Článek
Do second handu poblíž práce jsem šla vlastně jen zabít dvacet minut.
Kabát visel úplně vzadu. Tmavě modrý, vlněný a bez jediného žmolku.
„Ten je pěkný,“ řekla prodavačka, když jsem vyšla z kabinky.
„A zapnu ho. To je skoro zázrak.“
Stál 690 korun.
Doma si ho okamžitě prohlédla moje šestnáctiletá dcera Klára.
„Mami, tohle bych si od tebe klidně půjčila.“
„Tak to jsem si konečně koupila něco správně.“
„Neříkám, že ti sluší. Říkám, že se líbí mně.“
Děti umějí člověka povzbudit.
Něco cinklo o stůl
Večer jsem zjistila, že pravá kapsa je ve švu roztržená.
Vzala jsem si jehlu a začala ji zašívat.
Mezi látkou a podšívkou jsem nahmátla něco tvrdého. Myslela jsem, že tam zapadl knoflík.
Rozpárala jsem kousek švu.
Na stůl něco cinklo.
Zlatý prsten.
„Kláro!“
Dcera přiběhla z pokoje.
„Co jsi udělala?“
„Nic. Podívej.“
Vzala prsten mezi prsty.
„Takže kabát stál 690 a byl v něm bonus.“
„To není bonus.“
Uvnitř bylo vyryto:
Petr 12. 5. 1984.
Klára zvážněla.
„Aha.“
Najednou bylo jasné, že ho někdo nejspíš hledal.
Kontakt mi dát nemohli
Druhý den jsem kabát i s prstenem donesla zpátky.
Majitelka second handu si rytinu prohlížela.
„Kabát máme z komisního prodeje,“ řekla. „Takže vím, kdo ho přinesl.“
Zaradovala jsem se.
„Výborně. Zavoláme jí.“
Tak jednoduché to nebylo.
Číslo mi dát nesměla a původní majitelka jí telefon nezvedala.
Nechala jí zprávu.
Uplynul den.
Nic.
Pak druhý.
Začala jsem přemýšlet, jestli si žena vůbec vzpomene, že nějaký prsten měla.
Třetí den mi volali z obchodu.
„Paní se ozvala. A myslím, že jste jí právě udělala Vánoce v září.“
„Já ho hledala všude“
Sešly jsme se přímo v obchodě.
Přišla drobná paní v červené bundě. Mohlo jí být něco přes sedmdesát.
Sotva mě uviděla, zeptala se:
„Máte ho?“
Vytáhla jsem krabičku.
Když jsem ji otevřela, paní si sedla na židli vedle kabinky.
„To snad není možné.“
Jmenovala se Hana.
Prsten byl její.
„Měla jsem ho čtyřicet let,“ řekla.
Před časem šla na menší operaci ruky. Prsten sundala a strčila ho do kapsy kabátu.
„Pak jsem si ho chtěla zase nasadit a nebyl tam.“
Prohledala kabelku, auto i celý byt.
Dokonce volala do nemocnice.
„Myslela jsem si, že jsem ho ztratila tam.“
Jenže prsten zřejmě propadl dírou v kapse pod podšívku.
A kabát letos na jaře odnesla do second handu.
Petr a jeho cuketa
„Petr byl váš manžel?“ zeptala jsem se.
Hana přikývla.
Zemřel před dvěma lety. Byli spolu skoro čtyřicet let.
Vytáhla telefon.
„Tady je.“
Na fotografii stál usměvavý pán v klobouku a držel obrovskou cuketu.
„Tohle vypěstoval poslední léto. Všem s ní volal přes video, jako kdyby dostal státní vyznamenání.“
Začaly jsme se smát.
Pak si Hana navlékla prsten na prst.
Chvíli s ním otáčela.
„Už jsem si říkala, že ho asi nemám mít.“
Nevěděla jsem, co na to říct.
Tak jsem řekla jediné, co mě napadlo.
„Hlavně ho už nedávejte do kapsy.“
„Nebojte. Teď už maximálně do trezoru.“
„Aspoň na kávu“
Hana mi chtěla dát tisíc korun.
Odmítla jsem.
„Vždyť ten kabát stál míň.“
„Právě proto.“
Nakonec mě přemluvila alespoň na kávu a věneček v cukrárně vedle.
Povídaly jsme si skoro hodinu.
Když jsme se loučily, podívala se ještě jednou na prsten.
„Víte, co je nejhorší?“
„Co?“
„Že ten kabát chci teď zpátky.“
Rozesmála jsem se.
„Tak to máte smůlu. Ten mi sedí.“
Kabát mám dodnes.
A vždycky než ho hodím do pračky nebo odnesu do čistírny, obrátím obě kapsy naruby.
Klára se mi směje.
„Mami, čekáš další zlato?“
Nečekám.
Ale kdyby něco cinklo o zem, tentokrát už přesně vím, kam jít.
