Článek
Když jsem ve dvaadvaceti poznala Romana, nejvíc mě na něm přitahovalo, že si se vším věděl rady. Já při stěhování bezradně obcházela rozloženou skříň, on si vyhrnul rukávy a za hodinu stála. Dovedl mě uklidnit, když jsem něco ztratila nebo rozbila. Po svatbě jsme si takhle rozdělili život. Já zařizovala rodinné návštěvy, dárky a dovolené, Roman všechno, na co bylo potřeba nářadí nebo pevné nervy.
Rozvod nás od sebe úplně neodstřihl
Po dvaceti letech jsme spolu skoro nemluvili o ničem jiném než o provozu domácnosti. Večer si každý sedl do jiné místnosti a ani jeden už za tím druhým nepřišel. Rozvod jsme nakonec chtěli oba. Nebyla v tom jiná žena ani velká hádka. Jen jsme si u kuchyňského stolu přiznali, že takhle už žít nechceme.
Byt zůstal po vyrovnání mně, Roman se odstěhoval do menšího nájmu. Při odnášení posledních krabic nechal ve spodní skříňce kufr s částí svého nářadí. „Ten tu zatím nechám. Stejně ti ještě musím přidělat tu polici,“ řekl. Byla jsem ráda. Prázdné místo po jeho bundách v předsíni mi vadilo víc, než jsem čekala.
Police visela za týden, kufr tam zůstal. Když se pak uvolnila klika, zavolala jsem mu. Přijel v sobotu, spravil ji a vypil se mnou kávu. Povídali jsme si mnohem líp než poslední roky manželství. Kamarádce jsem vykládala, že jsme se měli rozvést dřív. Konečně jsme na sebe zase byli hodní.
Na jeho pomoc jsem si znovu zvykla
Během dalších devíti let mi Roman měnil kola u auta, odvážel těžké věci do sběrného dvora a vybíral se mnou novou lednici. Někdy se nabídl sám. Jindy jsem mu napsala a on se cestou z práce zastavil. Vařila jsem mu oblíbená jídla, dávala mu krabičky s sebou a na narozeniny mu kupovala dražší dárky. Připadalo mi, že si nic nedlužíme.
Jednou mi sousedka řekla, že mám lepší servis než za manželství. Zasmála jsem se. Byla jsem na náš vztah pyšná a ráda jsem o něm mluvila před lidmi, kteří si po rozvodu nemohli přijít na jméno. Když Roman krátce s někým chodil, přála jsem mu to. Nemusela jsem se s žádnou ženou porovnávat, jeho pomoc pokračovala dál.
Loni na jaře poznal Danu. Poprvé ji přivedl na narozeniny naší dospělé dcery. Byla příjemná, pomohla mi odnést talíře a později mi poslala fotografie z oslavy. Dívala jsem se, jak jí Roman podává kabát, a na chvíli mě to zamrzelo. Hned jsem si ale připomněla, že jsem přece nechtěla, aby zůstal sám.
Začal mi odpovídat jinak
Změny přicházely pomalu. Na výměnu kol už nemohl v sobotu, protože měli s Danou výlet. Nabídl další týden, ale já potřebovala auto dřív a musela do pneuservisu. Když jsem mu potom řekla, kolik to stálo, jen přikývl. Čekala jsem, že ho bude mrzet, že mě tam nechal jet. Místo toho se zeptal, jestli se objednává na čas.
Při další prosbě mi poslal telefon na řemeslníka. Šlo o povolené dveře u kuchyňské skříňky, práci, kterou dřív udělal během chvíle. „Ty už mi nesmíš ani utáhnout šroubek?“ napsala jsem mu. Odpověděl, že teď opravdu nemá čas. Ta strohá věta mě rozčílila. Byla jsem přesvědčená, že vedle něj sedí Dana a hlídá, co mi odepíše.
Začala jsem si vybavovat její otázku z oslavy, jestli bydlím sama. Tehdy mi připadala obyčejná, teď jsem v ní slyšela výslech. Dceři jsem řekla, že některé ženy nesnesou slušné vztahy s bývalou manželkou. „Mami, vždyť ji skoro neznáš,“ namítla. Přestala jsem se jí svěřovat. Myslela jsem si, že nechce mít problém s tátou.
Kvůli pračce jsem zavolala Daně
Když mi pračka uprostřed praní přestala fungovat, zavolala jsem Romanovi rovnou. Věděla jsem, že ten víkend nemá službu. Řekl, že nepřijede a že mám objednat opraváře. „Aspoň se na ni podívej. Třeba je to maličkost,“ naléhala jsem. „Jitko, neumím opravit každou pračku. Zavolej servis.“ Potom jsme se rozloučili a já zůstala stát nad mokrým prádlem.
Dvacet minut jsem chodila po bytě. Pak jsem našla Danino číslo. Chtěla jsem jí klidně vysvětlit, že Roman pro mě není žádný mužský na zavolání, ale člověk, se kterým mám kus života. Jenže sotva se ozvala, vyhrkla jsem: „Mohla bys ho ke mně na hodinu pustit? Mám rozbitou pračku.“ Dana se zarazila. „Já ho nikde nedržím. O jaké pračce mluvíš?“
Řekla jsem jí, že nepotřebuju Romana každý den a že se nemusí bát, že jí ho přeberu. „Toho se nebojím,“ odpověděla. „Dneska jsem u sestry. Roman je doma.“
Ještě jsem se zeptala, jestli jí tedy nebude vadit, když přijede. „To se přece musíš domluvit s ním,“ řekla Dana. Slyšela jsem, jak ji někdo v pozadí volá ke stolu. Rychle jsem se rozloučila. S telefonem v ruce jsem si znovu přečetla Romanovu zprávu s číslem na opraváře.
Pro nářadí si přišel sám
Romanovi se náš hovor nelíbil. Poprvé od rozvodu na mě zvýšil hlas. „Proč voláš Daně? Já jsem ti řekl, že nepřijedu.“ Namítla jsem, že dřív takový nebyl. „Dřív jsem chtěl přijít. Teď chci mít taky sobotu pro sebe.“ Zeptala jsem se, jestli jsem mu celé roky byla na obtíž. To odmítl, ale už mě nezačal uklidňovat jako jindy. „Když ti řeknu, že nemůžu, nevolej kvůli tomu Daně.“
Za pár dní se stavil pro nářadí. Pračka už byla opravená, účet ležel na kuchyňské lince. Roman se na něj nezeptal a já mu ho tentokrát neukázala. Dřepl si ke skříňce a vytáhl kufr. Nabídla jsem mu kávu, přestože jsem předtím byla rozhodnutá chovat se chladně. Odmítl, měl ještě cestu do obchodu. Když se zvedl, rozplakala jsem se. Byl z toho nesvůj, ale kufr neodložil.
Od té návštěvy uběhly tři týdny. Prádlo peru, autem jezdím a rozbitou skříňku jsem zatím nechala být. Přesto mám pocit, jako bych se rozváděla podruhé. Nechci s Romanem znovu žít, ale pořád čekám, že se zeptá, jestli něco nepotřebuju. Daně jsem už nezavolala. Nevím, co bych jí po tom všem řekla.
