Článek
„Ve čtvrtek přijedu. Pořád máš tu velkou peřinu?“ zeptal se Viktor do telefonu. Jarmila stála u otevřené pračky a vytahovala povlak, který potřebovala do odpoledne usušit. Odpověděla, že peřinu má, ale musí se podívat do rezervací. Bratr se zasmál a poznamenal, že si už i jeho návštěvy zapisuje mezi úkoly. Jarmila položila mokré prádlo do koše a vzala si telefon ke stolu.
Bylo jí čtyřiašedesát a v třípokojovém bytě v Olomouci žila sama. Po odchodu z práce začala menší pokoj nabízet návštěvníkům města. Nepronajímala ho každý den, ale výdělek už zahrnovala do svého rozpočtu. Část odkládala na nová okna a zbytek používala na běžné výdaje. Práce kolem hostů jí nevadila tolik jako představa, že by při každé větší platbě musela sahat do úspor.
O šest let mladší Viktor pracoval posledních dvanáct let v Nizozemsku. Do Česka jezdil několikrát do roka a u sestry zůstával tři nebo čtyři noci. Vždycky se nějak domluvili. Přivezl jí kávu, opravil drobnost v bytě a jeden večer šli do restaurace. Když odjížděl, nechával jí v předsíni tašku s prádlem, které mu nestihlo uschnout. Při další návštěvě je měl složené ve skříni.
Tentokrát řekl, že by zůstal asi tři týdny. Jarmila si otevřela kalendář. Od čtvrtka prvního října do úterý šestého mohl pokoj použít. Pak přijížděli na několik nocí hosté a další volné dny měla až po nich. Viktor se přestal smát. Zeptal se, jestli opravdu bude muset během pobytu odnést kufr pryč. Jarmila odpověděla, že rezervaci potvrdila před měsícem a návštěvníci už mají cestu zařízenou.
Pokoj už nebyl prázdný
Viktor nakonec přijel podle plánu. Na nádraží si vzal taxi, přestože mu Jarmila nabídla, že pro něj přijede tramvají. Přinesl dva velké kufry a sportovní tašku. V pokoji se rozhlédl po novém stolku, lampičkách a pečlivě složených ručnících. Zmizely odtud Jarmiliny krabice se zimním oblečením. Na místě starého rozkládacího křesla stála postel s pevnou matrací. Viktor uznal, že pokoj prokoukl, ale kufr nechal stát u dveří.
U večeře se znovu zeptal na úterní odjezd. Jarmila zopakovala, že potom potřebuje uklidit a připravit pokoj. Nabídla mu, že na dvě noci může přespat v obýváku, delší dobu by jí ale takové uspořádání nevyhovovalo. Během pronájmu sdílela s hosty kuchyň i koupelnu a obývák si nechávala pro sebe. Viktor řekl, že se dokáže ráno zvednout a složit si peřinu. Nemusela by kolem něj chodit po špičkách.
Jarmila věděla, že by to dokázal. Při krátké návštěvě jí jeho věci na pohovce nevadily. Tentokrát ale mluvil o třech týdnech a ona si představovala každé ráno přenášet polštáře a večer čekat, až bude chtít jít spát. Nechtěla mu na tak dlouho přenechat obývák a sama se po večeři přesouvat do ložnice. Viktor odsunul prázdný talíř a poznamenal, že cizí lidé mají pobyt jistý, zatímco on musí hledat, kam se vejde.
Druhý den jí nabídl, že přispěje stejně jako hosté. Jarmila řekla, že o cenu nejde. Měla potvrzené pobyty a nechtěla je rušit. Bratr se zeptal, zda by stejně odpověděla, kdyby pokoj potřebovala její dcera. Jarmila začala vysvětlovat, že dcera by jí předem řekla přesné datum. Zarazila se. Nevěděla, co by udělala, kdyby jí dcera zavolala stejně pozdě, a nechtěla kvůli obhajobě svého rozhodnutí tvrdit něco, čím si nebyla jistá.
Přitom spolu první dny vycházeli dobře. Viktor nakoupil, vyměnil žárovku nad zrcadlem a utáhl uvolněné madlo skříňky. Jarmila uvařila jeho oblíbenou polévku. Večer jí ukazoval fotografie z města, kde bydlel, a ona mu vyprávěla o bývalých kolegyních. Kdykoli ale přišla řeč na další týden, rozhovor se zkrátil. Jarmila se bála, že pokud mu dovolí zůstat v obýváku bez konce, nedokáže se potom zeptat, kdy odejde.
V pátek večer Viktor poznamenal, že si možná najde něco hned a nebude čekat do úterý. Když pak Jarmila v sobotu ráno uviděla na botníku položené klíče, které mu půjčila, napadlo ji, že skutečně odjel. Z kuchyně se ale ozvala konvice. Viktor tam seděl v domácích kalhotách. Řekl, že chce zajít do města a potom se podívat po nějakém penzionu. Jarmila nabídla, že mu pomůže hledat levnější pokoj. Přinesli ke stolu notebook.
Na jak dlouho se vrací
Nejdřív hledali ubytování na dva týdny. Ceny v penzionech byly vyšší, než Viktor čekal, a některé nabídky měly během jeho pobytu volné jen jednotlivé noci. Jarmila mu ukázala pokoj v bytě se společnou kuchyní, který se nabízel po měsících. Napadlo ji, že by to vyšlo levněji, i kdyby se zdržel jen tři týdny. Viktor si přečetl podmínky a zeptal se, zda je pokoj volný i přes zimu.
Jarmila zvedla hlavu. Dosud počítala s tím, že bratr přijel na delší volno mezi dvěma pracovními smlouvami. Zeptala se ho, kdy se vlastně vrací do Nizozemska. Viktor chvíli posouval stránku, potom řekl, že se tam zatím vracet nebude. Zaměstnavatel mu nabízel pokračování, ale on už další smlouvu podepsat nechtěl. Skončil také s bydlením. Část věcí prodal a zbytek má uložený u kolegy, který mu je může přivézt.
„Takže ses přestěhoval?“ zeptala se Jarmila. Viktor odpověděl, že právě to si chtěl nejdřív rozmyslet. Poslední rok byl z práce unavený a v Olomouci se pokaždé cítil líp. Myslel si, že několik týdnů u ní mu pomůže rozhodnout, co dál. Nechtěl hned podepisovat nový nájem ani všem oznamovat trvalý návrat, kdyby nakonec zjistil, že si tady nezvykne. Jarmila se podívala na dva kufry v otevřených dveřích pokoje.
Pochopila, proč jí nedokázal říct přesný den odjezdu. Současně ji rozzlobilo, že jí popsal návštěvu, ale připravoval se na něco mnohem většího. Viktor namítl, že ani on sám nevěděl, jak tomu má říkat. Chtěl se projít po městě, sejít se se známými a postupně se podívat po práci. Když mu v telefonu řekla, že má pokoj jen do úterý, ještě si nepřipouštěl, že po těch několika nocích nemá kam odjet.
Jarmila začala vyjmenovávat, co měl zařídit předem. Po druhé větě ji zastavil. Věděl, že mohl hledat bydlení z Nizozemska, jenže právě proto jí zavolal. Chtěl přijet někam, kde ještě nemusí mít všechno vyřešené. „Kdybych věděl, že už se sem musím objednat jako ostatní, zařídil bych se jinak,“ dodal. Jarmila mu připomněla, že o pronajímání pokoje ví od jara. Odvětil, že o něm věděl, ale nenapadlo ho, že se vztahuje také na něj.
V neděli se spolu vydali na prohlídku měsíčního pronájmu. Viktor měl úspory a nečekal, že ho sestra bude živit. Vybral si však levnější pokoj, aby si nechal čas na hledání práce. Byt byl starší, ale uklizený, kuchyň se sdílela s dalšími dvěma lidmi. Majitel ukázal Viktorovi skříň, postel a místo v lednici. Jarmila se chtěla zeptat na hluk z ulice. Bratr se jí lehce dotkl lokte a otázku položil sám.
Pokoj si mohl pronajmout od úterý. Viktor si vyžádal večer na rozhodnutí a venku si zapálil cigaretu, přestože před sestrou poslední roky nekouřil. Jarmila poznamenala, že ulice je rušná a do centra to bude mít dál než od ní. Viktor řekl, že to ví. Potom se jí zeptal, zda mu chce s hledáním pomoct, nebo mu vysvětlit, proč nic nebude tak dobré jako její pokoj, který mu stejně nemůže nechat.
Jarmila se ohradila, že se jen zajímá. Cestou na tramvaj už ale další nabídku nekomentovala. Napadalo ji, co všechno má doma navíc a mohla by mu do nového bydlení dát. Pak si vzpomněla, jak ho při prohlídce předběhla s otázkami. Bylo pro ni snazší vybrat mu lampu nebo hrnky než poslouchat, jak se tam chce zařídit sám. Zastávku před domem se zeptala pouze, zda chce nejdřív jíst, nebo si ještě projít jiné nabídky.
Večer si Viktor prohlédl další dva pokoje na internetu, pak zavolal majiteli toho prvního. Domluvil se na převzetí a poslal dohodnutou zálohu. Jarmila mezitím krájela chleba. Když hovor skončil, zeptala se, zda mu má v úterý pomoct s kufry. Řekl, že ano. Viktor jí stále vyčítal, jak rychle ho přiměla hledat jiné bydlení. Jarmila jeho zklamání chápala, ale tři týdny v obýváku mu nenabídla ani teď.
První návštěva u bratra
V pondělí Jarmila nabídla, že mu v bytě nechá aspoň část věcí, dokud mu kolega nepřiveze zbytek ze zahraničí. Viktor ukázal na spodní polici předsíňové skříně a zeptal se, jestli by tam mohl uložit zimní bundu a krabici s nářadím. Jarmila souhlasila. Přesunula vlastní tašku do ložnice a polici uvolnila. Byla ráda, že mu může nabídnout něco určitého. Viktor si bundu vyndal z kufru a sám ji do skříně složil.
V úterý odvezli kufry do nového bydlení. Jarmila nesla sportovní tašku a zůstala na podestě, zatímco Viktor přebíral klíče. Potom mu pomohla položit kufr na postel. Chtěla se pustit do utírání police, ale bratr řekl, že to zvládne večer. Z obchodu si potřeboval přinést hrnek, něco k jídlu a prací prostředek. Jarmila nabízela, že mu pro začátek všechno dá. Viktor si od ní vzal jen starší rychlovarnou konvici, na které se předem domluvili.
Doma potom připravovala pokoj pro příští hosty. Vyměnila povlečení a urovnala ručníky, stejné jako při každé rezervaci. Když otevřela skříň, našla na dně bratrovu ponožku. Schovala ji k jeho bundě do předsíně. Pokoj byl včas hotový a očekávaná platba jí dál zůstávala v rozpočtu. Přesto měla při pohledu na čistou postel pocit, že návštěvu ukončili dřív, než spolu stihli promluvit o věcech, kvůli kterým se Viktor vrátil.
Další dny si psali hlavně prakticky. Viktor se ptal na dopravní spojení a Jarmila mu přeposlala nabídku práce, kterou jí poslala známá. Poděkoval, ale o zaměstnání dál nevyprávěl. Když se zeptala, jak se mu spí, odpověděl, že dobře, pokud soused nepere pozdě večer. Jarmila měla chuť připomenout, že přesně na podobné věci se při prohlídce chtěla ptát. Místo toho se zeptala, zda už má domluvený příjezd kolegy s jeho věcmi.
O týden později Viktor zavolal s pozváním na večeři. Jarmilu překvapilo, že má přijít k němu. Sdílenou kuchyň si představovala jako místo, kde člověk rychle sní něco z krabičky. Bratr jí řekl, že se s ostatními domluvil a v pátek může uvařit. Požádal ji, ať cestou koupí chleba. Jarmila se zeptala na čas a do tašky si připravila ponožku, kterou u ní zapomněl.
V pátek našla v kuchyni prostřeno u malého stolu. Viktor uvařil guláš a zeptal se, kolik chce naložit. Jarmila se posadila ke zdi, aby mohl procházet ke sporáku. Vyprávěl jí o pracovním pohovoru a o tom, kam si dal převézt věci od kolegy. Už mluvil o příštích měsících v Olomouci, ne o tom, co udělá po návštěvě u ní. Když si šla pro lžičku k čaji, otevřela nesprávnou zásuvku. Musela se ho zeptat, kde ji najde.
Po jídle řekl, že se na ni pořád trochu zlobí. Připadalo mu, že místo návratu domů dostal termín vystěhování. Jarmila odpověděla, že jeho příjezd nechtěla odmítnout, ale tři týdny nemohla slíbit. Ani teď se na tom neshodli. Viktor odnesl talíře a vrátil se s čajem. Když se později loučili, Jarmila ho pozvala na nedělní oběd. Zeptal se, v kolik má přijít. Tentokrát si nemuseli domlouvat, kde bude potom spát.
