Článek
V objednávkovém oddělení velkoobchodu jsem znala zákazníky podle hlasu. Věděla jsem, kdo potřebuje dodat zboží před šestou a komu se nesmí poslat náhrada bez zavolání.
Na objednávky jsem byla sama. Když jich přibylo, dlouho se mluvilo o posile.
Místo ní přišlo oznámení, že firma práci uspořádá jinak. Část úkolů převezmou obchodníci, zbytek nová zaměstnankyně. Mně zbývalo šest týdnů.
Vedoucí mě požádal o hladké předání. Přikývla jsem. Teprve doma jsem se rozbrečela nad tím, jak snadno to řekl.
Ukazovala jsem jí jen obrazovku
Hana nastoupila následující pondělí. Přinesla si sešit a vlastní hrnek. Byla přibližně v mém věku a pořád mi děkovala, že se jí věnuju.
Ukázala jsem jí přihlášení, seznam zboží a založení objednávky. Mluvila jsem stručně a čekala, až si každou větu zapíše.
Když se ptala na poznámky kolem monitoru, odpověděla jsem, že to jsou moje pomůcky. Až bude potřebovat, udělá si vlastní.
Jenže neobsahovaly pouze moje zkratky. Na jednom lístku byl zákazník s odlišnou dodací adresou. Na dalším čas, do kterého musel sklad dostat změny.
Při každém vysvětlení se mi zdálo, že sama urychluju den, kdy už mě nikdo nebude potřebovat. Nechávala jsem si proto věci pro sebe, přestože je Hana potřebovala znát.
Počítala se mnou i na léto
Ve čtvrtek zadala objednávku podle adresy v systému. Všimla jsem si toho před odesláním do skladu a zastavila ji.
Řekla jsem jí, že tahle firma přebírá zboží na provozovně, ne v sídle. Hana se podívala do sešitu. Takovou poznámku v něm neměla.
Sundala jsem lístek z monitoru a položila ho před ni.
Zeptala se, kolik podobných výjimek ještě je. Navrhla, že bychom je mohly během léta doplnit do společného přehledu.
„V létě už tady nebudu,“ řekla jsem.
Přestala psát.
Při pohovoru jí vedoucí vysvětlil, že objednávky přestávám zvládat sama. Počítala s tím, že vytvoříme dvojici. Odešla z jisté práce, kde jí ale špatně navazovaly autobusy.
Zeptala se, jestli odcházím kvůli ní. Řekla jsem, že ne. Bylo mi trapně, jak dlouho jsem se k ní chovala, jako by rozhodovala ona.
Pak jsem ukázala na objednávku. Přiznala jsem, že adresu nemohla znát, protože jsem jí ji zatajila. Omluvila jsem se.
Hana chvíli mlčela. Potom mě požádala, abych jí ostatní výjimky řekla dřív, než podle nich něco pokazí.
K vedoucímu jsme šly spolu
Potřebovaly jsme vědět, co skutečně převezmou obchodníci a co mám Hanu naučit. Dosud jsem měla jen obecný pokyn předat objednávky.
Vedoucí nás přijal mezi dvěma telefonáty. Když Hana připomněla slíbenou spolupráci, odpověděl, že tím myslel společné zaučení.
Namítla, že při pohovoru mluvili také o zastupování během dovolených. Poprvé jsem slyšela, jak mluví bez nejistoty a děkování.
Můj odchod nezrušil. Rozepsal ale jednotlivé úkoly. Reklamace nejprve přidělil Haně. Připomněla jsem mu, že je slíbil obchodníkům, a po krátké debatě k nim napsal jméno jednoho z nich.
Hana měla převzít příjem objednávek a změny dopravy. Rozpis nám vedoucí poslal e-mailem a obě jsme si ho vytiskly.
Ještě ten den jsem jí ukázala složku s pravidelnými odběrateli. Ověřovaly jsme, které poznámky stále platí. Některé moje lístky byly dávno zbytečné.
Poslední poznámky jsem předala osobně
Další týdny Hana objednávky zpracovávala a já seděla vedle ní. Když nevěděla, zeptala se. Přestala jsem její otázky brát jako další kus práce, o který přicházím.
Nebyla ze mě nadšená školitelka. Některá rána jsem musela chvíli zůstat v šatně, než jsem dokázala vejít do kanceláře.
Hana to nekomentovala. Jednou mi podala číslo na vedoucí zákaznického oddělení u svého bývalého zaměstnavatele. Prý hledají člověka na příjem požadavků.
Kontakt jsem si vzala. Neslibovala mi místo.
Poslední den jsme prošly otevřené objednávky. Pak jsem sundala z monitoru poslední lístek. Hana si údaj už zapsala, takže jsem ho mohla vyhodit.
Domů jsem odcházela bez práce. Následující dopoledne jsem ale číslo od Hany vytočila. Když se mě žena na druhém konci zeptala, co umím, dokázala jsem jí to po těch týdnech předávání docela přesně říct.
