Článek
Bylo mi pětapadesát, když dcera Lucie odjela na rok pracovat do zahraničí. Svůj nájem ukončila a přivezla mi osm květináčů. Měla jsem je ráda už při návštěvách u ní, zvlášť velkou monsteru s listy, které se nedaly obejít bez dotyku. Domluvily jsme se, že je pohlídám do jejího návratu. O penězích nepadlo slovo. Lucie mi pomohla postavit květináče k oknům a nechala u mě konev.
Kvůli monsteře jsem odsunula křeslo. Dvě menší rostliny stály v ložnici a zbytek zabral parapety v obýváku. Zpočátku jsem Lucii posílala fotografie a ptala se na každý žlutý list. Později jsem už věděla, kdy zalít a které okno odpoledne zastínit. Když ke mně přišla kamarádka, ukazovala jsem jí nové listy stejně samozřejmě jako dřív fotografie z dovolené.
Rostly u mě celý rok
Jednou jsem na listech objevila drobné škůdce. Několik večerů jsem rostliny prohlížela a čistila, než zase vypadaly dobře. Lucie mi tehdy napsala, že beze mě by o ně asi přišla. Tu zprávu jsem si pamatovala. Na jaře jsem přesazovala a dokoupila zeminu i dva větší květináče. Účtenky jsem vyhodila. Nenapadlo mě je dceři posílat, těšilo mě, že se u mě rostlinám daří.
Po návratu si Lucie našla menší zařízený byt. Přišla s koláčem, prošla pokoje a u monstery se zastavila. Pochválila, jak vyrostla, a potom řekla, že se jí do nového bydlení nevejde. Nechá si tři menší rostliny, ostatní nabídne k prodeji. Vytáhla telefon a hledala místo, odkud by se dala monstera vyfotit celá. Já jí přidržovala závěs a čekala, že se mě na něco zeptá.
Počítala jsem s jinou cenou
Když jsem řekla, že bych si ji nechala, Lucie se zaradovala. Aspoň se prý nemusí bát, jak ji někdo odveze. Potom dodala, že ji chtěla nabídnout za dvanáct set a mně ji nechá za tisíc. Zůstala jsem stát se závěsem v ruce. Zeptala jsem se, jestli mám opravdu platit za rostlinu, kterou jsem rok zalévala, zachraňovala a přesazovala. Přestala fotografovat.
„Mami, domluvily jsme se na hlídání,“ řekla. Odpověděla jsem, že tolik práce s tím určitě nečekala ani ona. Souhlasila, ale připomněla, že jsem jí o placení nikdy neřekla. Nabídla mi peníze za květináče a zeminu. Já chtěla, aby do ceny započítala i péči. Nedokázala jsem přitom říct částku. Čekala jsem hlavně, že jí bude nepříjemné po mně cokoli chtít a monsteru mi nechá.
Lucie řekla, že tisíc korun je její nabídka. Večer jsem jí napsala, ať tedy domluví zájemce. Připadalo mi ponižující kupovat si od vlastní dcery něco, čemu jsem doma udělala místo. Při úklidu jsem konev odstrčila za závěs. Potom jsem ji zase vytáhla, protože jsem potřebovala zalít. Pořád jsem si představovala, že se Lucie ozve a řekne, ať si monsteru nechám.
Řekla jsem, že mi ji slíbila
Muž přijel v sobotu s Lucií. Přinesl deku na zabalení listů a rozhlížel se, kudy rostlinu snese. Když se sklonil ke květináči, postavila jsem se vedle něj. Řekla jsem, že se omlouvám, ale tuhle odvézt nemůže, dcera mi ji už slíbila. Lucie zůstala stát ve dveřích. „To není pravda,“ řekla. Odpověděla jsem, že po roce péče jsem snad mohla její slova tak pochopit.
Muž od květináče ustoupil. Lucie mu vysvětlovala naši skutečnou domluvu, ale on řekl, že do rodinného sporu vstupovat nechce. Složil deku a odešel. Když se za ním zavřely dveře, dcera se mě zeptala, která její slova jsem měla na mysli. Žádná taková nebyla. Přesto jsem ještě namítla, že nečekala, jak to pro mě bude těžké. „Tak jsi mu kvůli tomu musela lhát?“ zeptala se.
Oznámila, že druhý den odveze všech osm rostlin. Pět určených k prodeji postaví u kamarádky, která jí nabídla místo. Chtěla jsem vysvětlovat, že je nemusí stěhovat narychlo a že jsem se o ně přece starala dobře. Lucie řekla, že o péči nepochybuje. Už ale nechtěla vodit zájemce ke mně. Než odešla, odsunula židli, kterou bychom musely při stěhování obejít.
Odnesla si i konev
V neděli přišla s kamarádkou. Uvolnila jsem jim cestu a připravila sáčky pod květináče. Ještě než začaly nosit, požádala jsem Lucii, aby se mnou chvíli zůstala v pokoji. Přiznala jsem, že jsem si ten slib vymyslela, abych prodej překazila. Doufala jsem, že když kupující odejde, bude pro ni jednodušší monsteru nechat mně. Omluvila jsem se. Za práci ani za nákupy jsem si nic neřekla.
Lucie se podívala k oknu a pak řekla, že si nedokáže představit dalšího kupce u mých dveří. Při nakládání zjistily, že se jim dva menší květináče do auta nevejdou. Zeptala se, zda by mohly zůstat do středy. Řekla jsem, že raději ne. Ještě jsem se neuměla o její rostliny starat, aniž bych znovu počítala, co za to dostanu. Lucie sevřela rty. „Dobře. Otočíme se ještě jednou,“ odpověděla. Konev odnesla při druhé cestě.
Křeslo jsem posunula zpátky k oknu. Odpoledne mi Lucie napsala, že všechno dovezly v pořádku. Poděkovala jsem za zprávu a neptala se na další prodej. Péči ocenila už dávno. Já jsem její poděkování nechtěla přijmout bez monstery. Prázdný parapet se teď snadno utírá a při sezení mi žádný list nezasahuje do obličeje. Chybí mi to víc, než jsem čekala. Vlastní rostlinu jsem si zatím nekoupila.
