Článek
Simona si ze školního volejbalu pamatovala hlavně tělocvičnu, pískání podrážek a radost, když míč přeletěl síť. Ve svých padesáti se k němu vrátila po dlouhém přemlouvání kamarádky Blanky. Obě pracovaly v účetnictví, každá v jiné firmě, a dosud se scházely hlavně na kávě. Blanka hrála dlouhá léta se skupinou žen, které si ve čtvrtek pronajímaly školní tělocvičnu. Na jaře jim několik hráček přestalo pravidelně chodit.
Simona se při prvním večeru omlouvala skoro za každý dotek s míčem. Podání jí létalo do sítě a po rychlejší přihrávce uhýbala rukama. Ostatní jí ukázaly, kam se postavit, a Blanka ji cestou do šatny ujistila, že se to vrátí. Nikdo po ní nechtěl zkušenosti z oddílu. Stačilo přijít včas, přispět na nájem a nebát se hrát. Simona měla druhý den namožené nohy, ale do pracovního kalendáře si další čtvrtek označila jako obsazený.
Do konce června vynechala jediný večer. Někdy přišlo málo žen a hrály v menším počtu, jindy se sestavy doplnily známými. Simona bývala na hřišti téměř celou dobu. Občas jí někdo poradil, ale dlouhé rozebírání chyb se nekonalo. Zlepšila podání a začala rozeznávat chvíli, kdy má pro míč vyběhnout. Když jí Blanka po jedné povedené výměně zvedla palec, ještě doma o tom vyprávěla manželovi.
V létě se scházely nepravidelně venku. Simona si koupila vlastní míč a několikrát šla s manželem na hřiště u domu. Nechtěla ostatní zdržovat, až se v září vrátí do tělocvičny. Blanka jí poslala zprávu, že na podzim budou tři sobotní turnaje s dalšími rekreačními družstvy z okolí. Simona se zeptala, zda se počítá i s ní. Kamarádka odpověděla, že samozřejmě, budou se střídat. Simona si všechny tři soboty nechala volné.
Když se sešla celá sestava
V září se vrátily dvě zkušenější hráčky a další přivedla známou, která dřív hrávala závodně. Na první pohled to byla výhoda. Výměny trvaly déle a přihrávky přicházely přesněji. Simona si ale několikrát všimla, že míč, pro který by na jaře vyběhla, už odehrála některá ze spoluhráček. Když zaváhala, ozvalo se důrazné zavolání a ona ustoupila. Domů odcházela méně unavená, přestože čas v tělocvičně zůstal stejný.
Při hře na konci tréninku ji kapitánka Irena častěji střídala. Simona si sedala na lavičku a sledovala, co ostatní dělají jinak. Nebylo těžké to vidět. Dokázaly udržet míč ve hře i z nepohodlné pozice a nespoléhaly na to, že jim někdo včas řekne, kam mají jít. Simona se chtěla učit, jenže z lavičky jí zbývalo hlavně pozorování. Blanka jí po cestě k autu říkala, že na turnaji bude dost zápasů a každá si zahraje.
První sobotu přijelo osm žen. Simona měla nové chrániče a v tašce stejné týmové tričko jako ostatní. Irena oznámila úvodní sestavu a ji požádala, aby zatím zapisovala výsledky jejich zápasu. Na vedlejším hřišti se ozývala píšťalka a někdo jí podal desky s formulářem. Simona si sedla ke stolku. Představovala si, že zapíše první set a potom ji někdo vystřídá. Když začal druhý, u stolku zůstala.
Do hry se dostala až v posledním zápase dne, na část jednoho setu. Jedno podání se jí povedlo, druhé skončilo mimo hřiště. Potom ji Irena vystřídala a poděkovala jí. Družstvo skončilo třetí a cestou domů ostatní rozebíraly těsné koncovky. Simona seděla vedle Blanky a držela tašku na klíně. Na otázku, jak se jí turnaj líbil, řekla, že si myslela, že bude hrát víc. Blanka odpověděla, že tentokrát byly všechny zápasy vyrovnané.
Simona tomu rozuměla, ale právě ta odpověď ji zneklidnila. Když bude výsledek těsný, zůstane sedět. Pokud se bude vyhrávat s náskokem, možná nastoupí, a při velké ztrátě také. Zeptala se, zda takhle střídaly vždycky. Blanka řekla, že na turnajích většinou ano. Dřív Simoně zdůrazňovala, že nejde o žádnou ligu a všechny chodí hlavně pro radost. O tom, kolik prostoru dostávají slabší hráčky, spolu nemluvily.
Před druhým turnajem se Simona zeptala konkrétněji. Nechtěla znovu strávit sobotu hlavně u zápisu. Blanka jí slíbila, že to s Irenou probere. Po tréninku spolu obě chvíli zůstaly u sítě a Simona na ně čekala v předsíni. Blanka potom řekla, že dostane víc prostoru. Neřekla kolik ani v jaké sestavě. Simoně se nechtělo vyžadovat rozpis vlastních minut. Uvěřila jí, protože se znaly téměř dvacet let a dosud jí připadalo snadné domluvit se.
Třetí set
Na druhém turnaji skutečně nastoupila dřív. Jedna ze spoluhráček potřebovala po druhém zápase odjet a Irena s tím předem počítala. Simona odehrála celý následující set. Nebyla bezchybná, ale několik míčů zachránila a při odchodu z hřiště cítila příjemnou únavu. Blanka se na ni usmála, jako by tím bylo všechno vyřešené. Simona jí úsměv vrátila. Poprvé toho dne nemyslela na lavičku ani na desky se zápisem.
Poslední zápas rozhodovala třetí sada. Simona v sestavě zůstala. Zpočátku se jí dařilo přihrávat jednoduše a nepouštět se do ničeho, co neměla jisté. Potom jí míč sklouzl po předloktí stranou. Za chvíli zaváhala mezi dvěma kroky a nechala dopadnout další do volného místa. Blanka k ní přišla a řekla, ať myslí na následující výměnu. Simona přikývla, ale už sledovala také Irenu, zda se nechystá ke střídání.
Při vlastním podání trefila síť. Nebyl to poslední bod zápasu a ani ostatní nehrály bez chyb, Simona si však ten úder pamatovala nejvíc. Družstvo nakonec prohrálo. Ženy si podaly ruce se soupeřkami a začaly sbírat lahve. Nikdo na Simonu nekřičel ani jí porážku nepřipsal. Právě proto nevěděla, co říct. Nemohla si už představovat, že by všechno dopadlo jinak, kdyby ji jen pustily na hřiště.
V šatně seděla nad rozvázanou botou a poslouchala, jak Irena probírá příjem podání. Některé poznámky mířily také k ní, ale byly věcné. Simona se nebránila. Věděla, kde udělala chybu. Když se jí Blanka zeptala, jestli ji něco bolí, zavrtěla hlavou. Nechtěla říct, že by se raději vrátila k obyčejnému čtvrtečnímu hraní, protože se bála, že to bude znít jako výmluva člověka, který neunesl vlastní výkon.
Cestou domů si prohlížela fotografii družstva, kterou někdo poslal do společné skupiny. Stála na ní vedle Blanky, v obličeji červená a s tričkem přilepeným k zádům. Na tuhle podobu sebe se těšila. Jenže současně už přemýšlela, zda příště raději nesedět, pokud bude zápas zase těsný. Telefon zamkla. Došlo jí, že by tak brzy začala navrhovat stejné řešení, které ji na prvním turnaji tolik zranilo.
S Blankou se sešly v úterý po práci. Simona tentokrát nezačala výčitkou, kolik odehrála. Zeptala se, zda kamarádce připadá v pořádku, když kvůli výsledku některé ženy skoro nenastoupí. Blanka řekla, že ano, pokud předem vědí, na co jedou. „Na turnaji chci vyhrát. Na tom mi záleží,“ dodala. Potom připomněla, kolik let se s ostatními scházejí a jakou radost měly, když poprvé porazily silnější soupeřky.
Simona jí připomněla letní zprávu o střídání. Blanka přiznala, že jí nechtěla brát chuť. Myslela si, že na místě nějaký prostor vždycky najdou. Nenapadlo ji, že Simona bude počítat s téměř stejným hraním jako při jarním nedostatku žen. Simona chvíli mlčela. Potom řekla, že by pro ni bylo snazší znát skutečnou roli předem než přijíždět s nadějí a teprve v tělocvičně zjišťovat, co zbude.
Blanka navrhla, že mohou přidat společné procvičování. Simona nabídku ocenila, ale nechtěla si z každého volného večera dělat přípravu na to, aby si zasloužila sobotní hru. Zlepšovat se chtěla dál. Jen už věděla, že ne natolik rychle a za takovou cenu. Když to vyslovila, Blanka vypadala zklamaně. Jejich společný plán měl původně přidat setkávání, ne vytvořit další věc, kterou budou každá chtít jinak.
Jiný čtvrtek
Podzimní sérii zbýval poslední turnaj v polovině října. Simona se rozhodla účast dokončit, ale s Irenou si předem vyjasnila, že bude náhradnicí a část dne pomůže u zápisu. Kapitánka jí řekla, že s ní počítá a nemůže jí slíbit celý zápas. Byla to méně příjemná odpověď než Blančino původní ujišťování, ale Simona podle ní mohla zařídit sobotu. Věděla, že znovu stráví víc času mimo hřiště, a tentokrát se pro účast rozhodovala s touto informací.
Mezitím si v městské skupině všimla nabídky pravidelného hraní pro dospělé, kteří se vracejí ke sportu. Napsala organizátorovi a neptala se nejdřív na věk účastníků. Chtěla vědět, jak se střídají a co se děje, když někdo hraje hůř. Odpověděl, že všichni během večera přicházejí na řadu a sestavy průběžně mění. Simona se ještě zeptala, zda to platí i při vyrovnaném skóre. Potvrdil jí to a pozval ji na zkoušku.
Z posledního turnaje se vrátila domů unavená, ale bez dlouhého rozebírání sestavy. Odehrála část dvou zápasů a zbytek pomohla podle dohody. Družstvo jí nepřipadalo méně přátelské než dřív, jen už ho nechtěla přesvědčovat, aby kvůli ní změnilo způsob hry. Večer si vyprala tričko. Blanka jí napsala, že ho má schovat, kdyby někdy potřebovaly doplnit počet. Simona odpověděla, že se případně domluví podle termínu.
Do nové skupiny šla následující čtvrtek. Byly v ní ženy i muži různého věku a úroveň nebyla stejná. Jeden hráč dokázal míč prudce odehrát přes síť, jiný se podobně jako Simona teprve rozhodoval, kam se postavit. Ani tady se každému všechno nelíbilo. Po zbytečné chybě někdo zakroutil hlavou a při delším čekání na podání se ozvala netrpělivá poznámka. Simona přesto za celý večer neseděla stranou kvůli tomu, že se nedařilo.
Při střídání sestav se jí organizátor zeptal, zda chce chvíli odpočívat. Byla zadýchaná a po vodě sáhla ráda. Zůstala stát vedle lavičky a sledovala několik výměn. Když další hráčka potřebovala vystřídat, zavolala na ni. Simona odložila lahev a vrátila se na hřiště. Nikdo jí nesliboval příští turnaj ani lepší místo, až se zlepší. Pro ten večer jí stačilo, že přestávka skončila, jak se domluvili.
Blance potom řekla, že od listopadu přejde jinam. Kamarádka se zeptala, zda je to kvůli ní. Simona odpověděla, že také kvůli tomu, jak si nerozuměly před turnaji, ale nechce po ní, aby opouštěla družstvo. Zkusily najít jiný společný den, jenže Blanka měla úterky obsazené a Simona po práci často pomáhala matce. Na kávu si konkrétní termín zatím nedaly. Ve čtvrtek před dalším hraním Simoně chyběla jejich obvyklá společná cesta od auta.
Na druhém zkušebním večeru během hry pokazila dvě svá podání. Po druhém se automaticky podívala ke kraji hřiště, jako by čekala, kdo ji vystřídá. Míč dostali soupeři a hra pokračovala. Simona se přesunula na své místo. Po několika výměnách jí spoluhráčka přihrála a ona míč poslala příliš daleko. Mrzelo ji to stejně jako předtím. Při odchodu se organizátor ptal, kdo přijde příští čtvrtek. Simona se přihlásila a nechala si zapsat své jméno.
