Článek
V českém příběhu této rostliny má navíc důležité místo muž, na kterého se dnes často zapomíná. Tadeáš Haenke, cestovatel, lékař, botanik a kartograf z Chřibské, se s obřím leknínem setkal v Bolívii už roku 1801.
Tadeáš Haenke se narodil roku 1761 v Chřibské v Lužických horách. Jako člen velké španělské expedice procestoval mimořádný kus světa. Poznával Aljašku, Tahiti, Filipíny, Austrálii i Nový Zéland a nakonec zakotvil v Jižní Americe.
Právě tam narazil na rostlinu, která musela působit skoro jako zjevení. V bolivijské oblasti Mojos, u řek spojených s povodím Mamoré, našel obří leknín s listy daleko většími než cokoli, co tehdejší evropští botanici znali.
Haenke rostlinu objevil, ale její vědecký osud se vyvíjel složitě. Jeho sbírky se po jeho smrti dostaly do Evropy až se zpožděním. Roku 1832 ji Eduard Friedrich Poeppig popsal jako Euryale amazonica. O pět let později ji John Lindley zařadil do nového rodu Victoria a pojmenoval ji na počest britské královny Viktorie. Dnešní platné jméno Victoria amazonica získala rostlina roku 1850.
List, který vypadá jako loď
Dospělý list viktorie amazonské může dorůst do průměru kolem dvou metrů, v mimořádně dobrých podmínkách i více. Má typický talířovitý tvar se zvednutým okrajem, který pomáhá udržet vodu a drobné nečistoty mimo střed listu.
Nejslavnější je ovšem jeho nosnost. Fotografie dětí sedících na gigantických listech obletěly svět už v devatenáctém století. Joseph Paxton, britský zahradník a architekt, dokonce nechal na listu stát svou malou dceru Annie, aby předvedl jeho pevnost.
Není to ale kouzlo ani bezpečný přírodní vor. List unese větší hmotnost pouze tehdy, když je váha rozložená po ploše, list není poškozený a dítě sedí na podpůrné desce. Bez ní by se mohlo propadnout mezi žebra nebo list zatížit na jediném místě tak, že se převrátí.
Tajemství pevnosti leží na spodní straně. Síť masivních žeber se rozbíhá ze středu jako paprsky kola a spojují ji příčné výztuhy. Mezi nimi jsou vzdušné dutiny, které listu pomáhají plavat. Je to lehká, ale pevná konstrukce, v níž se zátěž nerozběhne do jednoho slabého bodu, ale rozloží se po celé ploše.
Spodní strana listu je navíc chráněná ostny. Nejsou tu pro efekt. Pomáhají rostlinu bránit před býložravci, kteří by se jinak mohli pustit do jejího podvodního systému žeber a řapíků.
Viktorie amazonská není masožravá ani nijak „zlá“. V přírodě však patří k velmi silným konkurentům. Její mladé listy se rychle rozvinou po vodní hladině, zabírají prostor a stíní rostliny pod nimi.
Listy se při růstu navzájem odtlačují, vytlačují menší plovoucí vegetaci a omezují jí přístup ke světlu. V mělkých, klidných lagunách a slepých ramenech řek tak může jeden jedinec ovládnout velkou část hladiny.
Z lidského pohledu je to pohádkový obraz: zelené disky, mezi nimi voda a velké květy. Z pohledu menších vodních rostlin je to ale soupeř, který jim vezme místo i světlo.
Květ, který žije jen dvě noci
Navzdory obřím listům je kvetení viktorie amazonské velmi krátké. Jeden květ se otevírá jen po dvě noci a během nich stihne změnit barvu, vůni, funkci i svůj vztah k hmyzu.
První noc je květ bílý. Otevírá se po setmění a vydává silnou, sladkou vůni, která láká brouky, zejména vrubounovité opylovače. Současně se umí zahřát nad teplotu okolního vzduchu. Teplo a vůně pomáhají hmyzu květ najít i v temném tropickém prostředí.
Brouci vlezou dovnitř, kde najdou potravu v podobě škrobnatých pletiv. Pak se květ uzavře. Hmyz v něm zůstane uvězněný přes den, ale nejde o beznadějnou past. Rostlina mu poskytne úkryt i potravu.
Druhou noc se květ otevře znovu, tentokrát už růžový až purpurový. Mezitím dozrají prašníky a brouci se při odchodu obalí pylem. Když pak zamíří k jinému čerstvě otevřenému bílému květu, přenesou pyl na jeho samičí část.
Je to promyšlený systém, který snižuje riziko samoopylení. Květ se nakonec zavře naposledy, stáhne se pod hladinu a začne vytvářet plod se semeny.
Leknín, který inspiroval Křišťálový palác
Struktura listu viktorie amazonské fascinovala v polovině devatenáctého století britského zahradníka Josepha Paxtona. Paxton rostlinu pěstoval na panství vévody z Devonshiru a studoval systém jejích žeber.
Když pak navrhoval Křišťálový palác pro Světovou výstavu v Londýně roku 1851, využil podobný princip: lehký systém podélných a příčných nosníků, který dokáže nést velkou zátěž bez masivních zdí.
Dnes bychom tomu řekli biomimikry. Paxton to tehdy jednoduše viděl jako důkaz, že příroda už podobný problém vyřešila dávno před inženýry.
Po dlouhá desetiletí byla viktorie amazonská považována za největší leknín planety. Pak se ukázalo, že mezi známými rostlinami rodu Victoria se ukrýval ještě jeden, přehlížený druh.
Botanici z Kew Gardens porovnali historické herbářové sbírky, živé rostliny, tvar semen, rozmístění ostnů i genetická data. Roku 2022 potvrdili nový druh Victoria boliviana, který byl dříve zaměňován za viktorii amazonskou.
Bolivijská viktorie dorůstá ještě větších rozměrů. Rekordní list naměřený v Bolívii měl průměr 3,2 metru. Právě Victoria boliviana dnes nese titul největšího známého leknínu na světě.
Zdroje:
https://www.kew.org/plants/giant-waterlily
https://botany.cz/cs/victoria-amazonica/
https://www.biology.ox.ac.uk/article/unlocking-the-mechanical-secrets-of-giant-amazonian-waterlilies
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC2803590/
https://www.kew.org/read-and-watch/new-giant-waterlily-victoria-boliviana-discovered-at-kew
https://www.frontiersin.org/journals/plant-science/articles/10.3389/fpls.2022.883151/full
