Článek
Nejdražší na mojí nové dílně nebyl ponk ani nářadí. Bylo to okno do ulice. Platila jsem za něj každý měsíc, a když jsem ho v říjnu konečně zakryla, přišlo mi, že zahazuju jedinou výhodu, kvůli které jsem si ten prostor vybrala.
Bývalo tam papírnictví. Po regálech zůstaly na stěně světlejší obdélníky a vzadu malý sklad, kam se vešly krabice, ale pracovat se v něm nedalo. Hlavní místnost měla velkou výlohu, vlastní dveře z chodníku a dost denního světla. Za nájem jsem dávala osm tisíc, zálohy na služby byly zvlášť. Mohla jsem si pronajmout levnější místnost ve dvoře o dvě ulice dál. Jenže tam by o mně nikdo nevěděl. Několik let jsem pracovala v truhlářské firmě, potom jsem přijímala menší zakázky po večerech. Uměla jsem vyrobit stolek nebo zásuvku, ale neuměla jsem se připomínat lidem, kteří mě ještě neznali. Výloha mi připadala jako něco, co to udělá za mě. Zákazník uvidí skutečné dřevo, skutečné ruce a nemusím mu nic složitě vysvětlovat.
Hrubé řezání jsem dál zadávala v bývalé práci, kde měli potřebné vybavení. V nové dílně jsem hlavně sestavovala, opravovala a dokončovala drobný nábytek. Ponk jsem dala dopředu, protože tam bylo nejlépe vidět. První den jsem na něm rovnala dubové přířezy a v odrazu okna sledovala vlastní ramena. Nebyla jsem na to pyšná tak, jak jsem předem čekala. Spíš jsem pořád kontrolovala, jestli opravdu působím jako člověk, který už má otevřeno. Pod sklem stálo pár mých krabic a malá stolička. Na dveře jsem napsala otevírací dobu a telefon. Když jsem pak odemykala z ulice, připadala jsem si mnohem odvážnější než uvnitř.
První se zastavil muž s malým klukem. Ukazoval mu, jak držím hoblík. Nechala jsem je chvíli dívat a potom jsem dveře sama otevřela.
Kluk se ptal, jestli je to těžké. Podala jsem mu do dlaně hoblinu a jeho otec si všiml krabic. Jednu koupil pro manželku na fotografie. Ten den jsem neprodala nic dalšího, ale večer jsem si v dílně zůstala sednout ještě po zavření. První tržbu jsem měla položenou vedle hrnku a dívala se na místo, kde předtím krabice stála. Za pár dnů přišla žena, která mě viděla cestou do lékárny, a objednala si dvě poličky. Pak někdo přinesl zásuvku ze staré komody. Tohle by se v místnosti ve dvoře nestalo, říkala jsem si. Když mě známá čalounice Ilona přišla pozvat na kávu, nechtěla jsem odcházet. Co kdyby se někdo zastavil zrovna ve chvíli, kdy budu pryč? Přinesla nám tedy kávu v kelímcích a já jí celou dobu povídala, kdo už se na co ptal.
Ne každé zazvonění znamenalo zakázku. Hodně lidí chtělo vědět, kolik stojí podobný stůl, jako mají doma, a pak se podivilo, že oprava vyjde dráž než stolek z bazaru. Jiní přišli jen proto, že dřív nakupovali v papírnictví a zajímalo je, co je tam teď. Starší pán mi vyprávěl, jak se vyučil jeho bratr, a žena z protějšího domu chtěla kontakt na někoho, kdo by jí upravil kuchyň. Když jsem vysvětlila, že takovou práci zatím neberu, prohlédla si dílnu znovu, jako by v ní hledala důvod. Nic z toho nebylo zlé. Odpovídala jsem ochotně, protože jsem ještě před týdnem čekala, až se mě vůbec někdo na něco zeptá. Teprve večer jsem viděla, že jsem celý den chodila od ponku ke dveřím a na rozdělané zásuvce přibyly jen dvě lišty.
Počítala jsem s tím, že zpočátku budu provoz doplácet z úspor. Nepočítala jsem ale s takovým množstvím nedokončených věcí. Doma jsem si do sešitu zapisovala materiál, zálohy a termíny. Počet návštěv jsem tam neměla. Když se mě sestra zeptala, jak to jde, odpověděla jsem, že dobře, pořád někdo chodí. Byla to pravda. Jen se mi do té věty nevešlo, že mezi návštěvami někdy nestihnu ani rozložit nářadí, které jsem před nimi uklidila. Nechtěla jsem, aby první dojem tvořila hromada svěrek a rozebraných dílů. Před každým otevřením jsem proto připravovala i to, co bude z chodníku vypadat zajímavě. Práci, kterou bylo potřeba dělat ve skutečnosti, jsem si nechávala na potom.
Pan Jelínek se zastavil na začátku října. Nejdřív stál venku, pak zaklepal na sklo a ukázal na stolek, který jsem právě dokončovala. Potřeboval psací stůl do úzkého pokoje, nic velkého, jednu zásuvku na papíry a pod deskou dost místa. Přinesl si rozměry a fotografii kouta. Vysvětlila jsem mu, co mu můžu nabídnout, a poslali jsme si návrh i cenu e-mailem. Čtrnáct tisíc osm set za stůl z dubu. Nebyla to pro mě malá zakázka. Složil zálohu šest tisíc a domluvili jsme páteční převzetí za tři týdny. Při odchodu se otočil ke sklu a řekl, že je příjemné vidět, kde jeho stůl vzniká. Přikývla jsem tak nadšeně, že se musel usmát. Ještě ten den jsem si na nástěnku připnula jeho potvrzení.
Na začátku šlo všechno podle plánu. Přivezla jsem připravený materiál, kontrolovala rozměry a začala sestavovat podnoží. Lidé se u větší věci zastavovali častěji než u krabic. Někdo mi přes sklo ukázal palec, jedna paní se přišla zeptat, jestli by stejný stůl mohl být bílý. Zákaznici, která chtěla poličku, jsem vysvětlovala rozdíl mezi dvěma kusy dřeva a přitom jedním okem hlídala muže venku. Natáčel si mě telefonem. Otočila jsem se k němu a on se zeptal, jestli může. Řekla jsem, že ano, pokud na záběru nebude zákaznice. Potom jsem ale několikrát přejela stejnou hranu, protože jsem nevěděla, jestli už dotočil. Když odešel, položila jsem nástroj a dlouho si hranu prohlížela. Nebyla zkažená. Na podlaze však ležely další hobliny z místa, které už bylo hotové.
Tohle se mi nepřiznávalo snadno. Myslela jsem si, že mě zdržují hlavně otázky. Jenže někdy nikdo nevstoupil a já stejně udělala míň, než jsem chtěla. Stačilo, aby před výlohou zůstali stát dva lidé.
U zásuvky do Jelínkova stolu jsem při prvním zkoušení zjistila, že se při zavírání lehce příčí. Věděla jsem, kde začít hledat. Měla jsem ji vytáhnout, znovu změřit vedení a podívat se na místa, kde drhne. Místo toho jsem ji několikrát opatrně zasunula jen do poloviny. Za sklem se právě zastavila žena s nákupní taškou. Možná se ani nedívala na mě, ale já nechtěla zásuvku vytahovat znovu a znovu před jejíma očima. Přikryla jsem ji kusem látky a začala brousit nohu stolu. Byla to práce, kterou jsem také potřebovala udělat. Jen nebyla na řadě. Zásuvka mi potom ležela vzadu až do zavření. Večer jsem se k ní vrátila unavená, zkontrolovala ji a zjistila, že si na úpravu potřebuju nechat klidné dopoledne. Další den jsem ji zase obešla.
Ilona přišla ve středu s roztrženým popruhem od pracovní tašky. Chtěla se jen zeptat, jestli mi nezbyl kousek pevné kůže, který kdysi viděla v krabici s materiálem. Našla jsem jí ho a začala vykládat, že nestíhám. Že lidi nevědí, kolik mi zabere každé přerušení, a že někdy musím znovu proměřovat to, co už jsem měla hotové. Ilona se zeptala, proč dveře nezamknu a nedám na ně čas, kdy přijímám zakázky. Odpověděla jsem, že by to vypadalo, jako bych nechtěla zákazníky. Přitom přišla další žena, chtěla cenu opravy židle a neměla s sebou ani židli, ani fotografii. Domlouvaly jsme se skoro čtvrt hodiny. Ilona mezitím seděla na stoličce a počkala. Když žena odešla, ukázala na ponk. „Tak si teď udělej tu zásuvku. Já už půjdu.“
Jenže já jsem místo toho začala vysávat hobliny. Před oknem se znovu někdo zastavil a já sklopila hubici pod ponk. Ilona ještě seděla na stoličce. Vypnula jsem vysavač a řekla jí, že nevím, jak mám před lidmi udělat chybu. Neptala se, proč jsem si tedy pořizovala výlohu. Vzala svoji tašku a odpověděla, že ona by před lidmi některé věci šít taky nechtěla. Pak dodala, že si mám rozmyslet, jestli potřebuju obchod, nebo dílnu. Ta otázka mě podráždila. Potřebovala jsem přece obojí. Když odešla, podívala jsem se přes sklo na chodník a poprvé mi vadilo, jak blízko k ponku kolemjdoucí jsou.
Ve čtvrtek mi pan Jelínek napsal, že si na příští pátek objednal větší auto od známého, a ověřoval si hodinu. Odpověděla jsem mu, že ve tři platí. Pak jsem zasunula zásuvku a znovu se zastavila ve stejném místě. Do předání zbývalo osm dnů. Nebyl to ještě průšvih, ale práce se nehýbala a já už si večer doma nedokázala odpočinout. Před usnutím jsem si představovala okamžik, kdy zákazník zatáhne za úchytku a zásuvka zůstane viset nakřivo. V pátek ráno jsem přišla dřív. Chtěla jsem získat dvě hodiny, než začnou chodit lidé. Jenže jakmile jsem rozsvítila, někdo zaklepal. Muž potřeboval zkrátit polici a já mu šla otevřít, protože přece viděl, že uvnitř jsem.
Papír jsem koupila cestou pro oběd. Širokou roli, obyčejnou hnědou. Neplánovala jsem z toho dělat rozhodnutí o budoucnosti celé dílny. Potřebovala jsem dokončit jeden stůl.
Zakryla jsem dolní část výlohy tak vysoko, aby nebylo vidět na pracovní desku, ale horním pruhem dál procházelo světlo. Dveře jsem zamkla a na ně připevnila stručnou zprávu, že dnes pracuji bez příjmu zakázek a zájemci mohou napsat nebo zavolat kvůli termínu. Chvíli jsem stála uprostřed místnosti. Přes papír bylo vidět pohyb stínů, ale ne tváře. Vytáhla jsem zásuvku a položila ji na ponk. Změřila jsem ji, upravila vedení a znovu zkusila chod. Pořád nebyl takový, jaký jsem chtěla. Udělala jsem si tužkou značku, znovu ji vytáhla a pokračovala. Za dveřmi jednou někdo vzal za kliku. Zvedla jsem hlavu, počkala a pak se vrátila k práci. Odpoledne šla zásuvka otevřít jednou rukou bez zadrhnutí.
Nebyla jsem najednou rychlejší truhlářka. Pořád jsem musela přemýšlet a některé věci opravovat. Jen jsem je konečně opravovala hned. Na spodní hraně čela jsem prsty našla místo, které mi při vytahování nebylo příjemné. Přejela jsem ho, zkusila znovu a část práce opakovala, protože přechod do rohu ještě nebyl hladký. Když jsem skončila, venku bylo pořád světlo. Uklidila jsem nářadí a v šest odešla. Na telefonu byly dvě zprávy. Jedna zákaznice se chtěla stavit další pracovní den, druhá se ptala, jestli jsem dílnu nezavřela. Odpověděla jsem oběma. Pak jsem se z ulice podívala na zakryté sklo a pořád mi připadalo ošklivé.
Následující pracovní ráno jsem papír nechala na místě. Do příštího pátku jsem dokončila stůl i dvě menší zakázky, které na mě čekaly v krabicích. Příjem zákazníků jsem si domlouvala na konkrétní časy. Ne všem to vyhovovalo. Pán s policí už nepřišel, prý mu ji nakonec upravil soused. Žena se židlí poslala fotografii a po mém odhadu ceny poděkovala, že si to rozmyslí. Tyhle odpovědi mě mrzely víc, než bych čekala. Bylo snadné mluvit o potřebném klidu, když za dveřmi pořád někdo čekal. Když se chodník přestal zajímat, začala jsem mít strach, že jsem zakryla i zakázky na další měsíc. Papír jsem jednou odlepila od rohu, abych se podívala ven, a pak ho zase přitiskla. Stůl měl přednost. To bylo jediné rozhodnutí, které jsem ten týden uměla udělat bez dalšího počítání.
V dohodnutý pátek přišel Jelínek s kamarádem přesně ve tři. Pro předání jsem odsunula ponk a stůl postavila doprostřed místnosti. Poprvé nestál na pracovních podložkách, ale na podlaze, tak jak ho měl mít doma. Zákazník si ho obešel, přejel po desce a vytáhl zásuvku. Dívala jsem se mu na ruku tak pozorně, že se mě zeptal, jestli ji má zkusit ještě jednou. Řekla jsem, že klidně. Otevřel ji a zavřel, potom prsty přejel spodní hranu čela. „Tohle je příjemné,“ poznamenal. „U starého stolu jsem se vždycky zachytil rukávem.“ Neřekla jsem mu, kolikrát jsem to místo předělávala. Ukázala jsem mu vnitřek zásuvky a on se zeptal na drobnou barevnou odlišnost dřeva. Prohlédli jsme ji spolu. Nemusel chválit všechno, abych cítila úlevu.
Doplatil zbývajících osm tisíc osm set a začali jsme stůl chystat k odvozu. Jeho kamarád se mezitím zeptal, proč je výloha zakrytá. Odpověděla jsem, že jsem potřebovala v klidu pracovat. Nepřidávala jsem, že je to jen na pár dnů.
Po jejich odjezdu zůstalo uprostřed místnosti volné místo. Dřív bych tam hned přinesla něco dalšího, aby to z chodníku vypadalo, že se něco děje. Tentokrát jsem si sedla a zapsala doplatek. Od celé ceny stolu jsem odečetla materiál a přípravu dílů. Zbytek nestačil na měsíční provoz dílny a moje osobní výdaje. Ani předtím jsem ale nepočítala s tím, že mě uživí jeden stůl. Problém byl, že další větší objednávka zatím nebyla potvrzená. Měla jsem dvě poptávky, nedokončenou opravu zásuvky ze staré komody a několik rozdělaných krabic na prodej. Z úspor jsem mohla doplácet nájem ještě nějakou dobu. Nechtěla jsem je však spotřebovat jen proto, abych směla sedět za papírem v drahé výloze. Ten pátek jsem měla hotovou práci a zároveň větší nejistotu než při prvním otevření.
S Ilonou jsme si potom daly kávu u ní. Tentokrát jsem došla já. Ukázala mi potah, který párala, protože se zákaznici nelíbilo, jak navazuje vzor. Nemluvila o tom jako o ostudě ani jako o důkazu zvláštní pečlivosti. Prostě to potřebovala opravit. Vyprávěla jsem jí o Jelínkově ruce na zásuvce. Čekala jsem, že mi řekne něco o tom, jak jsem se zbytečně bála, ale místo toho se zeptala, co udělám v pondělí. To bylo těžší. Zvažovala jsem vrátit se k plné otevírací době a dělat před sklem jen jednoduché věci. Jenže právě ty složité mi pak zůstávaly. Nakonec jsem řekla, že zkusím dvě sobotní dopoledne otevřených dveří, první hned zítra. V týdnu budu přijímat po domluvě a o sobotě ukážu hotové věci i materiál. Nebude to stejná výloha jako dřív, ale lidé si mě budou moct najít.
Na první sobotu jsem měla chuť připravit malou ukázku výroby. Vyndala jsem hezký kus dřeva, narovnala nástroje a dokonce jsem přemýšlela, kterou část práce zvládnu bez zaváhání. Pak jsem si uvědomila, že znovu chystám dvě hodiny, po kterých budu mít nedodělaný zbytek. Nechala jsem tedy na stole hotovou krabici, vedle ní dvě nedokončené a několik vzorků. Papír jsem z výlohy srolovala, ale ponk zůstal dál od skla. Otevřela jsem od deseti do dvanácti. Přišlo šest lidí. Dva se jen rozhlédli, jedna žena si vyzvedla objednávku a mladý pár se ptal na botník. Starší muž chtěl vidět, jak pracuju. Řekla jsem mu, že dnes přijímám zákazníky a výrobu nechávám na pracovní dny. Chvíli se díval na rozdělanou krabici a pak se zeptal, proč jí ještě chybí dno. Vysvětlila jsem mu to bez potřeby před ním něco rychle dokončit.
O druhé sobotě přišli jen tři. Botník se změnil v poptávku e-mailem, ale objednávku jsem z ní ještě neměla. Jednu krabici jsem prodala a přijala další židli k opravě. Postavila jsem ji vedle ponku a se zákaznicí si potvrdila termín. Na dveřích zůstala sobotní doba i možnost domluvit si návštěvu přes týden. Pravidelný ruch se nevrátil. Když jsem odpoledne chystala platbu nájmu na listopad, musela jsem znovu sáhnout do rezervy. Zapsala jsem si, kolik mi zbude po další platbě, a nechala vedle toho místo na skutečně potvrzené zakázky. Žádné odhady podle počtu lidí před oknem. Jestli se nový režim neuživí, budu muset po skončení smluveného období hledat levnější prostor. Věděla jsem, kde je místnost ve dvoře. Zatím jsem ale nájem zaplatila.
V pondělí dopoledne jsem pracovala na přinesené židli. Papír byl zase přichycený ke sklu a přes jeho horní okraj padalo na stěnu světlé obdélníkové pole. Venku se zastavily dva stíny. Jeden se naklonil, jako by chtěl vidět dovnitř, pak oba pokračovaly dál. Slyšela jsem jejich kroky a na chvíli měla chuť vstát, odlepit roh a ukázat jim, že tam opravdu jsem. Místo toho jsem otočila židli na podložce a podívala se na spoj, který jsem právě rozebrala. Potřeboval ještě vyčistit. Vzala jsem nástroj a pokračovala, i když to z ulice nemohl nikdo ocenit.
