Článek
„Ne kočka. Podívej se ještě jednou.“
Tereza přitáhla slabikář blíž k sobě.
„Ko… ko…“
„Nehádej. Přečti všechna písmenka.“
Bylo půl osmé večer a seděly jsme spolu u kuchyňského stolu.
Přede mnou stál hrnek čaje, který jsem si udělala asi před hodinou a zatím se ho ani nedotkla. Před Terezou ležel slabikář otevřený na stránce, kterou jsme měly přečíst do druhého dne.
„Ko-šík.“
„Ano. Výborně.“
Ukázala jsem na další slovo.
„A pokračuj.“
Tereza si povzdechla.
„Mamí.“
„Máme poslední tři řádky.“
„Ale já už nechci.“
„Ještě chvilku.“
Číst jsme měly deset minut denně.
Paní učitelka to říkala na třídní schůzce několikrát.
Pravidelně.
Každý den.
Ideálně nahlas.
Brala jsem to vážně.
Možná až příliš.
Tereza byla v první třídě a čtení jí nešlo tak snadno jako některým spolužákům.
Pletla si písmena.
Přeskakovala koncovky.
Když viděla obrázek psa, dokázala přečíst skoro cokoli, co začínalo na P.
„Pejsek běžel.“
„Terezko, co je tam napsané?“
Podívala se.
„Pes běží.“
„Tak vidíš.“
Chtěla jsem jí pomoct.
Opravdu.
Nechtěla jsem mít doma nejlepší čtenářku ve třídě. Neřešila jsem známky. Nesrovnávala ji s ostatními.
Jen mi připadalo logické, že když něco přečte špatně, řeknu jí to.
Když se učíte jezdit na kole a zatočíte přímo do plotu, také vás přece někdo upozorní, že to nebylo úplně ono.
Tak jsem upozorňovala.
„Přečti to znovu.“
„Tady jsi přeskočila slovo.“
„Pomaleji.“
„Nevymýšlej si to podle obrázku.“
„Ještě jednou.“
Nikdy jsem nekřičela.
A právě proto mě dlouho nenapadlo, že by naše večerní čtení mohlo být problém.
Tereza jen postupně začala dělat všechno pro to, aby k němu nemuselo dojít.
„Jdu si vyčistit zuby.“
„Nejdřív čtení.“
„Musím nachystat pouzdro.“
„To uděláš potom.“
„Mám žízeň.“
„Napij se a přijď.“
Jednou slabikář zmizel.
Prohledala jsem aktovku, psací stůl i celý obývák.
Nakonec jsem ho našla mezi plyšáky pod její dekou.
„Proč je tady?“
„Nevím.“
„Sám tam asi nedošel.“
Tereza pokrčila rameny.
Naštvalo mě to.
Ne kvůli slabikáři.
Kvůli tomu věčnému zdržování.
„Deset minut, Teri. Nechci po tobě nic strašného.“
Přinesla si knížku ke stolu.
Četla.
Já opravovala.
A pak přišel den, kdy číst odmítla úplně.
Seděla nad otevřenou stránkou a mlčela.
„Tak začni.“
Nic.
„Terezko.“
Sklopila oči.
„Já neumím.“
„Ale prosím tě. Samozřejmě že umíš.“
„Neumím.“
„Vždyť včera jsi normálně četla.“
Zavřela knížku.
„Já nechci.“
„Teri, všichni se někdy spleteme.“
Tohle jsem jí opravdu řekla.
A dnes mi přijde skoro legrační, že jsem právě já mluvila o tom, že nevadí se splést.
„Tak přečteme jen půl stránky.“
Zavrtěla hlavou.
Nakonec jsem to vzdala.
„Dobře. Dnes ne.“
Tereza okamžitě vstala.
Úleva v jejím obličeji byla tak viditelná, až mě zabolela.
Večer jsem to říkala manželovi.
„Ona se prostě zasekla.“
„Třeba je unavená.“
„Každý den?“
„Tak ji chvíli nech.“
„A jak se má potom naučit číst?“
Manžel pokrčil rameny.
„Nevím.“
Ani já nevěděla.
O dva dny později jsem skládala prádlo v ložnici.
Tereza byla v pokojíčku s mladším bráchou Kubou.
Nejdřív jsem je vůbec neposlouchala.
Pak jsem zaslechla její hlas.
„Byl jednou jeden… dra… drak.“
Odložila jsem tričko.
Tereza četla.
Potichu jsem vyšla na chodbu.
Dveře do dětského pokoje byly pootevřené.
Tereza seděla na posteli s Kubou a na kolenou měla jednu z jeho obrázkových knížek.
„Drak bydlel ve vysoké vě… věži.“
„Věži,“ zopakoval Kuba.
„Jo. Ve věži.“
Otočila stránku.
Četla dál.
Pomalu.
Jednou přeskočila slovo.
Podruhé si spletla královnu s korunou.
Kuba se začal smát.
„Koruna nebyla smutná!“
Tereza se také rozesmála.
„No jo. Královna.“
Vrátila se na začátek věty.
Přečetla ji znovu.
A pokračovala.
Stála jsem za dveřmi a měla obrovskou chuť vejít dovnitř.
Říct jí, jak krásně čte.
Pochválit ji.
Možná ji upozornit, že jedno slovo před chvílí pořád nebylo správně.
Nevstoupila jsem.
Poslouchala jsem.
Přečetla Kubovi skoro celou knížku.
Bez bolesti břicha.
Bez žízně.
Bez schovaného slabikáře.
Když něco nevěděla, zkusila to.
Když udělala chybu, někdy si jí všimla.
Někdy ne.
A svět se pokaždé točil dál.
Večer jsem položila slabikář na stůl.
Tereza se na něj podívala a výraz se jí okamžitě změnil.
„Musíme?“
„Nemusíme.“
Zvedla oči.
„Paní učitelka říkala deset minut.“
„Já vím.“
Chvíli jsme mlčely.
„Slyšela jsem tě dneska číst Kubovi.“
Zrudla.
„On chtěl tu knížku.“
„Líbilo se mi to.“
Tereza sklopila oči ke stolu.
„Jemu je to jedno.“
„Co?“
„Když to řeknu blbě.“
Byla to mnohem jednodušší věta, než jakou bych potřebovala já, abych konečně pochopila, co se děje.
„Mně to taky nevadí.“
Podívala se na mě.
Nevypadala přesvědčeně.
A vlastně měla pravdu.
Vadilo mi to.
Každou chybu jsem okamžitě zastavila, rozebrala a nechala opravit.
Ne proto, že bych chtěla být protivná.
Jen jsem si spletla opravu s pomocí.
„Tak víš co?“ řekla jsem. „Dneska mě nebude zajímat, co přečteš špatně.“
„Fakt?“
„Fakt.“
„Ani když to bude úplně blbě?“
„Ani když z královny uděláš korunu.“
Zasmála se.
„Ty jsi to slyšela?“
„Trochu.“
Otevřela slabikář.
První větu přečetla bez chyby.
Ve druhé jednu udělala.
Automaticky jsem se nadechla.
A zase vydechla.
Tereza pokračovala.
O několik slov později se sama zarazila.
„Počkej.“
Vrátila se očima.
„To není malá. To je milá.“
Podívala se na mě.
„Jo,“ řekla jsem.
A nic víc.
Ten večer jsme přečetly stránku a půl.
Ani jedna z nás nesledovala hodiny.
Nezměnilo se to ze dne na den.
Někdy ji stále opravím příliš rychle.
Občas se přistihnu, jak ukazuju prstem zpátky na slovo ještě dřív, než Tereza dokončí větu.
A někdy zase ona zavře knížku a oznámí mi, že dneska číst nechce.
Učíme se obě.
Jednou jsem přišla večer do dětského pokoje.
Kuba už ležel v posteli.
Tereza seděla vedle něj s knížkou o zvířatech.
„Mami, můžeš zavřít dveře?“ požádala mě.
„Jasně.“
Už jsem je skoro zavírala, když se zarazila u jednoho dlouhého slova.
Chvíli ho zkoušela.
Napoprvé špatně.
Podruhé také.
Kuba čekal.
Já taky.
Na třetí pokus ho přečetla správně.
„Vidíš!“ vyhrkl Kuba.
Tereza otočila stránku.
A já za sebou zavřela dveře.
