Článek
S Terezou jsme si volaly několikrát týdně. Bylo jí sedmadvacet, mně šestapadesát a poslední čtyři roky bydlela se dvěma kamarádkami v pronajatém bytě. Znala jsem jejich střídání u pračky i spory o návštěvy. Když mi oznámila, že má po zvýšení platu konečně na vlastní nájem, měla jsem radost. Těšila jsem se, že budeme vybírat záclony a že už při návštěvě nebudu šeptat v kuchyni, protože za dveřmi někdo spí.
Měla jsem stranou třicet tisíc, které jsem původně odkládala na výměnu kuchyňských dvířek. Ta stará byla poškrábaná, ale sloužila. Nabídla jsem Tereze peníze na kauci a první výdaje. Ne jako půjčku. Řekla jsem jí to výslovně, aby neměla pocit, že mi musí něco splácet. Odpověděla, že děkuje, ale počítá se svými úsporami. Považovala jsem to za první zdvořilé odmítnutí.
Vybrala si byt bez mého příspěvku
Posílala jsem jí nabídky malých bytů poblíž centra. U jednoho se mi líbil balkon, u jiného krátká cesta do práce. Tereza většinou napsala, že jsou nad její rozpočet. Připomněla jsem jí tedy svou nabídku. „Nemusíš si přece všechno ztěžovat, když ti můžu pomoct.“ Odpověděla, že vyšší nájem bude platit každý měsíc, zatímco můj příspěvek dostane jednou. Peníze opravdu nechce a hledání už si zařídí sama.
Za dva týdny mi poslala fotografii prázdného pokoje s kuchyňským koutem. Byt byl na konečné tramvaje a místo postele se do něj zatím měla vejít rozkládací pohovka. Ptala jsem se na skříně, dopravu i hluk z ulice. Tereza mi nakonec zavolala. „Mami, mám z toho radost. Nechceš se nejdřív zeptat na něco jiného?“ Zeptala jsem se, kdy dostane klíče, a pokusila se znít veseleji.
Pozvala mě, abych se na byt přišla podívat po předání. Přinesla jsem metr a katalog nábytku, který jsem měla doma. Tereza otevřela okno a ukazovala mi dvůr se stromy. Já mezitím měřila výklenek. Nabídla jsem, že jí koupím pořádnou postel, případně aspoň pračku, aby nemusela používat společnou v suterénu. U výklenku jsem jí začala vysvětlovat, že pohovku bude muset každé ráno skládat.
U prázdné stěny mi připomněla notebook
Tereza si sedla na parapet a požádala mě, abych katalog zavřela. „Já vím, že mi chceš pomoct. Jen nechci další věc, u které ti budu pořád vysvětlovat, co s ní dělám.“ Zarazilo mě to. Nikdy jsem po ní nechtěla peníze zpátky. Když jsem jí to řekla, přikývla. O penězích zpátky ale podle ní vůbec nemluvila.
Připomněla mi notebook, který jsem jí koupila ke konci školy. Volala jsem jí potom, jestli ho nosí v obalu, proč si ho bere do vlaku a zda na něm opravdu pracuje, když starý počítač ještě fungoval. U zimního kabátu jsem se vyptávala, proč na fotografiích chodí v jiné bundě. Pamatovala jsem si ty otázky. Vždycky jsem je považovala za zájem o věc, kterou jsem pečlivě vybírala a zaplatila.
„A kdybych si za tvoje peníze vzala dražší byt, co bych poslouchala, kdybych pak odjela na dovolenou?“ zeptala se. Chtěla jsem odpovědět, že nic. Jenže jsem si vybavila, jak mě před rokem rozčílil její víkend v hotelu, krátce poté co jsem jí přispěla na nové brýle. Tehdy jsem jí řekla, že na pobyty peníze má. Přestože o příspěvek na brýle sama nežádala.
V bytě bylo ticho a z chodby se ozývalo stěhování sousedů. Katalog jsem zasunula do tašky. Řekla jsem Tereze, že jsem si nevšimla, kolik otázek po těch dárcích následovalo. „Já si toho všimla pokaždé,“ odpověděla. Neplakala ani nezvyšovala hlas. O to hůř se mi hledala věta, která by nebyla dalším vysvětlováním, proč jsem to myslela dobře.
U stěhovacího auta jsem nabídku neopakovala
Zeptala jsem se, jestli ještě stojí o mou pomoc při stěhování. Chtěla, abych přivezla dvě krabice, které měla uložené u mě, a pomohla jí odnést nádobí. Souhlasila jsem. Doma jsem ještě otevřela nabídku bytu s balkonem. Pořád mě přitahovala představa, jak hezky by tam mohla bydlet. Tentokrát jsem si ale všimla i měsíční částky, kterou bych za ni neplatila. Odkaz jsem jí už neposlala.
V sobotu jsme stěhovaly s její kamarádkou Lenkou. Půjčily si dodávku a rozvrhly si cesty tak, aby ji vrátily do večera. Držela jsem dveře, když nesly pohovku. Potah se zachytil o roh a já skoro řekla, že stěhováky bych zaplatila bez řečí. Místo toho jsem ustoupila, aby ji mohly otočit. Tereza se na mě podívala. Napadlo mě, že moje sevřená ústa nejspíš nepřehlédla.
Při obědě na krabicích se mě zeptala, jestli se zlobím. Řekla jsem, že se snažím nezlobit a moc mi to nejde. Lenka šla odnést odpadky, takže jsme zůstaly samy. „Já tě tady chci,“ řekla Tereza. „Proto jsem tě pozvala.“ Odpověděla jsem, že vím. Potom jsem jí podala housku a zeptala se, kterou krabici chce vybalit další. Ukázala na hrnky. Ten den jsme už peníze neřešily.
Vrtačku chtěla jen půjčit
Několik týdnů jsem se při telefonování vyhýbala otázkám o bytě. Tereza mi nakonec sama řekla, že se jí můžu ptát i na to, jak bydlí. Ukázala mi přes telefon lampu, kterou koupila z druhé ruky. Připadala mi nízká na čtení, ale nejdřív jsem se zeptala, kam ji postavila. Byla vedle pohovky a jí vyhovovala. Pověděla mi také o sousedce, se kterou se střídají u společné pračky.
Jednou ve čtvrtek se ozvala, jestli bych jí na víkend půjčila vrtačku. Chtěla pověsit poličku, s montáží jí měl pomoct kolega. Nabídla jsem, že ji v pátek přivezu cestou z práce. Ve dveřích jsem jí předala kufřík a ukázala, ve které přihrádce jsou vrtáky. Pak jsem se rozloučila. Nepotřebovala doprovod do obchodu ani můj názor na místo nad pohovkou.
Vrtačku mi vrátila v neděli. Peníze na kuchyň zůstaly na mém účtu a já si začala vybírat nová dvířka. Pořád bych jí ráda něco koupila, když vidím, jak pomalu si byt zařizuje. Jen už nechci, aby si před každou žádostí o pomoc musela počítat, na co všechno se jí pak budu ptát. Minulý týden mi poslala fotografii hotové poličky. Byly na ní hrnky, které jsme spolu vybalovaly.
