Článek
Pach propocených peřin a mého vlastního nevyčištěného dechu mě donutil pootevřít oči. Na prasklém displeji mobilu svítilo 14:12 a vedle času visela ikonka osmi nepřečtených zpráv. Z vedlejšího pokoje našeho sdíleného bytu na Jižním Městě se ozývalo tlumené, agresivní drnčení mixéru, jak si spolubydlící dělala svoje každodenní proteinové smoothie.
Přitáhla jsem si deku až k bradě a fyzicky cítila, jak se mi hrubá látka povlečení lepí na vlhký krk. Moje tělo vážilo snad tunu, svaly odmítaly uposlechnout i ten nejprimitivnější povel k pohybu, natož k opuštění matrace. Nebyla jsem nemocná, neměla jsem horečku, jen mi v hrudníku už třetí týden seděl těžký, studený balvan absolutní neschopnosti existovat.
Pokusila jsem se posadit, ale v žaludku se mi okamžitě převalila kyselá nervozita, která mě donutila klesnout zpátky do matrace. V informačním systému univerzity u mého jména svítilo už druhé nesplněné hodnocení z morfologie. Zírala jsem na to červené písmeno F tak dlouho, až se mi jeho okraje začaly neostře rozpíjet před očima.
Nešlo o to, že bych látku nechápala; moje dřívější poznámky, úhledně srovnané ve složkách na disku, byly důkazem mojí snahy. Ale ve chvíli, kdy jsem si měla obléknout kabát, dojít na zastávku autobusu 177 a sednout si do posluchárny plné cizích lidí, moje nervová soustava prostě zkolabovala. Fyzicky jsem cítila, jak mi těžknou končetiny, jako by mi někdo do žil místo krve napumpoval tekutý olověný roztok.
Tíha nevypraného prádla
Kolem páté odpoledne zarachotil v zámku klíč, který patřil mému příteli Davidovi; nechala jsem mu ho udělat v listopadu, když jsme si ještě měli co říct. Slyšela jsem jeho rázné kroky v předsíni, pak vrzly dveře mého pokoje a on tam stál v té své nažehlené modré košili z korporátu. Vnesl do místnosti pronikavou vůni drahé aviváže a venkovního mrazu, která ostře, až bolestivě kontrastovala s mým vydýchaným, zatuchlým doupětem.
„Ty jsi ještě v posteli?“ zeptal se a jeho hlas byl stažený do úzké, podrážděné linky, jež nezněla jako starost, ale jako obžaloba.
„Je mi nějak blbě,“ zamumlala jsem do polštáře a automaticky si přitáhla deku výš, abych zakryla tmavý flek od rozlitého čaje na prostěradle.
Povzdechl si, vydal ten těžký, teatrální zvuk člověka, kterému právě došla poslední špetka trpělivosti, a začal sbírat moje poházené oblečení. „Takhle ti je blbě už třetí týden, Nikol, neodepisuješ mi, nezvedáš telefony a tady to páchne jak v nějaké noře.“
Chtěla jsem mu říct, ať toho okamžitě nechá, protože suchý zvuk šustících džínových nohavic v jeho rukou mi působil fyzickou nevolnost. Místo toho jsem jen ležela a sledovala, jak se mu na čele tvoří ta malá, rozzlobená vráska, kterou jsem kdysi považovala za přitažlivou. Mluvili jsme úplně odlišnými jazyky; on řešil nepořádek v mém pokoji, já řešila, jak přežít další nádech, aniž by mě to bolelo.
„Tak já zas půjdu, když o mě zjevně nestojíš,“ pronesl do ticha, upustil moje zmačkané kalhoty zpátky na židli a stál tam, čekajíc na moji omluvu.
„Hm,“ vyšlo ze mě jen.
Nebyla v tom zlomyslnost, jen absolutní absence energie potřebné k tomu, abych sehrála tu nutnou konverzační etudu o tom, jak mě to mrzí. Dveře klaply, jeho kroky rychle odezněly a mně se paradoxně ulevilo, protože jsem konečně mohla přestat předstírat, že jsem živá, fungující bytost.
Lži s příchutí instantního kafe
O hodinu později mi začal vibrovat telefon přímo vedle hlavy, ten bzučivý zvuk se mi zařezával do lícní kosti jako vrtačka. Na displeji svítilo jméno mojí mámy a mně se okamžitě stáhlo hrdlo tak pevně, že jsem nemohla polknout ani sliny. Věděla jsem přesně, co by se ozvalo z reproduktoru – ten její pečující, ale zároveň nesnesitelně hodnotící tón, kterým zjišťuje stav mé bakalářské práce.
Hovor jsem nevzala, prstem jsem mechanicky přejela po chladném skle obrazovky a odeslala přednastavenou zprávu, že jsem v knihovně a nemůžu mluvit. Lhala jsem jí už od Vánoc, tvrdila jsem, že mám hotové tři kapitoly a že mě vedoucí chválí za inovativní metodologii. Pokaždé, když jsem tu vykonstruovanou lež odeslala, cítila jsem, jak se mi na bedrech vyráží ledový pot a konečky prstů mi nepříjemně brní.
Máma by to nikdy nepochopila, protože v její generaci se vyhoření řešilo tím, že se člověk prostě vzchopil a šel umýt okna nebo vyžehlit prádlo. Kdybych jí řekla, že už čtyři dny nejsem schopná dojít ani do sprchy, protože mě fyzicky děsí představa svlékání a dotyku vody, poslala by mě k psychiatrovi, nebo spíš na brigádu do skladu. V jejích očích jsem byla ta nadějná, chytrá dcera, která přece nemá důvod být paralyzovaná, když má na účtu peníze a střechu nad hlavou.
Život mých bývalých spolužáků kolem mě mezitím probíhal v nějaké zrychlené, naprosto nepochopitelné montáži úspěchů, stáží a víkendových brunchů na Letné. Viděla jsem to všude, ty dokonale naaranžované fotky ovesných kaší s fíky, ty stories ze zaplněných studoven, kde všichni sršeli toxickou produktivitou. Já mezitím nedokázala ani sebrat prázdný hrnek od instantního kafe, který už čtyři dny stál na nočním stolku a na jehož dně zasychala nahnědlá, páchnoucí plíseň.
Zvuk rozbitého skla v prázdné kuchyni
Když jsem se konečně, kolem osmé večer, donutila vstát z postele, motala se mi hlava z těžké dehydratace a prázdného žaludku. Šourala jsem se do kuchyně, bosá chodidla se mi s mlaskáním lepila na neumyté linoleum, kde pořád ležel zaschlý flek od rozlitého džusu z pátku. Otevřela jsem ledničku, do očí mě bolestivě udeřilo ostré žluté světlo a do nosu mi okamžitě pronikl nakyslý pach oschlého ementálu.
Chtěla jsem si jen nalít sklenici kohoutkové vody, ten nejzákladnější lidský úkon, o který se dělíme se zvířaty i rostlinami. Sáhla jsem po hladké sklence v plastovém odkapávači, ale moje prsty byly strnulé, naprosto bez citu, jako by patřily někomu cizímu. Sklo mi vyklouzlo z ruky a s ohlušujícím, ostrým třeskem se roztříštilo o oprýskanou dlažbu z devadesátých let.
Stála jsem tam, dívala se na ty průhledné, zubaté střepy rozeseté jen milimetry od mých bosých prstů na nohou a čekala na nějakou reakci. Měla bych nahlas zanadávat, dojít do koupelny pro smetáček, měla bych cítit aspoň chvilkový vztek na vlastní nešikovnost. Jenže se nedostavilo vůbec, ale vůbec nic.
Dívala jsem se na ten zbytečný nepořádek a cítila, jak mě pohlcuje absolutní, konejšivá tma, ve které už nezáleží na kreditech, na Davidovi, ani na mých lžích. Udělala jsem krok vzad, pečlivě se vyhnula největšímu kusu skla a nechala to všechno prostě ležet na zemi. Vrátila jsem se do svého pokoje, zalezla zpátky do smradlavých peřin a uvědomila si, že jsem právě s tichou úlevou přestala bojovat o vlastní existenci.
