Článek
S Pavlem jsme manželé osmadvacet let. Poslední dobou vstává před pátou, já někdy ještě večer dokončuji práci na počítači. Když přijdu do ložnice, probudím ho. Když mu ráno zazvoní budík, probudí zase mě. Pak se převaluji a poslouchám, jak v koupelně pouští vodu. Oba jsme bývali protivní už u snídaně. Přitom mezi námi nebyl žádný velký problém. Jen jsme se nemohli vyspat.
Když se syn odstěhoval, zůstal po něm volný pokoj s docela slušnou postelí. Jednou večer mi Pavel sám navrhl, abych si tam lehla. „Zítra potřebuješ dokončit tu zakázku, tak ať jsi odpočatá.“ Vzala jsem si polštář a nabíječku. Ráno jsem se probudila až po osmé a poprvé po dlouhé době mě nebolela hlava.
Z jedné noci bylo šest týdnů
Další večer jsem šla do synova pokoje znovu. Pavel nic nenamítal. Postupně jsem si tam odnesla pyžamo, knížky a malou lampičku, kterou jsem předtím měla v obýváku. Přestala jsem číst pod peřinou s telefonem, abych ho nerušila světlem. Mohla jsem si otevřít okno a nemusela čekat, až mu bude dost teplo.
Pavel si také pochvaloval, že ho večer nebudím. Přes den jsme spolu vycházeli lépe, chodili jsme na procházky a intimně jsme žili jako předtím. Pak si ale všiml, že jsem do skříně přestěhovala i spodní prádlo. „Ty už se tam zabydluješ nějak natrvalo,“ poznamenal. Zasmála jsem se. Netušila jsem, že to neříká jako vtip.
Čekal, že se vrátím
V pátek večer mi oznámil, že druhý den nemusí brzy vstávat. „Tak dneska můžeš spát se mnou.“ Najednou se mi nechtělo. Už jsem se těšila, jak si v posteli dočtu knížku. Řekla jsem, že přijdu později, ale nakonec jsem zůstala u sebe. Ráno byl Pavel nezvykle tichý.
Když jsem se zeptala, co se děje, připomněl mi předchozí večer. „Já myslel, že je to kvůli budíku. Teď už to vypadá, že se mnou nechceš být ani tehdy, když nikam nejdu.“ Začala jsem mu vysvětlovat, jak dobře se mi samotné spí. „To já chápu,“ odpověděl. „Ale mně chybí, když si večer ještě chvíli povídáme. To nemůžeš nahradit tím, že se potkáme u večeře.“
Nechci mu říct ano jen ze soucitu
Musela jsem uznat, že večerní povídání jsme opravdu ztratili. Někdy jsem za ním šla, jenže on už skoro spal. Jindy přišel ke mně právě ve chvíli, kdy jsem chtěla číst. Já si ten nový klid užívala. On v něm začal být sám. Přesto mě zamrzelo, že svou spokojenost najednou musím obhajovat.
Přiznala jsem mu, že se zatím vracet nechci. „Takže už máme každý svůj život?“ zeptal se. To mi připadalo nespravedlivé, ale nechtěla jsem se zase hádat. Navrhla jsem, že spolu večer chvíli zůstaneme bez televize a telefonů. Souhlasil. Jenže když jsem potom odcházela do svého pokoje, zeptal se: „A o víkendu bys třeba jednu noc nemohla?“
Řekla jsem, že uvidíme. Už když jsem zavírala dveře, věděla jsem, že ta odpověď není úplně poctivá. Nechci se vracet z povinnosti. Ale také nechci, aby každé moje spokojené ráno pro Pavla znamenalo, že mi bylo lépe bez něj.
