Článek
Milan stavěl Aničce nádraží od listopadu. Původně jí slíbil jen budovu s pokladnou k plastovým kolejím, které si vozila na návštěvy. Postupně ale přidal nástupiště, sklad a malou čekárnu. Vnučka se zpočátku na všechno vyptávala. Později už jen nakoukla do pracovny a šla si sednout za babičkou do kuchyně.
Milan byl třetím rokem v důchodu a rád skládal papírové modely. Ve vitríně měl kostel, dvě chalupy a radnici, kterou dokončoval celou zimu. Aniččiny vláčky mu připadaly jako dobrá příležitost vyrobit konečně něco, co nebude stát za sklem. Když jednou rozložila koleje pod stolem, přinesl metr a začal se vyptávat, co by na nádraží chtěla.
K jedné budově přibývaly další
Anička si přála pokladnu s okénkem a místo, kde se budou prodávat rohlíky. Milan jí nakreslil plánek na zadní stranu starého kalendáře. Představovala si, že příště přijede a budou jezdit. On mezitím našel fotografie skutečných nádraží a rozhodl se, že budova dostane také hodiny a schodiště. Desku položil na nízký stolek, aby na ni vnučka dobře dosáhla.
Při první návštěvě po Vánocích už stály obvodové stěny. Anička rozložila koleje a poslala vlak kolem budovy bez střechy. Milan ji zastavil, protože měl vedle připravené drobné díly. Nejdřív je musel uklidit, potom se rozhodl ještě upravit vchod. Vnučka mu podávala pravítko a držela papír, zatímco vyznačoval další okna. K hraní se toho odpoledne nedostali.
Večer manželce spokojeně vyprávěl, kolik toho s Aničkou udělali. Vzpomněl si, jak mu kdysi syn sedával u stolu a chtěl vystřihovat vlastní díly. Čekal, že vnučku zaujme totéž. Její otázky pokládal za zájem o stavbu a nevšiml si, že se většinou ptá, kdy už budou hotoví. Když se žena zeptala, jestli také jezdily vlaky, odpověděl, že na to bude času dost.
V únoru Anička přivezla dva stánky z krabiček od čaje. Polepila je papírem, na jeden nakreslila preclíky a druhý označila jako zmrzlinu. Postavila je těsně k nástupišti. Milan je přesunul na parapet. Byly podle něj příliš velké a zakrývaly budovu, se kterou si dal tolik práce. Slíbil, že jí časem udělá menší.
„Ale tady se může prodávat už teď,“ namítla.
Vysvětlil jí, že nejdřív potřebuje dokončit okolí. Anička si stánky při odjezdu vzala. Milan byl rád, protože by mu v pracovně překážely. Nenapadlo ho, že je původně přinesla jako součást jejich společného nádraží.
Během března přibyly lavičky a plot. Milan je rodině ukazoval na fotografiích v telefonu. Dcera ho chválila, jen Anička se pokaždé zeptala, jestli už může postavit koleje. Odpovídal, že skoro ano. Kufřík většinou zůstal zavřený pod stolkem.
Kufřík tentokrát nepřivezla
Jednu dubnovou sobotu přišla Anička jen s malým batohem. Milan si toho všiml hned v předsíni. Zeptal se, kde má vlaky. Řekla, že doma, a vytáhla knížku s hádankami, kterou chtěla ukázat babičce. Milan ji pustil dál, ale zůstal stát u věšáku. Na pracovním stole měl připravené malé lampy, které se mu podařilo sehnat k nástupišti.
Po obědě ji zavolal do pracovny. Ukázal jí hotové dveře a místo, kam lampy přijdou. Anička přikývla, aniž odložila knihu. Milan se zeptal, jestli ji vláčky už přestaly bavit. Mrzelo ho to víc, než chtěl přiznat. Několik večerů vyráběl zábradlí, aby se jí stavba líbila, a ona se sotva podívala.
„Baví. Včera jsme měli doma trať až ke gauči,“ odpověděla.
Milan se opřel o stůl. „Tak proč sis je nevzala?“ Anička chvíli přejížděla palcem po rohu knihy. Potom řekla, že tady si s nimi stejně nikdy nehrají. Chtěla pokaždé někam jet, ale on vždycky potřeboval ještě něco udělat. A stánky, které přinesla, na nádraží nesměly být.
Měl připravené vysvětlení, že pěkná věc potřebuje čas. Pak si všiml prázdné plochy před pokladnou. Okénko už bylo hotové několik týdnů, jen u něj ještě nikdo nic neprodával. Anička mu zatím začala ukazovat obrázek z knížky. Čekala, že jejich rozhovor o nádraží skončil.
„Počkej,“ řekl. „Já ti slíbil, že budeme jezdit. A pak jsi mi tu pořád jen podávala věci.“ Anička přikývla. Milan se podíval na lampy. Mohl je přilepit ještě dnes, jenže vnučka by zatím zase seděla vedle něj s knížkou.
Část nádraží zůstala bez lamp
Navrhl jí, aby si příště kufřík přivezla a zkusili jezdit i kolem nedokončených budov. Anička se zeptala, kam by si mohla dát svoje stánky. Ukázal na volný konec desky. Koleje mohli skládat vpředu kolem nádraží; sklad a drobné modely vzadu by při hraní nepřekážely. Ty si chtěl dál upravovat sám. Vnučka si místo prohlédla a řekla, že bude potřebovat ještě parkoviště.
Během týdne Milan přemístil krabičky s materiálem do skříně. Lampy nechal zabalené. Několikrát ho napadlo, že by je do další návštěvy přece jen mohl osadit, ale nakonec si k večernímu stolu vzal svůj rozdělaný model chalupy. Nádraží zůstalo přístupné a nářadí neleželo na ploše, kam chtěla Anička stavět koleje.
Při další návštěvě přinesla kufřík i papírové stánky. Jeden měl pomačkanou střechu. Milan jí nabídl, že ji narovná, ona však řekla, že je to zavřený obchod a opraví ho později. Postavila před něj autíčko. Dědeček musel posunout lavičku, aby se vedle vešlo. Chvíli váhal, protože ji měl pečlivě srovnanou s nástupištěm, ale potom ji přesunul blíž k budově.
Hráli si skoro hodinu. Anička určovala, kdo kam jede, a Milan posouval vlak. Když se kola zadrhla o spoj, spravili koleje a pokračovali. Zadní část nádraží zůstala jen na dívání. Milan si tam později dodělal zábradlí a Anička mu do ní nezasahovala. Na své straně mezitím vystřídala parkoviště za tržiště.
O měsíc později našel Milan na stolku malé pokladní okénko z přeloženého papíru. Anička seděla za stolkem a stříhala jízdenky. Milan už sahal po krabičce s lampami, když se ho zeptala, kam pojede. Přisunul si židli a požádal o zpáteční do Brna. Vnučka mu podala útržek papíru a upozornila ho, že má před odjezdem čas koupit si preclík.
