Článek
Ondřej chodil ven s černým křížencem Hugem. My s Bárou vycházely obvykle o pár minut později, ale od jara jsem si začala chystat vodítko dřív. Tvrdila jsem si, že nechci spěchat do práce.
Potkávali jsme se u kontejnerů a pokračovali do parku. Hugo se u každého keře zastavil, Bára na něj čekala. My probírali rozkopanou ulici, drahé třešně a jeho pokusy naučit se vařit pro jednoho.
Byl rozvedený jako já. Věděla jsem, že má dospělého syna, opravuje jízdní kola a nesnáší kopr. O sobě jsem mu řekla víc než některým kolegyním, se kterými jsem seděla v kanceláři patnáct let.
Jednou mi podržel deštník, zatímco jsem hledala sáček. Jindy si všiml, že mám nové brýle. Když jsme se u branky loučili, měla jsem dobrou náladu ještě v autobuse.
Přes hluk motoru
To úterý jsem si na venčení vzala čistou bundu. Tu starou jsem nechala na věšáku, i když mě Bára vždycky hned u dveří otřela mokrým čumákem.
Ondřej stál u chodníku a čekal, až popeláři odvezou nádoby. Zamával mi. Když jsem došla k němu, řekla jsem:
„Nechceme si už tykat? Já jsem Dita.“
Ve stejnou chvíli za námi zahučel vůz. Ondřej se ke mně naklonil, potom ustoupil s Hugem z cesty. Usmál se a krátce kývl hlavou.
Brala jsem to jako souhlas. Byla jsem ráda, že otázku nemusím říkat znovu. V parku jsme mluvili hlavně o psech a nevšimla jsem si, že mě vůbec neoslovil. Doma jsem si v telefonu našla jeho číslo, které mi kdysi dal kvůli půjčení přepravky. Smazala jsem příjmení. Zůstal jen Ondřej.
Druhý den zvedl u kontejnerů ruku.
„Dobrý den. Dneska jdete nějak brzy.“
Zůstala jsem stát. Bára zatáhla směrem k Hugovi a já si ji přivolala zpátky.
„Máme dnes jinou trasu,“ odpověděla jsem.
O ulici vedle
Další ráno jsem vyšla o deset minut později. Místo parku jsme obešly blok a zamířily ke škole. Bára se na rohu zarazila. Musela jsem ji pobídnout dvakrát.
Připadala jsem si směšně. Nabídla jsem dospělému muži tykání a teď jsem kvůli tomu měnila psovi zvyky. Jenže představa dalšího zdvořilého pozdravu byla horší.
Sestře jsem řekla, že soused je asi pěkný suchar.
„Vždyť jsi o něm minulý týden mluvila úplně jinak.“
„To jsem ho ještě tolik neznala.“
Nevysvětlovala jsem jí, že jsem si už hledala program malého kina za rohem. Hráli film, o kterém se zmínil. Chtěla jsem ho pozvat a měla připravené, že mi náhodou odpadla kamarádka. Žádnou jsem přitom oslovenou neměla.
Program jsem zavřela. Jeho číslo jsem ale nesmazala.
Co neslyšel
V pátek jsem Ondřeje potkala u pekárny. Měl v ruce rohlíky a Hugo čekal vedle něj. Nemohla jsem předstírat, že ho nevidím, protože Bára už táhla k němu.
„Můžu se na něco zeptat?“ řekl. „Neudělal jsem vám něco?“
Zrudla jsem tak rychle, až jsem si musela rozepnout bundu.
„Já myslela, že jste mi dal docela jasně najevo, že si máme držet odstup.“
Díval se na mě bez odpovědi. Připomněla jsem mu úterý a svou nabídku.
„Já vám vůbec nerozuměl,“ řekl. „Kvůli tomu autu. Myslel jsem, že říkáte něco na Báru.“
Mohla jsem se zasmát a nechat to být. On se usmíval, jako by už bylo všechno vysvětlené. Podal mi ruku a řekl své jméno.
„Dita,“ zopakovala jsem a stiskla mu ji. Tentokrát mezi námi nic nehučelo.
Ruce jsme pustili. Ondřej si přehodil sáček s rohlíky a já místo úlevy ucítila vztek sama na sebe. Několik dní jsem obcházela vlastní ulici kvůli větě, kterou neslyšel.
„Já tě vlastně chtěla pozvat do kina,“ vyhrkla jsem.
Bez náhradního důvodu
„Jako na rande,“ dodala jsem, než jsem stačila začít vyprávět o neexistující kamarádce.
Ondřej se podíval k Hugovi. Potom zase na mě.
„Dito, promiň. Já to tak nemám.“
Přikývla jsem, ale on pokračoval. Že jsou mu naše procházky příjemné. Že mě rád vidí. Poslouchala jsem a přála si, aby už nic dalšího neříkal.
„Rozumím,“ zastavila jsem ho. „Jen teď asi budu chvíli chodit jinudy.“
„Dobře.“
Nesnažil se ze mě dostat ujištění, že se nic nestalo. Rozloučili jsme se a já šla domů s pocitem, že si každý kolemjdoucí musí všimnout mého obličeje.
Do kina jsem nakonec nešla. Ten film jsem ani tolik vidět nechtěla.
Zase kolem rybníčku
Tři týdny jsme s Bárou chodily ke škole. Pak jsem se začala vracet do parku, nejdřív o víkendech. Teprve později jsem tam zamířila i před prací. Jedno ráno jsem na lavičce u rybníčku zahlédla Ondřeje.
Pozdravili jsme se. Zeptal se, jestli se může přidat. Chvíli jsem si rovnala vodítko, přestože na něm nebyl žádný uzel.
„Můžeš.“
Vyprávěl, že Hugo doma rozkousal polštář. Já mu řekla o Báře, která během deště odmítala opustit vchod. Šli jsme pomaleji než dřív. Nepotřebovala jsem hned zaplnit každou mezeru.
U branky jsem se přistihla, že čekám na pozvání na kávu. Zamrzelo mě to. Ondřej jen zkrátil Hugovi vodítko a popřál mi hezký den.
„Tobě taky,“ řekla jsem.
Doma jsem pověsila čistou bundu vedle té staré. Na zítřek hlásili déšť, a tak jsem do kapsy staré bundy doplnila sáčky. Bára už spala v pelíšku.
