Článek
Petrova starší sestra Ivana má vážně nemocné ledviny. Poslední měsíce se její stav výrazně zhoršil a začalo se mluvit o transplantaci. Když Petr zjistil, že by mohl připadat v úvahu jako dárce, přihlásil se na vyšetření.
Mně to řekl až potom.
Nejdřív jsem si myslela, že jde jen o předběžné testy. Jenže postupně začal absolvovat další vyšetření a dnes už vím, že svou nabídku myslí naprosto vážně.
Možná bych to snášela lépe, kdyby měl se sestrou hezký vztah. Jenže oni spolu skoro deset let pořádně nemluvili.
Před lety se rozhádali kvůli majetku po rodičích a oba si řekli věci, které už nešly vzít zpátky. Několik let se téměř neviděli, později si maximálně popřáli k narozeninám. Teprve Ivanina nemoc je zase sblížila.
To jsem chápala. Je to jeho sestra a některé hádky najednou vedle vážné nemoci vypadají směšně.
Nečekala jsem ale, že jí Petr nabídne ledvinu.
Když jsme se kvůli tomu poprvé pohádali, řekl mi, že minulost s tím nemá nic společného.
„Kdybych jí mohl pomoct a neudělal to, jak bych s tím potom žil?“ zeptal se.
Na to se těžko hledá odpověď.
Rozumově ho vlastně chápu. Kdyby šlo o některé z našich dětí, asi bych vůbec nepřemýšlela. Jenže právě na děti myslím pokaždé, když Petr o celé věci mluví.
Je jim osm a dvanáct. Minulý týden seděl večer se synem nad matematikou a já je chvíli pozorovala z kuchyně. Přistihla jsem se při myšlence, proč má zdravý člověk dobrovolně podstoupit operaci, když nemusí.
Samozřejmě vím, že lékaři Petra vyšetřují a že by ho k zákroku nepustili jen tak. On mi také pořád opakuje, že si všechna rizika zjistil.
Přesto mám strach.
A někde pod tím strachem je ještě druhý pocit, který se mi přiznává mnohem hůř. Pořád ve mně zůstala křivda vůči Ivaně. Když Petr potřeboval svou sestru, roky tu pro něj nebyla. Teď potřebuje ona jeho a on je připravený dát jí něco, co už nikdy nedostane zpátky.
Když jsem to řekla nahlas, Petr se na mě dlouho díval.
Pak mi odpověděl, že ledvinu nedává za odměnu za dobré sourozenectví.
Od té doby se k tomu skoro nevracíme. On chodí na další vyšetření, já se na ně raději neptám. Oba ale víme, že problém nezmizel.
Nemůžu mu operaci zakázat a vlastně ani nechci. Je dospělý člověk a je to jeho rozhodnutí.
Jen nevím, jestli dobrá manželka znamená člověka, který svého muže podpoří i v rozhodnutí, ze kterého má sama obrovský strach.
Mám mu říct, že budu stát při něm, ať se rozhodne jakkoli? Nebo mám ještě bojovat za to, aby na operaci nešel?
