Článek
S Jiřím jsme manželé třicet čtyři let. Kameru si koupil po narození dcery. Dlouho na ni šetřil. Chtěl zachytit dětství, ze kterého jemu samotnému zůstalo jen několik fotografií.
Natáčel narozeniny, dovolené i obyčejné neděle. Když děti odrostly, kamera zůstala ve skříni a kazety jsme odnesli do komory.
Našel je letos v únoru. Ještě ten večer zjišťoval, kde mu je převedou do počítače.
Doufala jsem, že budou po těch letech zničené. Nahlas jsem řekla jen to, že to nemusí být levné.
Děti už měly pozvánku
Než byly záznamy hotové, Jiří domluvil s dcerou a synem sobotní návštěvu. Měla jsem upéct něco dobrého a společně jsme se měli vrátit do doby, kdy byli malí.
Pak přinesl domů soubory a večer pustil první z nich. Sedla jsem si k němu.
Na obrazovce jsem stála před chatou s taškami. Syn se mi držel sukně a já se natahovala ke dveřím.
Ozval se Jiřího hlas. Ať ještě počkám, couvnu a přijdu znovu. Tentokrát pomaleji a s úsměvem.
Mladší já poslušně odešla ze záběru. Když jsem se vrátila, syn už plakal. Jiří záznam zastavil a smál se, jak byl tehdy malý.
Já si vzpomněla na těžkou tašku a klíče, které mě tlačily v dlani.
Na obrazovce jsem se pořád usmívala
Další večer jsme pokračovali narozeninami dcery. Držela jsem dort a čekala, než Jiří nastaví kameru. Vosková kapka mi spadla na prst.
Věděla jsem, co přijde. Dceru požádal, aby svíčky sfoukla ještě jednou, protože poprvé stál syn před objektivem.
„Tohle dětem pouštět nechci,“ řekla jsem.
Jiří nerozuměl, co je na oslavě špatného. Připomněla jsem mu dort i tašky a výlety, při kterých jsem čekala, až natočí náš příchod.
Tvrdil, že to bylo vždycky jen pár vteřin. Mně tehdy připadalo zbytečné kvůli nim vyvolávat hádku. Teď jsem je měla před sebou znovu, jednu za druhou.
Druhý den nechal počítač zavřený. U večeře se zeptal, jestli jsem s ním vůbec někdy byla šťastná.
Ta otázka mě zabolela. Měla jsem ráda naše pobyty na chatě i narozeniny v malé kuchyni. Jen jsem se na ně pamatovala i jinak než podle záznamů.
„Tak jim u toho řekneš, že jsem tě zlobil,“ navrhl.
Nechtěla jsem před dětmi vysvětlovat každý nucený úsměv. Ale nechtěla jsem ani sedět vedle něj a přikyvovat, jaká to tehdy byla pohoda.
Když jsem mu to řekla, odsunul talíř. Měl pocit, že mu vyčítám i práci se zachováním kazet. Poděkovala jsem mu za ni. Sobotní promítání jsem přesto odmítla.
Kamera zůstala zapnutá
Za několik dní přišel s tím, že našel ještě jednu složku. Byly v ní krátké záběry, které předtím přeskočil.
Sedla jsem si vedle něj bez velké chuti. Na obrazovce jsme se chystali na výlet. Snažila jsem se zavřít přeplněný batoh a Jiří mi radil, ať si na něj sednu.
Udělala jsem to. Zip povolil, z kapsy vypadla rajčata a jedno se zakutálelo pod skříň. Začala jsem se smát. Jiří položil zapnutou kameru na židli a klekl si vedle mě.
Dál byl vidět jen kus podlahy. Slyšeli jsme děti, jak nám radí, a potom Jiřího smích, když rajče zatlačil ještě hlouběji.
Záznam běžel skoro tři minuty. Ani jeden jsme ho neposunuli.
Jiří pak řekl, že ho dřív nenapadlo, jak často je na filmech slyšet, co nám přikazuje. Čekala jsem, že začne vysvětlovat proč. Nic nedodal.
Zeptal se, jestli bychom dětem mohli pustit alespoň tohle. Zavrtěla jsem hlavou. Ještě jsem nechtěla. Přikývl a počítač zavřel.
Sobota zůstala bez promítání
Dětem jsme zavolali společně. Přijet mohly, ale filmy jsme zatím pouštět nechtěli. Syn byl zklamaný. Slíbili jsme, že mu záznamy dáme, až je všechny projdeme.
V sobotu jsme po obědě zůstali u stolu. Dcera se ptala na chatu a Jiří jí vyprávěl o rajčatech. Já doplnila, že jsme je snědli k večeři, protože byla všechna pomačkaná.
Kazety Jiří uložil zpátky do krabice a kopii souborů nechal v počítači.
Několik jsem si od té doby pustila sama. Někdy mě potěší dětský hlas, jindy záznam vypnu. Jiří se občas zeptá, co jsem našla. Už mu neříkám automaticky, že něco hezkého.
Nevím, jestli jednou uděláme společný filmový večer. Zatím mi stačí, že můžu říct, na co si u těch záběrů vzpomínám já, a nemusím se přitom usmívat.
