Článek
Eva ten večer nechtěla vidět už ani jeden účes.
Bylo skoro půl sedmé, celý den stála na nohou a poslední zákaznice odešla o dvacet minut později, než měla.
Zametla vlasy kolem křesel, vypnula kávovar a přepočítala pokladnu.
Pak zhasla.
Když zamykala dveře svého malého kadeřnictví, všimla si mladého kluka před výlohou.
Mohlo mu být něco přes dvacet.
Měl na sobě džíny, obyčejnou tmavou bundu a v ruce telefon.
Chvíli si prohlížel ceník nalepený na skle.
Pak odešel.
Eva si hodila kabelku přes rameno a vydala se k autu.
Po několika metrech se otočila.
Kluk byl zpátky.
Znovu stál před ceníkem.
Tentokrát vytáhl z kapsy peněženku, něco v ní spočítal a zase ji schoval.
Eva zaváhala.
Nechtěla se vracet.
Doma na ni čekala večeře, sprcha a seriál, u kterého pravděpodobně po deseti minutách usne.
Nakonec se ale vrátila ke dveřím.
„Potřebujete něco?“
Kluk sebou trhl.
„Ne. Promiňte.“
„Tak proč mi už podruhé kontrolujete ceník?“
Usmála se, aby pochopil, že to nemyslí zle.
Kluk sklopil oči.
„Jen jsem se díval, od kolika zítra máte.“
Eva ukázala na dveře.
„Od devíti.“
„Aha.“
Chvíli bylo ticho.
„Tak díky.“
Udělal dva kroky pryč.
„Potřebujete se ostříhat zítra ráno?“
Zastavil se.
„Vlastně jo.“
„V devět mám objednanou zákaznici.“
„To nevadí.“
Tentokrát už skutečně odcházel.
Eva se podívala na jeho vlasy.
Byly trochu přerostlé, ale rozhodně nevypadal zanedbaně. Spíš jako někdo, kdo se je několikrát snažil upravit rukou a pokaždé výsledek ještě zhoršil.
„Máte zítra něco důležitého?“
Kluk se otočil.
Chvíli váhal.
„Pohovor.“
Eva se podívala na zhasnutý salon.
Pak na něj.
„V kolik?“
„V deset.“
„A to jste začal řešit teď večer?“
Poprvé se trochu usmál.
„Já vím.“
„Výborně.“
Eva vytáhla klíče.
„Pojďte.“
Kluk nechápavě zůstal stát.
„Kam?“
„No dovnitř. Venku vás asi stříhat nebudu.“
„Ale já…“
„Pojďte, než si to rozmyslím.“
Rozsvítila.
Kluk se posadil do křesla.
„Jak se jmenujete?“
„David.“
„Tak, Davide. Co s tím chcete udělat?“
Podíval se na sebe do zrcadla.
„Abych nevypadal takhle.“
Eva se rozesmála.
„To je hodně přesné zadání.“
Přehodila přes něj pláštěnku.
„Kam jdete na pohovor?“
„Do jedné firmy ve skladu. Na dispečera.“
„Takže žádný modeling.“
„Naštěstí.“
Eva vzala strojek.
David ztuhl.
„Klid. Vlasy dorostou.“
„To mě uklidnilo.“
Začala stříhat.
Nejdřív spolu skoro nemluvili.
Pak se Eva zeptala, jestli je to jeho první pohovor.
„Ne.“
„Kolikátý?“
David chvíli mlčel.
„Asi osmý.“
Eva se na něj podívala v zrcadle.
„Aha.“
„Po škole jsem měl práci. Jenže firma skončila. Od té doby posílám životopisy všude možně.“
„A nic?“
„Většinou ani neodepíšou.“
Eva pokračovala ve stříhání.
„A zítra?“
„Zítra mě pozvali osobně.“
Tentokrát zněl skoro hrdě.
„Tak vidíte.“
David se pousmál.
„Máma říká, že vypadám jak bezdomovec a že mě nikdo nevezme.“
Eva mu prohrábla vlasy hřebenem.
„Maminky bývají diplomatky.“
David se rozesmál.
„Ona to myslí dobře.“
„To většinou bývá nejhorší.“
Atmosféra se uvolnila.
Eva odstřihovala další prameny a David postupně vyprávěl o tom, jak se snaží najít práci, o které by mohl alespoň chvíli říkat, že ho baví.
„A co když se mě zeptají, proč mě mají vzít?“
Eva se zastavila.
„To se ptáte mě?“
„Nevím.“
„Tak co umíte?“
David začal vyjmenovávat, co dělal v předchozí práci.
Práce s počítačem.
Evidence zboží.
Komunikace s řidiči.
Excel.
Základy angličtiny.
„Tak jim řekněte tohle.“
„To zní blbě.“
„Mně ne.“
David se podíval do zrcadla.
„Já když jsem nervózní, tak ze sebe udělám idiota.“
Eva položila hřeben.
„To dělá půlka lidí.“
„A ta druhá?“
„Ta jen umí lépe předstírat, že ne.“
David se zasmál.
Za dvacet minut bylo hotovo.
Eva sundala pláštěnku.
David se dlouho díval do zrcadla.
Pak si několikrát projel rukou vlasy.
„To je fakt dobrý.“
„To říkáte jenom proto, že mám v ruce nůžky.“
„Ne. Vážně.“
Vytáhl peněženku.
Eva viděla několik bankovek a drobné.
„Kolik?“
„Nic.“
David se otočil.
„To nejde.“
„Jde.“
„Ale máte tam napsáno tři sta devadesát.“
„Taky tam mám napsáno, že zavírám v šest. A podívejte, kolik je.“
David zrudl.
„Já vám to přinesu.“
Eva zavrtěla hlavou.
„Něco uděláme.“
David čekal.
„Jestli vás vezmou, přinesete mi kafe.“
„A když mě nevezmou?“
Eva chvíli přemýšlela.
„Tak taky.“
David se zasmál.
„Platí.“
Druhý den dopoledne měla Eva tolik práce, že si na něj skoro nevzpomněla.
V pátek také ne.
Další týden už vůbec.
Podobných drobných setkání člověk za život zažije spoustu.
Některá zmizí hned, jak za sebou zavřete dveře.
O dva týdny později Eva zrovna barvila zákaznici, když někdo vstoupil do salonu.
Ve dveřích stál David.
Měl na sobě košili.
Vlasy už neměl dokonale upravené, ale pořád vypadaly slušně.
V každé ruce držel kelímek.
„Dobrý den.“
Eva se na něj chvíli dívala.
Pak poznala jeho úsměv.
„Tak co?“
David položil jeden kelímek na pult.
„V pondělí nastupuju.“
Eva se usmála.
„Tak gratuluju.“
„Díky.“
„Vidíte. Účes fungoval.“
David zavrtěl hlavou.
„Myslím, že to nebylo účesem.“
„To mi jako kadeřnici nemáte říkat.“
David se zasmál.
Pak trochu zvážněl.
„Ale pomohlo mi to.“
Eva nic neřekla.
„Když jsem tam ráno přišel, poprvé po dlouhé době jsem neměl pocit, že už předem vypadám jako někdo, koho nevezmou.“
Eva se na něj podívala.
„Tak to jste zvládl hlavně vy.“
David přikývl.
„Asi jo.“
Ukázal na kávu.
„Bez cukru. Pamatoval jsem si to.“
Eva kelímek zvedla.
„Tak to vás museli vzít. Máte výbornou paměť.“
David se rozloučil a odešel.
Eva se vrátila k zákaznici.
„To byl syn?“ zeptala se žena v křesle.
„Ne.“
„Známý?“
Eva se podívala na zavřené dveře.
„Vlastně ani ne.“
Napila se kávy.
Pak pokračovala v práci.
Někdy člověk nemusí druhému změnit celý život.
Nemusí mu najít práci, vyřešit problémy ani mu říct správná slova.
Někdy stačí na dvacet minut znovu rozsvítit místnost, kterou už chtěl dávno zavřít.
A dát někomu pocit, že ještě není předem rozhodnuto, jak jeho příběh dopadne.
