřív se zeptám dcery, jestli vůbec chce, abych to s tetou probírala.
