Článek
Máma do telefonu nikdy nediktovala množství. Na mou otázku, kolik mléka patří do těsta, odpovídala, že přece poznám, kdy už je ho dost. Než loni v listopadu zemřela, stačila jsem si zapsat suroviny na zadní stranu obálky. Postup jsem znala z nedělí, kdy jsem jí v kuchyni překážela a uždibovala drobenku.
V únoru mi mělo být devětatřicet. Sestra Lenka navrhla, že přinese zákusky z cukrárny u nádraží.
„Udělám mámin koláč,“ řekla jsem.
„Tak já vezmu aspoň něco malého pro děti.“
„Nemusíš. Bude celý plech.“
Představovala jsem si, jak ho postavím doprostřed stolu a Lenka řekne, že se mi povedl úplně stejný. Pak bychom si možná dokázaly povídat i o mámě, aniž by jedna z nás začala rychle mluvit o něčem jiném.
Tři soboty
První pokus byl suchý. Manžel Pavel si ke kusu nalil velkou sklenici mléka a poznamenal, že příště bude určitě lepší. Na druhý jsem dala moc náplně. Těsto pod ní zůstalo těžké a já při krájení odkládala nůž, jako za to mohl on.
Třetí sobotu chtěl Pavel jet s naším synem plavat.
„Pojď taky. Koláč můžeš zkusit zítra.“
Už jsem měla na váze mouku. Zavrtěla jsem hlavou a on chvíli postával ve dveřích.
„Magdi, nemusí být přesně jako její.“
„Já vím.“
Počkala jsem, až odejdou, a první těsto vyhodila. Zapomněla jsem do něj dát vejce. Podruhé už jsem si suroviny seřadila na lince a každou použitou odsunula ke dřezu.
Když se vrátili, koláč chladl na mřížce. Pavel si vzal rohový kousek.
„Tenhle je dobrý,“ řekl.
Dívala jsem se na něj tak dlouho, až dodal: „Opravdu.“
Večer jsem recept přepsala na čistý list. U mléka jsem konečně měla množství. Obálku jsem ale nevyhodila. Byla na ní mastná skvrna a moje zkratky z telefonátu, během kterého máma odbíhala ke dveřím, protože někdo zvonil.
Na modrém talíři
Na oslavu jsem pekla v sobotu ráno. Nechala jsem koláč vychladnout a vybrala prostřední kusy na modrý talíř po mámě. Většina zůstala nepokrájená na plechu. Rohy na talíři jsem obrátila dovnitř, aby nebyly tolik vidět.
Lenka přišla s kytkou a taškou. Když z ní vytáhla krabici větrníků, sevřel se mi žaludek.
„Říkala jsem ti, že peču.“
„Jsou jen čtyři. Pro jistotu.“
Postavila jsem krabici na lednici. Lenka si sundala kabát a šla pomoci s kávou. Nikdo se nehádal, jen já jsem hrnky pokládala na podšálky hlasitěji, než bylo potřeba.
U stolu jsem nabídla koláč nejdřív Pavlovi. Řekl, že si dá později, ještě je plný po obědě. Syn zakroutil hlavou. Mák odmítal i v buchtách, ale tentokrát jsem nějak čekala výjimku.
Lenka si přisunula kávu a sáhla po hroznovém víně.
„Ty si nevezmeš?“
„Ne, děkuju.“
Talíř jsem jí přidržela přímo před rukama.
„Ani neochutnáš?“
Zvedla ke mně oči. „Magdi, já mák nemám ráda.“
Co si pamatuje Lenka
Položila jsem talíř zpátky. Připomněla jsem jí všechny návštěvy u mámy, při kterých koláč jedla. Dokonce i ten kus, který si odvezla v krabičce ještě předloni.
„Jedla jsem ho kvůli ní,“ řekla tiše. „Vždycky ho pekla, když jsme měly přijet.“
„Takže nám vlastně ani nechutnalo to samé.“
Lenka neodpověděla. Pavel začal se synem hledat svíčku do květináče s hyacintem, který mi přinesli místo dortu. Zůstaly jsme na chvíli mimo jejich rozhovor.
„Já vím, že sis s tím dala práci,“ řekla sestra.
Právě to mě rozplakalo. Neřekla, že poznává mámin koláč. Ocenila práci, jako bych vyčistila troubu.
Odešla jsem do kuchyně. Lenka přišla za mnou, ale zůstala u dveří. Otírala jsem suchou linku a čekala, jestli nabídne, že si přece jen vezme.
„Já jsem chtěla, abychom tu zase seděly jako u ní,“ řekla jsem nakonec.
Lenka se opřela o rám dveří. „Mně chybí, jak si vždycky sedla až poslední a pak se divila, že máme kafe vypité.“
To jsem si pamatovala taky. Jenže teď mě její vzpomínka neutěšila. Vyndala jsem větrníky z krabice a odnesla je ke stolu. Když mi pak zpívali k narozeninám, zpívala Lenka nejhlasitěji. Já se pořád dívala na modrý talíř.
Večer jsem netknuté kusy vrátila na plech a celý ho přikryla utěrkou. Talíř jsem umyla a postavila do skříňky mezi ostatní.
Nedělní snídaně
Ráno jsem vstala první. Odkryla jsem plech a ukrojila si kus rovnou u linky, bez talířku. Byl studený, náplň pevnější než včera a drobenka mi padala na pyžamo.
Dojedla jsem ho a ukrojila si druhý, menší. Ten jsem si už vzala ke stolu s kávou.
Nemusela jsem zkoumat, jestli by ho máma pochválila. Chutnal mi i s trochu tvrdším okrajem. Mrzelo mě, že si ho včera nikdo nevzal, ale teď jsem kvůli tomu neměla chuť plech vyhodit.
Část jsem nechala k odpolední kávě. Zbytek jsem rozdělila po dvou kusech do krabiček a dala do mrazáku. Jednu jsem si nechala navrchu, abych ji v pondělí nemusela hledat, až budu chystat svačinu do práce.
Na Lenčiny březnové narozeniny jsem objednala větrníky. Paní v cukrárně se ptala, kolik jich budu chtít. Objednala jsem pro každého jeden. I pro sebe.
