Článek
Odkrojila jsem z kostky sádla pořádný kus, zhruba o velikosti pingpongového míčku, a hodila ho na rozpálenou pánev. Sádlo okamžitě zasyčelo a začalo se roztékat do průhledné, mastné louže. Cibule do něj zahučela s ostrým prskáním. Stála jsem u sporáku, míchala to dřevěnou vařečkou a poslouchala kroky na chodbě.
Martin přišel do kuchyně přesně ve chvíli, kdy cibule začala zlátnout. V jedné ruce držel svůj telefon, druhou si mnul bradu. Měl na sobě vyžehlenou košili, i když pracoval z domova.
„Ivanko?“ začal tím svým měkkým, trpělivým hlasem, který spolehlivě znamenal, že našel chybu. „Díval jsem se do bankovnictví na ten náš společný účet. Co je těch osm stovek v lékárně?“
Nepřestala jsem míchat. „Kupovala jsem si ten krém na obličej. A hořčík.“
„Osm stovek za krém a vitamíny?“ Zastavil se metr ode mě a povzdechl si. Neřval. On nikdy neřval. Jen se na mě díval, jako se dívá učitel na žáka, který zase zapomněl úkol. „Zlato, vždyť jsme se bavili o tom, že teď musíme trochu utáhnout opasek. Ty úroky na hypotéce nám letí nahoru. Musíme hospodařit s rozumem, ne rozhazovat za kosmetiku z lékárny. Zkus příště normální drogerii, udělá to stejnou službu.“
Polkla jsem naprázdno a stáhlo se mi hrdlo. Moje výplata z knihovny odcházela na ten samý společný účet, ze kterého on platil složenky a určoval, co je rozumné a co už je rozhazování. Moje peníze se v tom účtu rozpustily a staly se jeho penězi, o které jsem musela prosit.
„Jasně. Promiň. Příště to koupím v Tetě,“ řekla jsem poslušně.
Usmál se. Byl spokojený, že jsem uznala jeho pravdu. Přistoupil ke mně a nakoukl přes moje rameno do pánve. „Co to bude? Voní to fantasticky.“
„Segedín,“ odpověděla jsem.
„Mmm. Výborně. Neuděláš ho trochu víc, abych měl zítra na oběd? Minule byl trochu suchý, tak se neboj to pořádně podlít.“ Poplácal mě po rameni a odešel zpátky do své pracovny.
Vzala jsem do ruky kelímek s třiatřicetiprocentní smetanou ke šlehání. Normálně se do segedínu dává zakysaná smetana. Ta lehká, dvanáctiprocentní. Sloupla jsem hliníkové víčko a vylila celou tu hustou, sladkou smetanu do bublajícího hrnce. Pak jsem vzala nůž, odkrojila ještě jeden plátek sádla a nechala ho v té horké, červené omáčce tiše rozpustit. Martin má už tři roky problémy se žlučníkem. Doktor mu řekl, že má držet dietu, jinak půjde na operaci. Martin tu dietu vydržel měsíc. Miluje českou kuchyni a já jsem podle něj přece ta nejlepší kuchařka.
Večeřeli jsme v půl sedmé. Nabrala jsem mu na hluboký talíř pět knedlíků a přelila je obrovskou naběračkou masa s omáčkou. Omáčka byla tak tučná, že se na jejím okraji tvořila oranžová oka rozpuštěného tuku.
Jedl rychle. Zabořil vidličku do knedlíku, namočil ho do husté omáčky a slastně u toho přivřel oči.
„To je prostě fantazie,“ zamumlal s plnou pusou. „Mamka ho dělávala dobrý, ale ten tvůj je prostě liga.“
Seděla jsem naproti němu, před sebou jen malou misku s čistým vývarem, a dívala se na něj.
„Víš, jak jsme se bavili o těch zimních botách?“ zeptala jsem se opatrně. „Ty moje staré už mají úplně sešlapanou patu. Do těch mokasín z Bati mi teče. Zkoušela jsem jedny v obchoďáku, stály by patnáct set.“
Přestal žvýkat. Položil vidličku na okraj talíře, vzal si papírový ubrousek a pečlivě si otřel koutky úst.
„Ivi, teď jsme to řešili s tou lékárnou,“ řekl a tón mu zase klesl do toho poučného rejstříku. „Patnáct set za boty, když jedny zimní máš. Nechal jsem ti na ně přece loni podrazit nové podpatky. Ty kozačky jsou pořád pěkné. Musíme teď myslet na to pojištění auta, co přijde v listopadu. Necháme to na leden, ve slevách si něco vybereš, jo?“
Díval se na mě s mírným, laskavým úsměvem člověka, který má situaci plně pod kontrolou. Věděl, že se nebudu hádat. Nikdy jsem se nehádala. Neměla jsem na to argumenty, protože on měl v ruce Excel tabulku s našimi výdaji.
„Dobře. Necháme to na leden,“ řekla jsem.
Vzal znovu vidličku. „Přidáš mi ještě trochu té omáčky? Je fakt výjimečná.“
Vzala jsem jeho talíř a šla k lince. Zespodu hrnce jsem seškrábla ten nejhustší výpek, nabrala kousek toho nejtučnějšího masa a kydla mu to na zbytek knedlíků.
Kolem osmé večer zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít. Za dveřmi stála paní Dvořáková, předsedkyně SVJ z přízemí. V ruce držela desky s papíry.
„Dobrý večer, Ivanko. Já jdu jenom pro podpisy kvůli té opravě střechy. Martin je doma? Víte, že on to vždycky potřebuje celé přečíst a zkontrolovat ty rozpočty,“ usmívala se omluvně.
Martin si na tohle potrpěl. Rád před sousedy ukazoval, že on je ten chlap, co rozumí smlouvám a nenechá ze sebe dělat hlupáka.
Slyšela jsem, jak se zvedá z gauče. Jeho kroky ale byly pomalejší než obvykle. Došel do předsíně, tvář měl nezdravě bledou a na čele se mu leskl tenký film potu. Jednu ruku měl zabořenou hluboko do kapsy u tepláků, druhou si nenápadně držel pravý bok, těsně pod žebry.
„Dobrý večer, paní Dvořáková,“ řekl, ale hlas se mu zadrhl. Těžce polkl a potichu si odříhl. Nebyl to ten jeho obvyklý suverénní nástup.
„Já vám nesu ty rozpočty od pokrývačů, pane inženýre. Říkal jste, že to chcete propočítat.“
Martin natáhl ruku pro desky, ale v půlce pohybu ztuhl. Obličej se mu zkroutil. Zhluboka, sípavě se nadechl a předklonil se.
„Martine, jsi v pořádku?“ zeptala se Dvořáková a udělala krok zpátky.
„Ale jo,“ vyrazil ze sebe. Ruku si teď už otevřeně tiskl na břicho. „Jenom… jenom mě chytil žlučník. Víte co, nechte to tady, já se na to podívám… zítra.“
„Běž si lehnout, zlato, jsi úplně bílý,“ řekla jsem měkce a vzala mu desky z ruky. Převzala jsem iniciativu. Usmála jsem se na předsedkyni. „My vám to zítra hodíme do schránky, paní Dvořáková. On má chudák hrozně citlivé trávení. Sotva stojí na nohou.“
Martin nic neřekl. Neopravoval mě. Nepoučoval mě. Jen se otočil a pomalu, shrbeně se odšoural zpátky do obýváku. Zavřela jsem dveře.
Když jsem vešla do pokoje, ležel na boku na gauči. Nohy měl přitažené k hrudníku. Tepláky měl v pase ohrnuté dolů, aby ho guma netlačila na nafouklé břicho. Vypadal malý, starý a naprosto bezmocný. Všechna ta jeho manažerská arogance se rozpustila v křečích v podžebří.
„Mám ti přinést kapky?“ zeptala jsem se a zastavila se u konferenčního stolku.
„Dej mi Cholagol. Na cukr. Dvě lžičky,“ zachrčel a zavřel oči. „Teda… z čeho to mám. Vždyť jsem jedl jen ten tvůj segedín.“
„Někdy stačí jen trocha stresu. Moc pracuješ, Martine,“ řekla jsem klidně.
Odešla jsem do kuchyně. Byla tam tma, svítila jen malá zářivka nad dřezem. Vyndala jsem ze skříňky lahvičku s kapkami a lžičku. Nasypala jsem cukr, odkapala přesně patnáct kapek s ostrou mentolovou vůní.
Cítila jsem naprostý klid. Takový ten hluboký, vyrovnaný klid, který jsem neměla celé týdny. V obýváku nebyl nikdo, kdo by mě kontroloval, nikdo, kdo by mi škrtal položky v bance. Byl tam jen hekající, zoufalý člověk, který beze mě nezvládl ani dojít pro léky. Který potřeboval, abych se o něj postarala.
Otevřela jsem lednici. V prostřední poličce stála plastová krabička, kterou jsem mu připravila na zítřejší oběd do práce. Otevřela jsem víčko. Omáčka už úplně ztuhla. Na jejím povrchu se vytvořila silná, jednolitá a neprůhledná vrstva sádla.
Vzala jsem ze dřezu čistou lžíci, stáhla z povrchu ten nejtvrdší tuk a pečlivě ho zamíchala hluboko do masa, aby nebyl na první pohled vidět. Pak jsem krabičku neprodyšně zacvakla.
