Článek
„Mami, tady prosím žádné dceruško, jo?“
Klára mi podávala klíč od šatní skříňky. Za dveřmi už byly slyšet její dvě zaměstnankyně, které chystaly objednávky k odeslání.
„Tak snad ti nebudu říkat paní vedoucí.“
Zasmála jsem se. Ona jen zavrtěla hlavou.
„Kláro úplně stačí.“
Dcera měla malý obchod s bytovým textilem a e-shop. Potřebovala člověka na výdej objednávek, doplňování zboží a balení zásilek. Já potřebovala práci.
Domluvily jsme se na měsíční výpomoci. Během ní jsme chtěly zjistit, jestli nám společné zaměstnání bude vyhovovat i dál.
První dny mě těšilo, jak rychle se orientuju. Zboží jsem znala, se zákazníky jsem uměla mluvit. Kolegyně byly milé a ptaly se mě na bývalou prodejnu.
Klára mezitím řešila dodavatele, telefon a rozpis práce. Občas jsem ji pozorovala přes regál a říkala si, kdy se z holky, která ztrácela klíče od bytu, stala takhle zaměstnaná žena.
Když rozhodla, že se nejdřív zabalí zásilky a potom doplní prodejna, poznamenala jsem, že prázdný regál zákazníka odradí hned.
„Teď potřebujeme stihnout svoz,“ odpověděla.
„Já jen radím. Prodávala jsem, už když ty jsi chodila do školky.“
Jedna kolegyně se usmála. Klára ne.
Můj návrh na směny neprošel
Další týden jsem si všimla, že v úterý ráno bývá skoro prázdno. Navrhla jsem posunout Lucčinu směnu o hodinu, aby nás bylo víc odpoledne, kdy přicházeli lidé z práce.
Řekla jsem to při ranní kávě před oběma kolegyněmi.
„Zatím necháme rozpis tak, jak je,“ odpověděla Klára.
„Ale vždyť tu první hodinu nikdo nebyl.“
„Lucka přebírá zboží a připravuje objednávky. Nejsme tu jen kvůli lidem u pokladny.“
Připadala jsem si jako žákyně, kterou právě opravili před třídou.
„To mi nemusíš vysvětlovat takovým tónem.“
Klára položila hrnek.
„A ty to prosím neotvírej každé ráno znovu. Už jsme to probraly včera.“
To byla pravda. Večer jsem jí zavolala domů a rozpis znovu navrhla. Myslela jsem, že mezi čtyřma očima bude přístupnější.
Teď mě mrzelo, že to vytáhla před ostatními.
Celé dopoledne jsem s ní mluvila jen pracovně. Když se mě zeptala, jestli dojdu pro krabice, odpověděla jsem: „Jak nařídíš.“
Slyšela jsem vlastní hlas a věděla, jak protivně to zní. Přesto jsem čekala, že za mnou přijde ona.
Odpoledne dorazila zákaznice s několika nerozbalenými povlaky. Chtěla je vyměnit za jiný rozměr, který jsme neměli skladem. Klára jí nabízela objednání a vysvětlovala termín dodání.
Žena mě poznala z bývalé prodejny.
„Vy jste tady? Tak to je dobře. Vy budete vědět, jak to vyřešit.“
Klára se nadechla, ale zákaznice už podávala tašku mně.
„Já bych se radši domluvila s vámi.“
Na okamžik mě to potěšilo. Někdo konečně ocenil, že mám zkušenosti.
Pak jsem se podívala na dceru. Stála za pultem s otevřeným sešitem objednávek a čekala, jestli ji nechám dokončit větu.
Těšilo mě uznání, které jsem jí sama před kolegyněmi upírala.
Tentokrát jsem ji nechala odpovědět
„Obchod vede Klára,“ řekla jsem zákaznici. „Objednání s vámi dořeší ona. Já vám zatím ukážu ten druhý materiál.“
Žena se obrátila zpátky k dceři. Za několik minut bylo hotovo. Klára to zvládla bez mého zásahu.
Po zavření jsem zůstala u pultu.
„S tím rozpisem jsem tě neměla shazovat.“
Klára zavřela notebook.
„Návrh mi říct můžeš. Ale když ho nevezmu, nemůžeš pak před holkama začít vysvětlovat, že vím míň než ty.“
Chtěla jsem namítnout, že jsem nic takového neřekla. Vzpomněla jsem si ale na tu školku.
„Asi se bojím, že tu budu jen tvoje máma, kterou jsi vzala z lítosti.“
„Vzala jsem tě, protože tu práci umíš. Jenže já potřebuju být v práci tvoje vedoucí.“
Další dny jsem připomínky říkala stranou a nepokračovala v nich večer po telefonu. Šlo to lépe. Pořád jsem si ale každé Klářino odmítnutí nosila domů a přemýšlela, jestli je na mě ještě naštvaná.
Když mi zavolali z domácích potřeb, kde jsem se hlásila ještě před nástupem ke Kláře, šla jsem na pohovor.
Než jsem místo přijala, řekla jsem jí o nabídce.
„Chtěla bych to vzít. Tady si neumím přestat vykládat pracovní věci osobně.“
Klára chvíli mlčela.
„Budeš mi tu chybět. A budu zase někoho hledat.“
Znejistěla jsem, ale dodala:
„Jen nechci, abychom se bály zavolat si, že zase přijde řeč na práci.“
Domluvený měsíc jsem dokončila. Mrzelo mě, když Klára začala připravovat inzerát, přesto jsem své rozhodnutí nezměnila.
O týden později jsme spolu seděly na obědě. Začala vyprávět o víkendu s kamarádkou a já zjistila, že o jejich plánech nic nevím. Poslední dobou jsme probíraly hlavně krabice a směny.
Zeptala jsem se, kam chtějí jet.
O rozpisu jsme ten den nemluvily. A když dcera nechala na talíři půlku brambor, neměla jsem potřebu řídit ani to.
