Článek
Marta provozovala malou cukrárnu v boční ulici v Kolíně. Zákusky odebírala z výrobny, sama připravovala kávu, chystala objednávky a obsluhovala šest stolků. Od září už neměla studentku na polední výpomoc. Když se kolem dvanácté sešli zaměstnanci okolních kanceláří, čekali někdy až ke dveřím.
Nejvíc ji zdržovaly drobnosti. Někdo platil tisícikorunou za jednu špičku, jiný dlouho hledal přesnou částku. Večer přepočítávala mince a před otevřením sháněla peníze na vracení. Kartu přitom používala většina hostů. V polovině října tedy na dveře pověsila oznámení, že od pondělí přijímá pouze bezhotovostní platby. Stejnou informaci postavila vedle vitríny.
František k ní chodil téměř každý všední den po deváté. Objednával si espresso a obvykle věneček, někdy jen kávu. Býval přesný, ale nenáročný. Noviny si přinášel vlastní a po půlhodině odcházel. Marta o něm věděla, že žije sám a v neděli obědvá u dcery. Jeho jméno znala z dortu, který si u ní jednou objednal k narozeninám.
První pondělí položil na pult stokorunu jako obvykle. Marta ukázala na oznámení a omluvila se, že ho předem neupozornila osobně. U vedlejšího stolku seděla paní Horská, s níž se František znal z domu. Nabídla, že zaplatí kartou za oba a hotovost si od něj vezme. František souhlasil, ale při odchodu se ještě zeptal, jestli změna platí napořád.
„Zatím ano. Sama už to jinak nestíhám,“ vysvětlila Marta. Druhý den se situace opakovala. Tentokrát František požádal Horskou sám a Marta mu připomněla, že příště může přinést vlastní kartu. Přikývl, peníze položil sousedce vedle podšálku a odešel dřív, než dočetl noviny. Ve středu už nepřišel.
Marta si nejdřív myslela, že odjel k rodině. Když se neobjevil ani další týden, zeptala se Horské. Ta ho prý potkávala u samoobsluhy. Nabízela mu, že jejich ranní placení mohou vyřešit stejně jako minule, jenže odmítl. Marta se při mytí hrnků zamračila. Kvůli jedné kartě přece nemusel přestat chodit. V jeho nepřítomnosti viděla výčitku, na kterou nemá čas odpovídat.
Změna jí přitom opravdu pomohla. V poledne se fronta posouvala rychleji a večer nemusela rovnat mince do sloupečků. Několik lidí se u cedulky otočilo, většina ale vytáhla telefon nebo kartu. Když si doma prohlížela týdenní tržbu, ztrátu jednoho ranního hosta v ní skoro nerozeznala. Přesto jí při utírání stolku u okna občas připadalo zvláštní, že zůstal tak dlouho volný.
Františka potkala poslední říjnový pátek, když před otevřením odnášela papírové krabice. Nesl si nákup a zastavil se, aby jí podržel dveře. Marta se ho zeptala, zda je v pořádku. Když přisvědčil, nabídla mu kávu s tím, že tentokrát nemusí nic řešit. Poděkoval, ale odmítl. Nechtěl chodit na kávu zadarmo ani pokaždé čekat, jestli uvnitř bude někdo známý.
„Já kartu mám,“ dodal, když mu začala vysvětlovat, že mu s placením klidně pomůže. „Jen ji nechci používat na všechno.“ Marta položila krabice ke zdi. František jí řekl, že mu dcera pomáhá kontrolovat účet. Domluvili se tak poté, co přehlédl platbu za elektřinu. Pomoc mu vyhovovala, ale dcera se při společném procházení výpisu ptala také na ostatní útraty.
Nebyly to hádky. Spíš poznámky, zda musí chodit na kávu tak často a kolik ho to za měsíc stojí. František si každé pondělí vybíral hotovost a rozděloval ji na nákupy a vlastní útratu. Když mu ke konci týdne zbývalo málo, věneček si nedal. Takhle si hlídal výdaje, aniž musel u nedělního oběda probírat každou návštěvu cukrárny.
„Nechci kvůli kafi měnit všechno kolem účtu. A nechci ho platit přes sousedku,“ uzavřel. Marta mu málem navrhla, aby to dceři prostě řekl. Pak se zarazila. O jejich rozhovorech nic dalšího nevěděla a František ji o radu nežádal. Zeptala se jen, zda by znovu přišel, kdyby přijímala hotovost.
Pokrčil rameny. Začal si kávu dělat doma a zjistil, že mu někdy vyhovuje nikam nespěchat. To Martu zklamalo víc, než čekala. Myslela si, že stačí napravit způsob placení a ranní stolek bude zase obsazený. František jí ale návrat neslíbil. Rozloučil se a zvedl tašku, kterou si během hovoru odložil vedle krabic.
O víkendu si Marta prošla tržby. Největší nápor přicházel v poledne, kdy většina hostů stejně platila kartou. Hotovost jí práci přidávala, jenže bez ní někteří zákazníci nemohli přijít tak, jak byli zvyklí. Rozhodla se, že tu práci znovu přijme. Nechtěla pokaždé nabízet kávu zdarma, když si ji někdo chtěl obyčejně koupit.
V pondělí cedulky sundala a do zásuvky vrátila peníze na vracení. Na dveře napsala prosbu, aby hosté při drobném nákupu pokud možno nepoužívali velké bankovky. Horská nabídla, že Františkovi zavolá, ale Marta ji požádala, ať mu změnu jen vyřídí, až se potkají. O jeho důvodech jí nic neřekla. Ve čtvrtek přišel a dal si espresso. Marta se neptala, kde byl ostatní dny.
Během dalších týdnů se objevoval jednou nebo dvakrát týdně. Každodenní návštěvy se neobnovily. Marta zase večer počítala hotovost a občas požádala čekajícího hosta o strpení. Jedno ráno jí František podal stokorunu a řekl, že dnes bude chtít i věneček. Měla chuť poznamenat, že už si ho dlouho nedal. Místo toho ho položila na talířek a vrátila mu drobné.
