Článek
Babička nás naučila, že rodina při sobě drží. Když nás vzala k sobě, bylo mi deset a Evě tři roky. Matka odjela za novým partnerem, zpočátku občas napsala a pak přestala. Otec s námi nežil už předtím. Babička kvůli nám předělala ložnici a sama spala v obýváku. Dlouho jsem si myslela, že jsme s Evou prožily stejné dětství. Já si ovšem pamatovala i byt, ze kterého jsme odešly. Sestra znala hlavně ten babiččin.
U babičky jsme měly domov
Eva se mě jako malá ptávala, kdy přijede maminka. Časem se ptát přestala a já byla ráda. Babička o matce nemluvila zle, ale když přišel pohled bez zpáteční adresy, uklidila ho do zásuvky a šla něco dělat. Poznala jsem, že je jí smutno. Připadala jsem si dost velká na to, abych jí už další starosti nepřidávala.
Dospěly jsme, založily vlastní domácnosti, ale zůstaly jsme si blízké. Po babiččině smrti před šesti lety jsme spolu vyklízely její byt a obě si nechaly část vánočních ozdob. Štědrý večer pak Eva s manželem trávila u nás. Brala jsem to jako samozřejmost, o které není třeba každý rok znovu mluvit.
Sestra matku našla sama
Na jaře mi Eva oznámila, že matku vyhledala. Adresu získala přes vzdálenou příbuznou a několikrát už se setkaly. Zabolelo mě, že mi o tom neřekla dřív. Vysvětlila, že nevěděla, jestli vůbec otevře, a nechtěla o svém pokusu předem mluvit. Zeptala jsem se jen, co po ní matka chce.
„Nic. Já jsem tam chtěla jet,“ odpověděla. Matka žila sama v menším městě dvě hodiny vlakem od nás. Nabídla prý nějaké vysvětlení svého odchodu, ale Eva mi ho nevyprávěla a já se neptala. Nechtěla jsem poslouchat omluvy. Na sestřiny návštěvy jsem reagovala krátce a měnila téma.
Na Vánoce jsem s ní jet odmítla
V listopadu přišla Eva s krabičkou cukroví. Až když jsme ochutnaly, řekla, že ho pekla s matkou. Položila jsem zbytek rohlíčku na talíř. Sestra se nadechla a oznámila, že letos zůstane od Štědrého dne u ní. Její manžel pojede ke svým rodičům. Pak navrhla, jestli bych za nimi nepřijela šestadvacátého. Matka by mě ráda viděla.
„Po sedmatřiceti letech?“ zeptala jsem se. Eva vysvětlovala, že nejde o žádné velké usmiřování. Přesto mi to tak připadalo. Měla jsem přijet, sníst oběd a poděkovat ženě, která ani nevěděla, jak jsme s babičkou počítaly peníze na školní pobyt. Řekla jsem, že nikam nepojedu.
Vyčetla jsem jí i naše společné Vánoce a to, že babička kvůli nám odložila všechno svoje. „Tohle by ji bolelo. Jak tam vůbec můžeš sedět?“ Eva zavřela krabičku, jako by si cukroví chtěla zase odnést. Rozčílilo mě i to. Najednou jsem za každým jejím pohybem viděla rozhodnutí dát matce přednost.
Nepamatovaly jsme si stejnou maminku
„Já si skoro nepamatuju, jaké to je, když mě obejme,“ řekla. „Ty aspoň něco máš. Já nevím ani to, jestli mi někdy četla pohádku.“ Namítla jsem, že měla babičku. „Měla. A milovala jsem ji. Ale na mámu jsem se nepřestala ptát jen proto, že bych ji už nechtěla.“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Myslela jsem, že když o matce celé roky nemluvíme, znamená to pro nás obě totéž. Eva připomněla, jak jsem ji kdysi odbyla, když chtěla vidět staré fotografie. Pamatovala jsem si to. Řekla jsem jí, že nemá cenu hrabat se v něčem, co už skončilo.
Pozvání jsem nepřijala. Druhý den jsem ale sestře zavolala a řekla, že babičku jsem do hádky tahat neměla. Nedokázala jsem jí popřát hezké svátky s matkou. Místo toho jsem se zeptala, kdy se vrací, a nabídla odvoz z nádraží. Souhlasila, trochu překvapeně.
Po svátcích jsem pro ni přijela
Štědrý večer u nás proběhl s manželem a dospělým synem. Při vytahování talířů jsem ze zvyku sáhla i po dalších dvou. Vrátila jsem je do skříně. Když Eva poslala přání, odpověděla jsem až večer. Pořád jsem měla vztek a zároveň mi chyběla. Nechtěla jsem, aby se mi při příštím hovoru zase musela za svou cestu obhajovat.
Sedmadvacátého jsem ji vyzvedla u vlaku. V autě nejdřív vyprávěla o zpoždění a pak opatrně řekla, že s matkou chodily na procházky. Zeptala jsem se kam. Popisovala cestu podél řeky a já poslouchala, i když mě bodalo, kolik obyčejných společných dnů nám ta žena kdysi nedala.
Před sestřiným domem jsem odmítla pozvání nahoru. Na další povídání už jsem neměla sílu. Eva se ale zeptala, jestli mi může v neděli zavolat, a já řekla ano. Matku vidět nechci. Jen se teď bojím, aby se Eva pokaždé, když se jí po ní zasteskne, nemusela rozhodovat, co mi ještě smí říct.
