Článek
Nedělní oběd u Davidovy matky ve Slaném má vždycky stejnou choreografii. Vepřová pečeně, houskový knedlík, zelí a dlouhé debaty o tom, jak se Davidovi daří. Paní Lída seděla v čele stolu, v teplákách a pletené vestě, a nakládala synovi na talíř dva největší kousky masa.
„Takže už se to konečně rozběhlo, Davídku?“ zeptala se a nalila mu plnou sklenici koly. „Ty začátky s tou dodávkou byly těžké, já vím. Ale teď před létem to prý všem dopravcům vynáší.“
David si ukrojil kus masa. „Jo, mami, teď je těch zakázek mrak. Člověk se nezastaví. Dokonce přemýšlím, že do podzimu přibereme další auto na leasing, nestíhám to odjezdit sám.“
Mluvil v množném čísle, i když byl na všechno sám. Žádné „my“ neexistovalo. Seděla jsem vedle něj, krájela si svůj knedlík a mlčela. Věděla jsem, že za ten současný leasing vděčí dvěma splátkám, které jsem mu ve čtvrtek večer poslala ze svého spořicího účtu. Banka už mu hrozila odebráním auta. Jeho podnikatelský účet byl patnáct tisíc v minusu a na kartě měl zablokované odchozí platby.
David se na mě přes stůl podíval. Jeho oči byly na vteřinu ostražité, napjaté. Zkoušel, jestli ho shodím. Jestli řeknu paní Lídě, že její syn je měsíc od bankrotu a že na oběd přijel za naftu, kterou jsem mu ráno natankovala.
Položila jsem vidličku. „Zelí je výborné, Lído,“ řekla jsem a sáhla po slánce.
Davidova ramena viditelně klesla. Fyzicky se uvolnil. Usmál se na matku s tou svojí chlapeckou suverenitou, kterou na něm lidi vždycky měli rádi. Lež prošla. Zase jsem ho podržela.
V pondělí večer pršelo. Náš byt na Kladně byl tichý, slyšet bylo jen hučení lednice a zvuk vody z koupelny, kde si David dával sprchu. Seděla jsem u jídelního stolu, na kterém ležel můj notebook a čtečka čipových karet. Jako každý měsíc jsem mu dělala účetnictví. Má to jako živnostník v paušálu, mohlo by to být jednoduché, ale on dokáže udělat chaos i ze tří papírů.
Přihlásila jsem se do jeho datové schránky. V doručených zprávách svítila červená tečka. Odesílatel: Exekutorský úřad Přerov.
Otevřela jsem PDF přílohu. Šlo o nějakou starou, ignorovanou pokutu od dopravního podniku z doby, kdy jsme se ještě neznali. Původně patnáct stovek. S úroky z prodlení a náklady exekuce to teď dělalo 17 450 korun. Výzva k okamžité úhradě, jinak hrozí obstavení majetku.
Slyšela jsem, jak v koupelně přestala téct voda. Zapnula jsem naši starou tiskárnu, která stála na zemi pod stolem. S hlučným vrčením vyjela papír, na okrajích trochu šmouhatý od docházejícího toneru. Vzala jsem ho a položila na konferenční stolek v obýváku, přesně vedle jeho telefonu.
David vyšel z koupelny, kolem pasu jen modrý ručník. Vlasy měl mokré. Došel k pohovce, vzal do ruky telefon a všiml si toho papíru.
Zastavil se. Oči mu přelétly po tučném textu nahoře. Krk mu okamžitě zrudl.
„Co mi lezeš do schránky?“ vyjel po mně. Hlas mu přeskočil.
„Dělám ti daně, pamatuješ?“ řekla jsem klidně od stolu a nepřestala rolovat myší po obrazovce. „Mám tvoje heslo už tři roky.“
Papír se mu v ruce zachvěl. „Já jsem o tom nevěděl! To je nějaká stará blbost. Kurva, tenhle stát tě prostě stáhne z kůže za každou kravinu!“ Praštil papírem zpátky na stůl. Začal chodit po obýváku. Klasický scénář. Nejdřív nadávky na systém, na revizory, na úředníky.
Pak se zastavil a podíval se na mě. Já neřekla nic. Jen jsem se opřela do židle.
Otočil to proti sobě. „Jsem prostě debil. Úplná nula. Nic se mi nedaří. Akorát tě tady vysávám. Měla by ses na mě vysrat, Kláro. Vážně. Najdi si někoho, kdo tě zajistí, a ne takovýho zkrachovalce.“
Otočil se na patě a šel do ložnice. Slyšela jsem, jak vztekle posunul dveře od vestavěné skříně. Zašustil zip. Vytahoval tu velkou černou sportovní tašku značky Puma.
Zavřela jsem notebook. Přesně tohle udělal před dvěma lety. Tehdy to nebyla pokuta z tramvaje. Byla to nezaplacená daň z přidané hodnoty z jeho předchozího, úplně prvního podnikání s autodíly. Tři sta osmdesát tisíc korun. Když mu tehdy zablokovali účet, opravdu tu tašku začal plnit. Házel do ní trička, džíny a nabíječku a opakoval stejné věty. Že mě táhne ke dnu. Že jde pryč.
Pamatuju si tu tehdejší paniku. Bylo mi devětatřicet. Měla jsem před očima jen to, jak se za ním zaklapnou dveře a já zůstanu v tomhle tichém bytě s umakartovým jádrem úplně sama. Kamarádky vozily děti na kroužky nebo stavěly s manžely domy za Prahou. Já měla jen tenhle nájem, stereotypní práci v účtárně a Davida. Představa, že si budu večer vařit čaj jen pro sebe a koukat do zdi, mě fyzicky dusila.
Tak jsem ho tehdy zastavila. Druhý den jsem šla do České spořitelny, podepsala spotřebitelský úvěr na čtyři sta tisíc a poslala ty peníze rovnou na účet finančního úřadu. Smlouvu o půjčce mám dodnes schovanou ve složce s mými pojistkami.
Dlouho jsem si nalhávala, že jsem to udělala z lásky. Že jsem mu pomohla v těžké chvíli, jako by to udělala každá správná partnerka. Trvalo mi rok, než jsem si přiznala pravdu. Já ho nezachránila. Já si ho koupila. Zaplatila jsem si jistotu, že tenhle chlap ode mě neodejde, protože si to prostě nemůže dovolit. Vyměnila jsem peníze za jeho absolutní závislost.
Vstala jsem od stolu a došla k ložnici. Opřela jsem se ramenem o futra. David stál u postele, taška byla napůl otevřená, v ruce držel zmačkanou mikinu. Čekal. Čekal, až k němu přijdu, zezadu ho obejmu a řeknu, ať neblázní. Že to zvládneme, že to nějak zaplatíme.
Neudělala jsem to.
Sáhla jsem do kapsy u tepláků a vytáhla mobil. Odemkla jsem ho a otevřela bankovní aplikaci. Zelený displej mi osvítil obličej.
„Jaký je tam číslo účtu?“ zeptala jsem se do ticha. Hlas jsem měla úplně rovný, bez emocí.
David ztuhl. Mikina mu zůstala viset v ruce. Zvedl hlavu a podíval se na mě. V tom pohledu nebyla ani špetka vděku. Nebyla v něm láska. Byla v něm hluboká, čistá nenávist. Nenávist člověka, který ví, že je v kleci, a ví, že já od té klece držím klíč. A hlavně nenávist k sobě samému, že nemá sílu z té klece odejít, i když jsou dveře dokořán.
„Nemusíš to dělat,“ procedil skrz zuby a sklopil oči k zemi.
„Já vím,“ řekla jsem. Palcem jsem přejela na obrazovku pro novou platbu. „Přečti mi to číslo účtu.“
Z ulice k nám přes zavřené okno dolehl zvuk projíždějícího auta. David stál bez hnutí. Mohl hodit tu mikinu do tašky, zapnout ji a projít kolem mě na chodbu. Ale on ten krok neudělal. Upustil oblečení na matraci. Těžce oddechoval.
Došel pomalým krokem do obýváku pro ten vytištěný papír a vrátil se ke mně. Nezastavil se těsně u mě, nechal mezi námi metr místa. Díval se kamsi na úroveň mého ramene.
„Jednadvacet, třicet, padesát čtyři…“ začal diktovat suchým, prázdným hlasem.
Vyťukala jsem čísla na klávesnici.
„Lomítko nula jedna nula nula. Variabilní symbol sedm, osm, dva, nula, nula, devět.“
Zkopírovala jsem zbytek údajů z papíru, který jsem viděla předtím. Částka 17 450. Přejela jsem prstem po zeleném tlačítku Odeslat. Na displeji vyskočila fajfka potvrzující transakci.
„Máš to zaplacený,“ řekla jsem a zhasla telefon.
David papír pustil, snesl se na zem k jeho nohám. Sedl si na okraj postele těsně vedle otevřené sportovní tašky, opřel se lokty o kolena a schoval si obličej do dlaní. Já se otočila, došla do kuchyně, otevřela dvířka od myčky a začala skládat studené talíře od snídaně do horního patra koše.
