Článek
Do soutěže mě přihlásila kolegyně. Doma jsme podobné pořady sledovali celé roky a Petr se smál, že od sporáku znám každou odpověď. Když jsem se letos opravdu dostala před kamery, třásly se mi ruce tak, že jsem sotva udržela sklenici. Nakonec jsem vyhrála osmdesát tisíc. Petr mě po natáčení objal a řekl, že jsem byla skvělá. Celou cestu domů jsme se smáli. Myslela jsem, že ty peníze nám přinesou jen radost.
Konečně jsem si mohla vybrat cestu
Chtěla jsem do Portugalska. Projít se Lisabonem, jet vlakem k moři a nikam nepospíchat. Petr o takové cestování nestál, nejraději trávil dovolenou na rybách. Když jsem našla poznávací zájezd na dvanáct dní, poprvé jsem nezavřela nabídku při pohledu na cenu.
S rezervací jsem čekala, až výhra přijde na účet. Petrovi jsem u večeře ukazovala fotografie a říkala, že bych mohla vyrazit sama. „Když tě to láká,“ odpověděl. Považovala jsem to za souhlas. Nenapadlo mě, že on už s penězi také něco plánuje.
Syn mi poděkoval za třicet tisíc
O víkendu přijel Adam a hned mi poděkoval. Prý mu těch třicet tisíc na ojeté auto moc pomůže. Podívala jsem se na Petra. „Říkal jsem mu, že když se nám takhle zadařilo, přispějeme,“ vysvětlil. Adam přestal sundávat bundu. Muselo na mně být vidět, že o ničem nevím.
Nechtěla jsem se hádat před synem. Řekla jsem mu jen, ať zatím žádné auto podle našeho příspěvku nevybírá. Když odjel, Petr mi vyčetl, že jsem ho shodila. „Vždyť by ti ještě padesát zbylo.“ Jenže na vybraný zájezd i s dalšími výdaji by mi padesát nestačilo.
„Vyhrála jsem je já,“ řekla jsem. Petr se opřel o linku. „A těch šedesát tisíc na tvůj obchod jsem tehdy dal já. To byly naše peníze, ne?“ Zůstala jsem na něj koukat. Obchod byl zavřený několik let a nikdy předtím mi jeho neúspěch při hádce nepřipomněl.
Najednou jsem mu chtěla všechno vrátit
Prodávala jsem dětské oblečení. Když přestaly vycházet účty, Petr ze svých odměn zaplatil poslední nájem a dodavatele. Seděli jsme tehdy nad fakturami a já brečela. Řekl mi, že to zvládneme. Neptala jsem se, jestli mu peníze budu vracet. Ani on o tom nemluvil.
„Tak já ti těch šedesát vrátím,“ vyhrkla jsem teď. Čekala jsem, že řekne, že tak to nemyslel. On ale přikývl. „Jestli chceš mít všechno takhle oddělené, tak dobře.“ Z osmdesáti by mi zbylo dvacet. Na vybranou cestu bych nejela. Začala jsem v duchu počítat, co dalšího bychom si ještě mohli předložit.
Dva večery jsme spolu mluvili jen o běžných věcech. Nabídku zájezdu jsem nechala otevřenou v telefonu, ale už jsem na ni neměla chuť. Pak jsem se Petra zeptala, jestli celou dobu čekal, až mu obchod splatím. „Nečekal,“ řekl. „Ale když jsi řekla, že výhra je jen tvoje, najednou mi to přišlo nespravedlivé.“
Na kratší cestu jsem odjela sama
„Tenkrát jsi mi půjčoval, nebo jsi mi pomáhal?“ zeptala jsem se. Chvíli mlčel. „Pomáhal. Nebyla to půjčka. Neměl jsem to vytahovat.“ Řekla jsem mu, že ani Adamovi neměl nic slibovat bez domluvy. Přikývl. Pak se zeptal, jestli opravdu chci celou výhru utratit za jednu cestu, když naši rezervu nedávno ztenčila oprava kotle.
Podívala jsem se znovu na nabídku. Chtěla jsem vidět Portugalsko, ale dvanáct dní jsem původně vybrala hlavně proto, že jsem si je konečně mohla dovolit. „Čtyřicet necháme stranou,“ navrhla jsem. „Za zbytek pojedu na kratší dobu. A až budu vybírat termín, už mi z toho nic nerozdávej.“ Petr souhlasil. Našla jsem šestidenní pobyt v Lisabonu, který se do zbývající částky vešel i s penězi na jídlo a výlety.
Adamovi Petr sám zavolal a vysvětlil, že příspěvek slíbil bez domluvy a nedostane ho. Syn byl zklamaný, ale auto zatím nekoupil. Já v říjnu odletěla. Byla jsem šťastná, když jsem první ráno vyšla sama do města. Přesto mi Petrovo okamžité přikývnutí na vrácení peněz občas zazní v hlavě. S výhrou jsme se dohodnout dokázali. Jak snadno jsme si začali účtovat minulost, mě mrzí dodnes.
