Článek
Tátovi bylo sedmdesát osm. Poslední rok hodně marodil a máma se o něj starala doma.
Když zemřel, bylo jí pětasedmdesát.
První týdny jsem za ní jezdila skoro denně.
Přivezla jsem nákup, uvařila polévku, odnesla dopisy na poštu.
„Leni, nemusíš sem pořád jezdit,“ říkala.
„Já vím.“
Druhý den jsem přijela znovu.
Byli spolu přes padesát let. Nedokázala jsem si představit, jaké to je, když po tolika letech člověk zavře večer dveře a v bytě nikdo není.
Jednou jsem jí řekla:
„Mami, proč se nepřestěhuješ k nám?“
„Proč bych to dělala?“
„Abys nebyla sama.“
Podívala se na mě.
„Já jsem sama. Nejsem nemohoucí.“
Tehdy jsem to brala jako její obvyklou tvrdohlavost.
Pokoj byl skoro hotový
Máma nabídku výslovně neodmítla.
Takže jsem udělala to, co dělám celý život.
Rozhodla jsem za ni.
V našem bývalém dětském pokoji bylo skladiště. Manželovy lyže, stará žehlicí deska, vánoční ozdoby a několik tašek oblečení.
Za víkend jsem ho vyklidila.
Objednala jsem postel, noční stolek a lampičku.
Manžel sledoval, jak maluju jednu stěnu.
„Řekla tvoje máma, že se nastěhuje?“
„Mluvily jsme o tom.“
„To nebyla moje otázka.“
„Neřekla ne.“
Manžel se usmál.
„Takže neřekla ano.“
Někdy je strašně protivné mít doma logicky uvažujícího člověka.
„Budu bydlet s Helenou“
O měsíc později jsme s mámou pily kávu.
„V úterý nám přivezou tu postel,“ řekla jsem.
„Jakou postel?“
„K tobě do pokoje.“
Máma položila hrnek.
„Leni, já se k vám nestěhuju.“
„Nemusíš hned.“
„Vůbec.“
Nejdřív jsem si myslela, že chce zůstat ve svém bytě.
Pak řekla:
„Budu bydlet s Helenou.“
„Kdo je Helena?“
„Z rehabilitace.“
Helenu poznala po operaci kolena. Bylo jí třiasedmdesát, byla několik let rozvedená a bydlela sama.
Našly si pronájem třípokojového bytu nedaleko centra.
Každá bude mít svůj pokoj, společně kuchyň a obývák.
Zírala jsem na ni.
„Ty se nastěhuješ k ženské, kterou znáš půl roku?“
„Nenastěhuju se k ní. Nastěhujeme se spolu.“
„To je snad ještě horší.“
Máma se začala smát.
Mně to směšné nepřipadalo.
„Tebe znám třiapadesát let“
„A proč nechceš být u nás?“
„Protože nechci.“
„To je argument.“
„Dobře. U tebe bych byla tvoje maminka, o kterou se staráš. S Helenou budu spolubydlící.“
To mě píchlo.
„Takže cizí ženská je ti milejší než vlastní dcera?“
„To jsem neřekla.“
„Ale myslíš si to.“
Máma si povzdechla.
„Leni, tebe znám třiapadesát let a stejně s tebou nechci bydlet.“
„Děkuju.“
„Nemáš zač.“
Urazila jsem se.
Připravila jsem jí pokoj, chtěla jsem jí pomoct, a ona si místo toho našla nějakou Helenu z rehabilitace.
Poprvé jsem ji viděla u mapy
O pár dní později jsem přišla k mámě.
Helena seděla v kuchyni.
Na stole měly rozevřenou mapu a vedle ní papír s poznámkami.
„My chceme na jaře do Třeboně,“ oznámila máma.
„A v červnu možná do Slovinska,“ řekla Helena.
„Slovinska?“ zopakovala jsem.
Máma pokrčila rameny.
„Proč ne?“
Helena ukázala na mapu.
„Jen musíme jet autobusem. Já nelítám.“
„A já neumím anglicky,“ dodala máma.
„Slovinsky taky ne.“
„Tak budeme mlčet.“
Obě se rozesmály.
Já jsem pořád trochu trucovala.
Stěhovaly se v sobotu
Manžel půjčil dodávku a syn přišel pomoct s nábytkem.
Nový byt byl starší tři plus jedna ve třetím patře s výtahem.
Máma měla pokoj do parku, Helena do dvora.
Na lednici visel papír.
Pondělí – Lída vaří.
Úterý – Helena.
Středa – každá se zařídí.
Čtvrtek – restaurace nebo hlad.
„To jste si napsaly vy?“ zeptala jsem se.
„Helena,“ řekla máma.
„Čtvrtek je můj systém,“ pochlubila se Helena.
V kuchyni měly dvě poličky v lednici označené jmény.
„A tohle je společné,“ ukázala máma na láhev vína ve dveřích.
„Vidím, že máte všechno promyšlené.“
„Samozřejmě.“
Trochu mě štvalo, jak spokojeně vypadala.
První večer
Když jsme všechno odnosili, objednaly jsme pizzu.
Seděli jsme mezi krabicemi, protože jídelní stůl ještě nebyl složený.
Helena vytáhla láhev vína.
„Tak na nové bydlení.“
Máma se rozhlédla kolem.
„A na to, že už nikomu nemusím hlásit, kdy přijdu domů.“
„Komu jsi to hlásila?“ zeptala jsem se.
Podívala se na mě.
„Poslední dva měsíce hlavně tobě.“
Musela jsem uznat, že měla pravdu.
Od tátovy smrti jsem jí volala téměř každý večer.
Jestli jedla.
Jestli zamkla.
Jestli si vzala prášek.
Jestli nepotřebuje nakoupit.
Máma si nalila víno.
„Leni, já jsem ráda, že tě mám.“
„To rád slyším.“
„Ale nechci s tebou bydlet.“
„To už jsem pochopila.“
„Výborně.“
Cinkly jsme si.
Pokoj zůstal
Postel, kterou jsem koupila, jsme nakonec nevrátili.
Pokoj u nás zůstal připravený.
Máma v něm už dokonce jednou spala, když jsme slavili manželovy narozeniny.
Ráno jsem jí udělala kávu.
„Tak co?“ zeptala jsem se. „Nechceš tu zůstat?“
„Ani náhodou.“
„Jen jsem to zkusila.“
Sebrala kabelku.
„Helena čeká. Jedeme na výlet.“
„Kam?“
„Nevím.“
„A kdy se vrátíš?“
Máma se na mě podívala.
Už jsem věděla.
„Nic. Neptám se.“
Usmála se.
„Výborně. Učíš se rychle.“
A odešla.
Pokoj pro ni pořád máme.
Jen už konečně chápu, že to, že v něm může kdykoli spát, neznamená, že v něm musí bydlet.
