Článek
Věra Kohnová se narodila 26. června 1929 v Plzni. Její otec Otakar Kohn pracoval jako úředník v plzeňské továrně na železné a kovové zboží Gustav Teller, maminka se jmenovala Melanie a doma v Koperníkově ulici 43 vyrůstala Věrka se starší sestrou Hankou. Obyčejná středostavovská rodina, obyčejné dětství – škola, kamarádky, výlety. Nic z toho nemělo přežít rok 1942.
Byla stejně stará jako Anna Franková. Narodily se ve stejném roce, obě si psaly deník, obě zemřely rukama téhož režimu. Jen jedna z nich se stala symbolem, který zná celý svět. Ta druhá čekala na své čtenáře pětašedesát let v knihovně venkovského stavení na Rokycansku.
Žlutá hvězda
Když si Věrka v srpnu 1941, po prázdninových zkouškách, začala psát deník, bylo jí dvanáct let. Protektorát v té době Židům už dva roky systematicky ničit život po kouscích. Sestra Hanka musela už v dubnu 1939 odejít z gymnázia na Klatovské třídě, kam do té doby chodila s výborným prospěchem. Židovské děti nesměly do škol, do parků, do kin. Od září 1941 museli všichni nosit žlutou hvězdu.
Právě tenhle scvrkávající se svět Věrka den po dni zaznamenávala. Ne jako kronikářka, ale jako dítě, které se v něm pořád ještě snaží normálně žít. Do deníku psala o kamarádkách, o schůzkách s ostatními židovskými dětmi, kterým zbývaly už jen návštěvy po bytech, o drobných radostech, které válka ještě nestihla zakázat.
A taky o první lásce. Na konci prosince 1941, tři týdny před transportem, si zapsala, jak k nim přišel kamarád Emil a přinesl si vlastní deník, do kterého napsal, že „blbne“ za hezkou chytrou dívkou s černými vlasy a očima. „Domnívám se, že to jsem já, protože Emil nezná žádnou jinou dívku s černými vlasy,“ poznamenala si Věrka s dvanáctiletou logikou, která čtenáře dodnes odzbrojuje. Byly to poslední týdny, kdy si děti z plzeňské židovské komunity mohly psát o svých láskách. Úřady už tou dobou sestavovaly seznamy.
V lednu 1942 přišlo to, čeho se všichni báli. Z Plzně byly vypraveny tři transporty do Terezína. Nastoupilo do nich 2 613 židovských mužů, žen a dětí. Konce války se dožilo 209 z nich.
Věrka věděla, co se blíží. 15. ledna 1942 si sedla k deníku naposledy. „U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit… Jak se mi bude po tobě, deníčku, stejskat!“ napsala na poslední stránku. A pak věta, která z celého sešitu bolí nejvíc: nezažila sice za ten půlrok mnoho hezkého, „ale jak ráda bych tak zůstala“.
Deník si do transportu nevzala. Schovala ho u Marie Kalivodové z Dobříva na Rokycansku, rodinné přítelkyně Kohnových. Měla se pro něj vrátit. Dne 22. ledna 1942 nastoupila Věrka s rodiči a sestrou Hankou na plzeňském nádraží do transportu S směr Terezín. V ghettu strávili necelé dva měsíce. 11. března 1942 byla celá rodina zařazena do transportu Aa do polské Izbice – přestupní stanice na cestě do vyhlazovacích táborů. Do Izbice dorazili 13. března. Je to poslední doklad o tom, že Věra Kohnová žila.
Pro většinu deportovaných byla Izbica jen průchozím bodem před Belžcem nebo Sobiborem. Pro Kohnovy se stala konečnou. Kdy přesně a jak Věrka zemřela, nikdo neví. Nemá hrob. Neznáme ani její skutečnou podobu – nedochovala se žádná spolehlivě identifikovaná fotografie. Po dvanácti letech života zbyl jen sešit popsaný dětským písmem.
Obyčejná knihovna
Marie Kalivodová deník neschovala do skrýše ani do trezoru. Postavila ho do knihovny mezi ostatní knížky – a tam, na očích, přečkal celou válku i desítky let komunistického režimu.
Po letech ho v knihovně objevila malá holčička, Mariina dcera Jana. Rodiče zrovna nebyli doma, tak se do sešitu začetla. Když se pak mamince přiznala, dostalo se jí odpovědi, na kterou do smrti nezapomněla: „Ten je Věrušky, měla se pro něj vrátit, ale už nepřijde.“
„O to víc jsem k tomu deníčku tíhla. Vracela jsem se k němu v dobách, kdy mně bylo nejhůř, a říkala si: vždyť já vlastně žiju a ona chudák ne. Umím ho nazpaměť,“ vzpomínala po letech Jana Hůlková.
V šedesátých letech předala rodina deník knězi Jednoty bratrské Miroslavu Matoušovi, který se spolu s Kalivodovými o rukopis staral dalších několik desetiletí. Knižně vyšel až v roce 2006 – v češtině, angličtině a němčině – a originál je dnes uložen v Židovském muzeu. Šedesát čtyři let po Věrčině smrti si tak její slova konečně mohl přečíst někdo jiný než hrstka zasvěcených.
A přesto zůstala kniha tehdy téměř bez povšimnutí. Česká Anne Franková čekala na své čtenáře dál. Zlom přišel až s další generací. Rodinou Kohnových se začal do hloubky zabývat historik Jiří Sankot a spisovatelka Jana Poncarová, praneteř Marie Kalivodové – ženy, která deník ukrývala.
Spolek W21, který Poncarová vede, uspořádal veřejnou sbírku a 3. března 2022 byla na Věrčině rodném domě v Koperníkově ulici 43 odhalena bronzová pamětní deska. Protože Věrčinu skutečnou podobu neznáme, dal jí výtvarník Jan Wolchen Vlček tvář, jakou mohla mít.
„Nenapadlo mě, že budeme pamětní desku dívce zabité v koncentračním táboře odhalovat v době, kdy Putin rozpoutá válku na Ukrajině. Snad nebudeme muset v Evropě odhalovat podobné pomníky jiným zabitým dětem,“ řekla při odhalení Jana Poncarová.
Desku odhalila Jana Hůlková – ta samá žena, která si jako dítě četla Věrčin deník v tatínkově knihovně. Když jí Poncarová poslala návrh desky, odpověděla, že přesně takhle si Věrku vždycky představovala.
Před domem v Koperníkově ulici dnes leží i čtyři kameny zmizelých, Stolpersteine – jeden za otce Otakara, jeden za maminku Melanii, jeden za Hanku, jeden za Věrku. V únoru 2023 vydali Poncarová se Sankotem knihu Deník Věrky Kohnové, která dívčiny zápisky zasazuje do souvislostí doby.
Věrka přitom není jediná. Ve stejném roce jako Anne Franková zemřela v Bergen-Belsenu i francouzská studentka Hélène Berrová, jejíž deník končí měsíc před zatčením. Polka Rutka Laskierová, narozená stejně jako Věrka i Anne v roce 1929, popisovala hrůzy ghetta v Bedzině a zemřela v Osvětimi. Její sešit čekal na vydání přes šedesát let. A leningradská školačka Táňa Savičevová popsala pouhých devět stránek – data úmrtí všech členů své rodiny. Její zápisky posloužily jako důkaz u norimberského tribunálu.
Zdroje:
https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/pribeh-zapomenute-ceske-anny-frankove-verky-kohnove-z-plzne
https://www.plzen.eu/o-meste/aktuality/aktuality-z-mesta/lide-vzpomneli-na-zidovskou-divku-veru-kohnovou-narodila-se-v-plzni-zemrela-v-koncentracnim-tabore-v-izbici/
https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/82706-vera-kohnova/
