Článek
Kyselý pach laku na vlasy se mísil s odérem spálené rohoviny od kulmy, kterou mi kadeřnice už hodinu pálila pramínky u uší. Seděla jsem na rozvrzané židli v pronajatém pokoji penzionu a křečovitě svírala okraj stolu. Sledovala jsem svoje zarudlé klouby na rukou a vnímala, jak mi pod kůží pulzuje krev.
V břiše se mi převaloval těžký, studený kámen, který mě nutil každých pět minut polykat naprázdno. Do obřadu zbývaly necelé dvě hodiny. Měla jsem v tu chvíli jedinou racionální myšlenku: sebrat ze stolku klíče od fabie a odjet po D1 někam, kde mě už nikdo nikdy nenajde.
Nezrušila jsem to, protože jsme měli zaplacenou zálohu osmdesát tisíc na catering. Moje matka navíc už rozeslala fotky mých šatů zkoušky všem kolegyním z berňáku. Byli jsme s Markem spolu šest let, z toho poslední rok připomínal spíš tichou koexistenci dvou cizích lidí.
Náš vztah neukončila žádná dramatická nevěra, prostě jen pomalu a potichu vyhnil zevnitř. Přestali jsme se hádat, přestali jsme se dotýkat. Nakonec jsme přestali mluvit o čemkoliv jiném, než byl detailní harmonogram našeho svatebního dne.
Celý ten cirkus začal jako nenápadný nápad u nedělního oběda u mých rodičů. Tchyně přinesla prospekty na pronájem zrekonstruované stodoly a moje máma začala horečnatě počítat hosty u stolu. My dva jsme jen mlčky seděli a s námahou polykali suché řízky.
Ani jeden z nás nenašel odvahu říct nahlas to, co jsme oba cítili pokaždé, když za námi zaklaply dveře našeho bytu – že jsme spolu jen z čiré setrvačnosti. Místo abychom si sbalili věci a rozešli se, podepsali jsme rezervační smlouvu na květinovou výzdobu za čtyřicet tisíc.
Marek stál dole na nádvoří statku, kouřil už třetí cigaretu a nervózně si popotahoval límeček košile, který mu byl zjevně těsný. Viděla jsem ho z okna přes špinavé sklo, jak se baví se svým svědkem. Fyzicky se mi zvedl žaludek z toho jeho typického gesta – neustálého, nervózního odkašlávání, když neví, co říct.
Znala jsem ho tak dokonale, že jsem věděla, že v tuhle chvíli cítí úplně stejnou dusivou paniku jako já. Jenže on byl příliš velký zbabělec na to, aby to zastavil. A já byla příliš paralyzovaná strachem z veřejné ostudy a z toho, že zůstanu ve třiceti sama.
Když mě otec vedl uličkou mezi bílými skládacími židlemi, necítila jsem vůbec nic. Vnímala jsem jen ostrou bolest od kostice korzetu, která se mi s každým nádechem zapichovala přímo pod pravé žebro. Lidé se usmívali, cvakaly závěrky fotoaparátů a do toho hrál najatý smyčcový kvartet.
Jejich falešné tóny mi nepříjemně vibrovaly v zubech. Dívala jsem se na Markova záda v na míru šitém obleku, na to, jak se mu krabatí látka mezi lopatkami. Hlavou mi běžela excelová tabulka s našimi dluhy za tuhle oslavu. To divadlo nás stálo čtvrt milionu a my jsme ho museli dohrát do konce, i když jsme oba zapomněli text.
Společná lžíce a studená polévka
Zlatým hřebem téhle absurdní frašky byl tradiční svatební oběd. Svázali nám kolem krku ten obří, naškrobený bílý bryndák a strčili nám do rukou jednu velkou dřevěnou lžíci. Seděli jsme tam, rameno na rameni, já cítila teplo jeho těla a polil mě z toho lepkavý pot.
Dřív bych se při tomhle dotyku zachvěla. Teď to ve mně vyvolávalo jen tupou potřebu se okamžitě odtáhnout, umýt se v horké vodě a zmizet pryč. Při každém pokusu nabrat tu vlažnou hovězí polévku s játrovými knedlíčky jsme do sebe neohrabaně narazili lokty.
Jeho ruka byla strnulá, prsty měl křečovitě stažené kolem rukojeti. Slyšela jsem, jak mu těžce a trhaně funguje dech přes ucpaný nos. Nabral lžíci, přisunul ji k mým ústům a já musela ten mastný vývar spolknout, zatímco nás natáčel kameraman. V ten moment mi došlo, že přesně takhle bude vypadat zbytek mého života – krmení se studenými zbytky z donucení.
Večer se překlopil do hlučného, opilého chaosu, který mi konečně poskytl úkryt pro mou apatii. Schovávala jsem se v rohu u baru a prsty žmoulala vlhký papírový ubrousek od mojita. Sledovala jsem, jak můj čerstvý manžel tancuje se svou sestřenicí na parketu.
Z reproduktorů duněl nějaký starý český pop a basy mi tvrdě rezonovaly v hrudníku. Vzduch byl těžký výpary z rozlitého piva, pečeného masa a levných parfémů tetiček. Byla jsem obklopená stovkou lidí, kteří oslavovali naši lásku. Přitom jsem měla v krku suchopár a na jazyku hořkou pachuť prášků na uklidnění, které jsem tajně spolkla na záchodě.
Lidé za mnou chodili, plácali mě po ramenou a obdivovali šaty. Já automaticky kývala hlavou jako plastová figurka na palubní desce. Naučila jsem se vypínat mozek a nechat tělo fungovat na autopilota, jen zvedat koutky úst a ukazovat zuby.
Nejhorší byly ty chvíle, kdy na nás někdo zařval, ať se políbíme. Museli jsme spojit rty před tleskajícím publikem. Jeho ústa chutnala po fernetu a tabáku, byla suchá a mechanická. Nebyla v tom špetka jakéhokoliv citu, jen povinný otisk rtů, aby se neřeklo a hosté měli radost.
Během večerního krájení dortu se mi udělalo fyzicky nevolno. Držel mou ruku na noži, jeho dlaň byla vlhká a nepřirozeně studená. Čepel projela sladkým marcipánem a mně se před očima zatmělo z té přeslazené vanilkové vůně, která se smíchala s pachem alkoholu.
Rozepínání zipu v absolutním tichu
Kolem třetí ráno jsme konečně odemkli dveře novomanželského apartmá. Těžký klíč s mosaznou visačkou cvakl v zámku. Ten ostrý kovový zvuk se rozlehl prázdnou, přetopenou chodbou s laciným zátěžovým kobercem.
Vešli jsme dovnitř, on shodil sako na křeslo, až se zvířil prach. Já si stoupla doprostřed místnosti, absolutně neschopná udělat další krok. Byli jsme tam jen my dva. Ticho bylo náhle ohlušující, narušované jen agresivním bzučením malé ledničky v rohu pokoje.
„Rozepneš mi to?“ zeptala jsem se potichu a otočila se k němu zády, aniž bych čekala na odpověď. Přistoupil ke mně a já ucítila pach jeho potu nasáklého hluboko do látky. Jeho prsty, tytéž prsty, které mi před dvanácti hodinami navlékly platinový kroužek, teď neobratně tahaly za drobný jezdec zipu.
Látka na zádech povolila s tichým, drásavým zvukem. Znělo to jako párání samotné podstaty našeho letitého vztahu. Šaty mi sklouzly k nohám do těžké, neforemné hromady tylu. Stála jsem tam jen v tělovém stahovacím prádle a kůže na zádech mě studila od průvanu.
Marek mě neobjal zezadu, nepolíbil mě na krk, jak se to děje ve filmech. Prostě jen udělal krok dozadu, došel do koupelny a pustil ledovou vodu do umyvadla. Zvuk prudce tekoucí vody přehlušil všechno ostatní.
Sedla jsem si na kraj postele. Pružinová matrace pode mnou tiše vrzla a já si začala z vlasů vytahovat jednu černou pinetku za druhou. Každá ta malá kovová sponka, která s ostrým cinknutím dopadla na skleněný noční stolek, odměřovala další ztracenou vteřinu mého života.
Neměli jsme sex. Dokonce jsme si neřekli ani formální dobrou noc. On si lehl na svou polovinu, přitáhl si peřinu k bradě a otočil se ke zdi. Do pěti minut jeho hrudník pravidelně, těžce oddechoval.
Já nezamhouřila oko. Zírala jsem do tmy, poslouchala jeho sípání a vnímala chlad prostupující od bosých nohou přes celé tělo až do morku kostí. Byla jsem vdaná paní, měla jsem na prstu kroužek za jeho měsíční výplatu a na společném účtu debet, který budeme splácet pět let.
Zrušit svatbu by znamenalo pár týdnů nepříjemné ostudy a naštvanou matku. Já si místo toho vybrala celoživotní směnu v továrně na přetvářku, z níž už nevede žádná cesta ven.
