Článek
Ten zvuk se naším panelákovým bytem rozléhá každý sudý čtvrtek kolem půl jedenácté večer. Suché, duté cvaknutí plastu v koupelně, které funguje jako neúprosná startovací pistole naší manželské intimity. V ten moment se mi stáhne žaludek, i když jsem tenhle signál očekával celé odpoledne.
Zhasne světlo na chodbě a já ve tmě ložnice naslouchám jejímu šourání po studeném linoleu. Kroky jsou těžké, unavené, postrádají jakoukoliv lehkost nebo těšení se na to, co má v následujících minutách přijít. Připadá mi to, jako by se rutinně chystala k nepříjemnému zákroku, který prostě musíme mít oba co nejdříve za sebou.
Z ulice k nám doléhá rachot noční tramvaje, která svými ocelovými koly rozvibruje okenní tabulku, až to v rámu slabě zadrnčí. Je to jediný projev energie v téhle místnosti, kde vzduch stojí a voní po zatuchlém prachu z radiátorů. Ležím na zádech, ruce složené na hrudníku jako v rakvi, a zírám do stropu, kde pouliční lampa kreslí přes žaluzie žluté pruhy.
Dveře vrznou a do místnosti vklouzne Klára. Má na sobě to oprané šedé tričko, které už dávno ztratilo tvar, ale ona ho nosí se zarputilostí člověka, co se absolutně vzdal potřeby se někomu líbit. Ani se na mě nepodívá, rovnou zamíří ke své straně postele a odhrne peřinu tím svým specifickým, nacvičeným grifem.
Matrace se zhoupne, jak si lehne, a mezi námi se okamžitě rozhostí ticho husté jako nevyvětraný pokoj. Chápu, že teď musím udělat první krok já, protože taková jsou nepsaná pravidla téhle naší vyčerpávající hry na udržování ohně. Kdybych se k ní nenatáhl, usnula by s pocitem křivdy, a zítra u snídaně by třískala hrnkem o linku.
Choreografie z povinnosti
Otočím se na bok a položím jí ruku na rameno, přesně tak, jak to dělám už osm let. Její kůže pod tenkou bavlnou trička je chladná a mírně vlhká, protože se nikdy pořádně neutře ručníkem po večerní sprše. Ucukne, jen nepatrně, spíš ze zvyku než z překvapení, a pak se pomalu přetočí čelem ke mně.
Zavře oči ještě dřív, než se naše obličeje vůbec přiblíží, jako by pohled na mě mohl narušit ten křehký proces, do kterého se právě nutí. Její rty jsou sevřené, chutnají po mentolové pastě a balzámu na rty, který používá v takovém množství, že mi okamžitě zalepí pusu. Líbáme se bez jazyka, bez chuti, jen se naše ústa o sebe mechanicky otírají, zatímco naše mozky zůstávají kilometry daleko.
Sjedu jí rukou na bok a nahmatám lem jejích kalhotek, přičemž musím dávat pozor, abych ji nepoškrábal záděrou na palci, na což si minule tak stěžovala. Pohybuju prsty podle mapy, kterou mám vypálenou do nervového systému, dvakrát doprava, jednou dolů, zrychlit, zpomalit. Není v tom žádné objevování, připomíná to spíš zadávání předem naprogramovaného kódu k trezoru, který otevíráte každý den cestou z práce.
Zabořím obličej do jejího krku a do nosu mě praští agresivní syntetická vůně levandulové aviváže z polštáře. Je tak silná, až mě z ní pálí sliznice v nose, ale aspoň přebíjí ten fakt, že z nás dvou v tuhle chvíli nevoní vůbec nic, co by připomínalo lidskou touhu. Moje ruka se hýbe sama, s přesností dělníka u pásu, co už ani nevnímá, jaký produkt vlastně montuje.
Klára začne dýchat přerušovaně, přesně podle scénáře, který jsme si za ty roky nevědomky napsali a schválili jako náš standard. Dokážu odhadnout vteřinu, kdy jí musím stisknout bok, aby vydala ten polohlasný sten, který má signalizovat, že si to užívá, nebo že alespoň předstírá, že si to užívá. Je to zvuk prázdný jako prázdná ozvěna, něco, co jsme možná cítili na začátku, když jsme ještě spali na matraci na zemi.
Prázdnota pod peřinou
Překulím se na ni a cítím, jak se její tělo automaticky přizpůsobuje mé váze, nohy se rozestoupí s poslušností vojáka plnícího rozkaz. Její pánev narazí do mojí s tupým, masitým zvukem, který v tom tichu ložnice zní až nepatřičně hlasitě. Zírám na její zavřená víčka a snažím se uhodnout, na co právě myslí; jestli v hlavě prochází nákupní seznam na víkend, nebo jestli si tam promítá tvář někoho úplně cizího.
Začnu se pohybovat v tom monotónním rytmu, který nevyžaduje žádnou kreativitu, jen fyzickou výdrž a schopnost úplně vypnout vědomí. Cítím, jak mi po zádech stéká čůrek studeného potu, ne z extáze, ale z toho, jak je v místnosti dusno a peřina, shrnutá do půlky těla, mě hřeje na nesprávných místech. V hlavě mi najednou vyskočí tabulka v Excelu, kterou jsem odpoledne nedodělal, a já se přistihnu, jak pohyby pánve synchronizuju s představou klikání myší.
Klára zaboří nehty do mých zad, ale není v tom žádná dravost, je to jen křečovitá snaha urychlit proces a dojít do finále. Její dech mi naráží do klíční kosti, pravidelný, kontrolovaný výdech stroje, který potřebuje dokončit cyklus. Zkouším se soustředit na vzrušení, zkouším si vybavit, jaké to bylo, když mi z ní bušilo srdce tak, že jsem nemohl popadnout dech, ale nacházím jen šedivou mlhu.
Koleno mě začne tlačit do pružiny ve staré matraci, o které už půl roku mluvíme, že ji musíme vyměnit, ale nikdy si na to nenajdeme čas. Ta fyzická nepohoda mě vrací do reality, do téhle trapné gymnastiky dvou lidí, kteří spolu zůstávají jen proto, že rozvod by byl příliš papírování a hypotéka je ještě na patnáct let. Zuby si skousnu vnitřní stranu rtu, až ucítím na jazyku teplou, železitou pachuť krve, jen abych cítil něco skutečného.
Ta tupá, pulzující bolest v rozkousnutém rtu je v tu chvíli to nejintenzivnější a nejopravdovější, co v téhle místnosti probíhá. Všechno ostatní je jen sádrokartonová přetvářka manželského štěstí, která se hroutí při sebemenším závanu upřímnosti. Zrychlím tempo, svaly na stehnech mě pálí od námahy, a slyším, jak Klára vydává ten svůj závěrečný, protáhlý povzdech.
Není to výkřik slasti, zní to spíš jako oddechnutí maratonce, který právě protnul cílovou pásku a ví, že teď už si konečně může sednout. Moje vlastní uvolnění přichází vzápětí, mechanické, fyziologické vyprázdnění bez špetky emoce, jako když po dlouhém dni konečně spláchnete záchod. Zastavím se, opřu se o lokty, abych ji nezalehl, a lapám po dechu v tom zkaženém vzduchu plném naší vzájemné lhostejnosti.
Ticho, které dře do krve
Zůstanu v ní ještě pár vteřin, protože mi chybí síla se hned odtáhnout, ale cítím, jak se pode mnou začíná neklidně ošívat. Její tělo mi dává jasný signál, že představení skončilo, opona spadla a je čas vyklidit jeviště, aby mohla nastoupit uklízecí četa. Odtáhnu se od ní a překulím se zpátky na svou polovinu postele, matrace se nepříjemně zhoupne a pružina pod mým bokem naposledy zaskřípe.
Klára okamžitě sáhne na noční stolek, přesně tam, kde má položenou krabičku s papírovými kapesníky. Ozve se to suché, šustivé vytažení papíru, zvuk, který pro mě definitivně zpečeťuje konec jakékoliv blízkosti, a ona si začne otírat stehna. Dělá to s rutinou zdravotní sestry, která čistí ránu pacientovi, na kterém jí nezáleží, ale musí dodržet hygienické protokoly.
„Nezapomněl jsi zapnout myčku?“ zeptá se potichu do tmy, zatímco hází zmuchlaný kapesník do koše vedle postele.
Ta otázka ve mně nevyvolá vůbec nic, žádný vztek, žádný smutek, jen potvrzení toho obrovského vakua, ve kterém plaveme. „Zapnul,“ odpovím stejně dutým hlasem a zírám na stíny, které lampa z ulice kreslí na prasklinu v omítce nad skříní. Přitáhne si peřinu až k bradě, otočí se ke zdi a její ramena se uvolní, jako by z nich právě spadl obrovský kámen naší manželské povinnosti.
Zítra ráno mi namaže chleba máslem, já se zeptám, v kolik přijde z práce, a budeme se dál tvářit, že jsme normální, fungující rodina.
Ale v téhle tmě, s lepkavým potem na zádech a pachutí krve v puse, oba tu pravdu cítíme.
Jediná věc, kterou spolu v téhle posteli ještě sdílíme, je děsivá jistota, že takhle už to zůstane napořád.
