Článek
Ke kulturnímu domu jsem přijela před pátou, hodinu před začátkem představení. Na zadním sedadle jsem měla krabici s programy a v kufru stojací lampu z našeho obýváku. V komedii hrála skoro stejně důležitou roli jako já.
Zkusila jsem dveře.
Bylo zamčeno.
Položila jsem krabici na chodník a zavolala Milanovi, našemu režisérovi. Právě parkoval za rohem. Řekl, že už jde, a já zatím obešla budovu, jestli správce nečeká u zadního vchodu.
Nikde nikdo.
Milan dorazil s taškou kostýmů a sáhl po klice úplně stejně jako já.
„Ty nemáš klíče?“ zeptal se.
„Já myslela, že je máš ty.“
Vytáhla jsem telefon a našla dopolední zprávu od správce: „Předání klíčů s Milanem platí. V pět u sálu.“
Odpověděla jsem zdviženým palcem a dál řešila rekvizity. Alena zrovna potřebovala vědět, jestli může po keramickém kroužku přijet rovnou sem, nebo má doma vyzvednout další židli.
„Já čekám, že mi je v pět přiveze,“ řekl Milan.
Zavolala jsem správci. Byl už u dcery, sedmdesát kilometrů od nás. Klíče měl v kapse bundy.
Každý jsme měli hotovou jinou část večera
Benefici jsme připravili pro Janu, naši bývalou spoluhráčku. V bytě nad ní praskla voda a ona postupně vyklízela poškozené vybavení. Nechtěla být středem pozornosti, proto jsme se domluvili na večeru bez proslovů. Peníze jsme jí měli předat později.
Já zařizovala sál a vstupenky. Milan zkoušky, rekvizity a dopravu herců. Správce nám sál přislíbil zdarma.
Na poslední zkoušce s Milanem probírali dvě možnosti. Buď si klíče vyzvedne v pátek do čtyř v jeho dílně, nebo mu je správce cestou k dceři přiveze k sálu. Milan řekl, že se možná do dílny dostane. Správce měl ještě zjistit, kdy budou s manželkou odjíždět.
Pak jsme začali uklízet scénu.
Z dopolední zprávy jsem pochopila, že už si zavolali a vybrali jednu možnost. Správce jí ale jen potvrzoval předání Milanovi a připomínal čas, kdy soubor potřebuje sál. Počítal s vyzvednutím v dílně. Milan v ní naopak viděl potvrzení dovozu v pět.
Ani jeden už nenapsal místo předání.
Teď mi správce vysvětloval, že v dílně čekal do čtyř. Potom musel odjet s manželkou. Milan se ohradil, že čekání nikomu nepotvrdil.
„Mohli jste si zavolat,“ řekla jsem.
„Tys nám přece poslala palec, že je to zařízené,“ odpověděl Milan.
Podívala jsem se na telefon. Nemohla jsem tvrdit, že jsem jen svědek jejich nedorozumění.
Náhradní sadu měla předsedkyně spolku, který budovu využíval. Byla na chatě. Nabídla návrat, ale kvůli cestě by dorazila až po sedmé. Správce by nebyl rychlejší.
Uvnitř jsme ještě potřebovali postavit scénu a připravit světla.
V půl šesté přišli první diváci.
„Ještě chvilku,“ řekla jsem manželům se vstupenkami. Pak jsem se zarazila. Žádnou chvilku jsem jim slíbit nemohla.
Vedle mě stál herec v kabátu přes kostým. Na krabici s programy začalo mrholit. Milan znovu vytáhl telefon a já už nechtěla poslouchat, kdo měl komu napsat.
Potřebovala jsem něco říct lidem před dveřmi.
Komedii jsme četli mezi skříněmi
Řekla jsem jim, že jsme nezajistili převzetí klíčů a sál včas neotevřeme. Nabídla jsem vrácení vstupného. Při slově „nezajistili“ se Milan podíval stranou, ale nepřerušil mě.
Jedna paní se přihlásila hned. Hlídání měla domluvené jen do osmi. Vrátila jsem jí peníze a omluvila se. Další dvojice také odešla. Nejradši bych se zaměstnala hledáním prodlužovačky nebo čehokoliv, co by nevyžadovalo stát před nimi.
Pak se ozvala Alena.
„V klubovně máme dneska prázdno. Klíč mám u sebe.“
Keramiku vedla ve vedlejší ulici. Šly jsme se podívat dovnitř, zatímco Milan zůstal u sálu. V klubovně bylo čtyřiadvacet židlí. Před kulturním domem podle jeho přepočítání čekalo ještě devatenáct diváků. Pro herce zbylo místo u stolu.
Po telefonu jsme se domluvili na zkráceném čtení. Bez lampy, převlékání a scén, které stály hlavně na pohybu. Diváci dostali na výběr vrácení peněz, nebo náhradní program. Předsedkyni jsme zavolali, že kvůli nám z chaty jezdit nemusí.
Většina čekajících zůstala.
Seděli mezi skříněmi s výtvarnými potřebami a my před nimi drželi scénáře. První stránky jsem četla tak rychle, že mě Milan musel zpomalit. Potom se někdo zasmál a já poprvé od příchodu ke kulturnímu domu povolila ramena.
Nebyl to večer, který jsme slíbili. Při přesunu jsme přišli o další diváky a v poslední řadě občas nebylo dobře slyšet. Když ale Alena zapomněla přeskočit škrtnutou scénu a začala volat na neexistující pokojskou, rozesmála se i ona.
Po skončení jsme skládali židle. Milan přišel ke mně.
„Měl jsem mu zavolat, než jsem vyjel.“
„A já se měla zeptat, kdo ty klíče opravdu drží.“
Správci jsme pak zavolali společně. Řekl, že měl před odjezdem ověřit, zda Milan přijede. Už jsme nerozhodovali, čí věta byla nejméně jasná.
Janě jsme peníze donesli v pondělí. Bylo jich méně, než jsme podle prodaných vstupenek čekali. Vysvětlila jsem jí proč a znovu se začala omlouvat.
„Mrzí mě, že jste měli takové nervy,“ řekla. „Ale já od vás nečekala, že mi zaplatíte celý byt.“
Obálku si nechala. Pak nás požádala, abychom jí pomohli posunout stůl zpátky k oknu. Podařilo se ho vysušit a ona u něj chtěla zase jíst.
Milan zvedl jeden konec, já druhý. Jana nás zarazila kousek od zdi, přinesla tři hrnky a zeptala se, na kterém místě jsme museli komedii zkrátit. Tentokrát jsem jí už dokázala vyprávět i o tom, čemu se lidé smáli.
