Článek
S Martinou se známe od střední. Když po rodičovské hledala práci, u nás se právě uvolnilo místo v administrativě. Řekla jsem vedoucímu, že je spolehlivá a rychle se učí. Věřila jsem tomu. Dřív pracovala v podobné firmě a vždycky byla pečlivá. Po pohovoru ji přijali. První den mi přinesla kávu a objala mě. „Ani nevíš, jak jsi mi pomohla.“
Zpočátku se hodně ptala a všechno si zapisovala. Ukazovala jsem jí evidenci objednávek, předávání podkladů i to, koho kontaktovat, když něco chybí. Občas zadala špatný termín nebo zapomněla přílohu. Opravila jsem to. Sama jsem při nástupu také nebyla bezchybná a nechtěla jsem ji znervózňovat kvůli každé maličkosti.
Začala jsem kontrolovat všechno
Po třech měsících už jsem ale každé odpoledne procházela i její práci. Jednou chybělo potvrzení zákazníkovi, podruhé nebyly předané podklady do skladu. V pátek jsem kvůli tomu zůstala o hodinu déle. Martina už musela pro dceru do školky. Cestou domů mi poslala zprávu: „Jsi zlatá, v pondělí ti to vynahradím.“
V pondělí měla dcera horečku a Martina zůstala doma. Samozřejmě za to nemohla. Jenže já měla vlastní práci a k tomu její nedokončené objednávky. Manžel večer poznamenal, že poslední dobou mluvím hlavně o Martině. Tehdy mi došlo, že se na ni začínám zlobit i ve chvílích, kdy mě o nic nepožádala.
Prosila, ať ji nepotopím
Ve středu mi vedoucí řekl, že by se mnou chtěl probrat, jak se Martina zapracovala. Nebyl nespokojený, jen potřeboval vědět, zda už může převzít další úkoly. Martina nás slyšela. O přestávce si ke mně přisedla. „Prosím tě, neříkej mu každou blbost. Víš, jak je to teď doma náročné. Kdybych o tu práci přišla, nevím, co budeme dělat.“
Řekla jsem jí, že ji nikdo nechce vyhazovat. „Já vím. Jen ho proti mně nenalaď,“ odpověděla. Najednou jsem měla pocit, že se ode mě čeká jediná správná odpověď. Že Martina všechno zvládá. Když jsem připomněla páteční objednávky, zarazila se. „Ale ty jsi mi přece řekla, že mám běžet a nemám to řešit.“
Možná jsem jí dávala falešný pocit jistoty
Měla pravdu. Několikrát jsem ji poslala domů a potom dokončila, co nestihla. Když udělala chybu, někdy jsem ji opravila bez vysvětlování, protože to bylo rychlejší. Ona viděla hotovou práci. Já hodinu navíc, o které jsem jí neřekla. Zlobila jsem se, že něco považuje za samozřejmé, přestože jsem sama předstírala, že mi to nevadí.
Vedoucímu jsem nakonec řekla, že Martina ještě potřebuje kontrolu a že na další agendu zatím není připravená. Popsala jsem jeden konkrétní případ. Slíbil, že si s ní projde postupy. Když se Martina od něj vrátila, zeptala se mě: „Proč jsi mi neřekla dřív, že ti připadám neschopná?“ Odpověděla jsem, že mi neschopná nepřipadá. Jen za ni nemůžu pořád dokončovat práci.
Od té doby se mnou mluví hlavně pracovně. Nevím, jestli se na mě zlobí kvůli tomu, co jsem řekla vedoucímu, nebo kvůli tomu, co jsem předtím neříkala jí. Dnes jsem v její objednávce našla další chybu. Poprvé jsem ji neopravila. Zavolala jsem Martinu, aby se na ni přišla podívat. Nešlo mi to tak snadno, jak jsem čekala.
