Článek
Bylo mi padesát a ve výrobně plastových dílů jsem pracovala sedmnáctým rokem. S Marcelou jsme bydlely na opačných koncích stejné obce. Jeden týden řídila ona, druhý já, peníze jsme si neposílaly. Znaly jsme navzájem svoje směny i děti. Ráno jsme někdy celou cestu mluvily, jindy jen poslouchaly zprávy. Když jedna nepřišla, druhá nejdřív volala a teprve potom odjížděla.
Nové místo ve skladu zdravotnických potřeb bylo tři kilometry od mého domu. Plat se příliš nelišil, ale těšila jsem se, že přestanu vstávat před pátou. Marcela mi při loučení dala hrnek a objala mě. Až venku se zeptala, jestli ji zatím budu vozit dál. Ranní autobus k továrně před časem zrušili a její auto stálo v servisu. Řekla jsem, že první týden nějak zvládneme.
Na pondělí jsem kývla znovu
Zavážela jsem ji k továrně a vracela se přes město do nového skladu. Obě jsme začínaly v šest, takže jsme musely vyjíždět ještě dřív. Poprvé jsem doběhla k šatně s taškou přes rameno, když ostatní už čekali na rozdělení práce. Vedoucí mi ukázala, kam si mám odložit věci. Nic mi nevytkla, přesto jsem se jí celý den snažila dokázat, že takhle běžně nechodím.
V pátek mi Marcela oznámila, že oprava bude dražší, než čekala. Její muž potřeboval svoje auto na montáže a ona chtěla s rozhodnutím počkat do výplaty. „V pondělí mě ještě vezmeš?“ zeptala se při vystupování. Kývla jsem. V pondělí pak u továrny řekla, že tedy zítra ve stejnou dobu. Místo odpovědi jsem se zeptala, jestli si nezapomněla tašku. V úterý ráno jsem zase zastavila u její branky.
Další rána už jsem vstávala nerada. Marcela si všimla, že nemluvím, a nabídla mi peníze na benzín. Odmítla jsem je se slovy, že o benzín nejde. Neřekla jsem však, o co jde, ani kdy skončím. Když se mě zeptala na nový sklad, odpovídala jsem krátce. Přitom právě jí jsem ještě nedávno volala po pohovoru a deset minut vyprávěla, jaké tam mají směny.
Do skladu jsem přijela pozdě
Ve třetím týdnu jsme cestou zastavily za popelářským autem. Dívala jsem se na hodiny a Marcela navrhla, ať to příště vezmu kolem nádraží. Ta zajížďka mi připadala jako poslední věc, kterou potřebuji slyšet. Do skladu jsem přišla o osm minut později. Kolegyně za mě už začala přebírat dodávku. Vedoucí mě odvedla stranou a zeptala se, zda můžu ranní začátek pravidelně stíhat.
Mohla jsem vstávat ještě dřív. Věděla jsem to a doma jsem kvůli tomu několikrát přepočítávala čas na telefonu. Jenže tak bych dál každé ráno jezdila téměř čtyřicet kilometrů, přestože novou práci jsem vzala také kvůli cestě. Večer jsem Marcele zavolala. Řekla jsem, že ji v pátek odvezu naposledy. Na druhém konci bylo chvíli ticho. Potom se zeptala, jak se má v pondělí dostat na směnu.
Navrhla jsem, aby oslovila někoho z výroby. Odpověděla, že už se ptala a zatím nikoho nenašla. Připomněla jsem jí auto v servisu, ona cenu opravy. Čím déle jsme mluvily, tím víc jsem měla pocit, že jí musím obstarat dopravu, abych směla přestat jezdit. Nakonec jsem řekla, že přece nemůžu pořád řešit její cestu do práce. Zavěsily jsme bez obvyklého přání na dobrou noc.
Tu zimu jsem vynechala
V pátek čekala u branky včas. Tašku si nechala na klíně a cestou se dívala před sebe. U odbočky k továrně řekla: „Když jsi měla rozbité auto ty, šest týdnů jsem jezdila já.“ Odpověděla jsem, že tehdy jsme pracovaly na stejném místě. Přikývla. „To je pravda. Ale taky jsem mohla říct, že můj týden skončil.“ Zastavila jsem před přechodem a poprvé mě nenapadla pohotová odpověď.
Na tu zimu jsem nezapomněla, jen jsem ji při vysvětlování svého odchodu pokaždé přeskočila. Po dobu opravy jsem jí měla přispívat tři sta padesát korun za každý ze šesti týdnů, kdy řídila jen ona. Čtyři platby jsem poslala. Poslední dvě jsem odložila, protože oprava mého auta stála víc, než jsem měla připraveno. Pak jsme se zase začaly střídat. Její mlčení jsem si vyložila jako svolení nechat to být.
Na parkovišti jsem nevypnula motor hned. Přiznala jsem, že jí ještě dlužím sedm set a že jsem se zachovala, jako by její tehdejší pomoc nestála za řeč. „Já po tobě nechci sedm stovek,“ řekla. Vysvětlila jsem jí, že je pošlu přesto. Ale v pondělí už nepřijedu. Chvíli držela ruku na klice. Pak řekla, že tomu rozumí, vystoupila a zavřela dveře opatrněji než jindy.
Peníze přijala
Částku jsem odeslala ještě ten den. Připsala jsem, že mě mrzí náš poslední telefonát, a zeptala se, jestli si příští týden nedáme kávu. Odpověděla až v neděli. Peníze přišly, děkuje, na kávu teď nechce. Měla jsem rozepsanou další zprávu, že jsem ji přece vozila skoro tři týdny navíc. Smazala jsem ji. To věděla stejně dobře jako já.
Za měsíc jsme se potkaly před samoobsluhou. Marcela nesla malou tašku a v druhé ruce moji škrabku na sklo. Zůstala u ní v autě od zimy. „Vozím ji s sebou, kdybych tě někde viděla,“ řekla a podala mi ji. Zeptala jsem se, jak teď jezdí. S paní z vedlejší vesnice, přispívá jí na benzín. Nabídla jsem, že ji doprovodím aspoň kousek. Zavrtěla hlavou, čekala na ni před domem.
Rozloučily jsme se a já šla domů pěšky. Do nového skladu tak chodím každé ráno a vstávám později, jak jsem si přála. K dojíždění bych se vrátit nechtěla. Mrzí mě ale, že jsme před obchodem mluvily jen o cestě a o škrabce. Dřív bych věděla, na co se jí zeptat dál. Sedm set jsem měla poslat dávno a konec odvozů říct jasně hned na začátku. Ani jedno už tím příštím svezením napravovat nechci.
