Článek
Když jsme s Milanem začali mluvit o vlastní chalupě, bála jsem se hlavně dalších výdajů. Manžel mě uklidňoval, že nemusíme nic uspěchat. Budeme pár let šetřit a pak si vybereme něco malého.
Pracoval ve skladu náhradních dílů a na své místo byl pyšný. Znal tam každou polici, zaučoval nové lidi a doma si občas posteskl, že bez něj neumějí ani vypravit dodávku. Věřila jsem tomu. Za sedmnáct let manželství jsem ho poznala jako člověka, který sliby raději nedává, než aby je nesplnil.
Kvůli chalupě jsme se uskromnili
Začátkem léta začal chodit domů později. Tvrdil, že mají málo lidí a přesčasy se nám budou hodit. Vařila jsem mu do krabiček a snažila se, aby nemusel po večerech nic zařizovat. Sama jsem v drogerii brala sobotní směny. Když jsem ho viděla usnout před televizí, ani mě nenapadlo stěžovat si na únavu.
Peníze na chalupu zůstávaly na jeho spořicím účtu. Zatím jsme měli necelých sto tisíc, ke koupi bylo daleko. Posílala jsem tam svůj díl a Milan platil dohodnutou částku na domácnost. Občas mi ukázal nabídku domku a počítali jsme, kolik ještě potřebujeme. Že účet neotvírá přede mnou, jsem neřešila.
Chtěla jsem potvrdit místo na večírku
Koncem listopadu jsem se zeptala na jejich předvánoční posezení. Loni byli pozvaní i partneři a já si rozuměla s kolegyní Evou. Milan řekl, že letos to bude zase podobné, druhý prosincový pátek. Jen ještě nevědí přesný počet lidí. Nabídla jsem, že si v práci vyměním směnu. Kývl a dál jedl večeři.
O týden později jsem potřebovala výměnu potvrdit. Milan byl podle svých slov na inventuře a nebral telefon, tak jsem napsala Evě, která oslavu organizovala i minule. Zeptala jsem se, jestli se mnou na pátek počítá. Odpověď nepřišla hned. Potom se na displeji objevilo: „Petro, můžu ti zavolat?“
Ve skladu už dávno nepracoval
Eva mluvila opatrně a já ji nejdřív nechápala. Milan prý ve firmě od začátku června nebyl. Jeho místo zrušili a odcházel ještě s dalšími dvěma lidmi. „Myslela jsem, že to víš,“ dodala. Zeptala jsem se jí, jestli se nemohl vrátit na jinou pozici. Chvíli bylo ticho. Pak řekla, že určitě ne.
Seděla jsem v zaměstnanecké šatně s mobilem u ucha a strašně se styděla. Ještě před chvílí jsem řešila místo u stolu a teď jsem musela cizí ženě přiznat, že nevím, kam můj manžel půl roku chodí. Poprosila jsem ji, ať mu zatím nevolá. Potřebovala jsem s ním mluvit sama, než si připraví další vysvětlení.
Milan přišel v půl sedmé, položil prázdnou krabičku na linku a řekl, že mají konečně hotovo. „Volala jsem Evě,“ přerušila jsem ho. Sedl si a chvíli si mnul dlaně. Potom přiznal propuštění. Nechtěl mě prý vyděsit a věřil, že do měsíce najde jiné místo. Jenže z několika pohovorů nic nebylo a další už přede mnou tajil ze studu.
Výplata chodila z našich úspor
Na okamžik se mi ulevilo. Napadlo mě, jak musel být zoufalý, když každé ráno odcházel s taškou a neměl práci. Pak jsem si vzpomněla na peníze. „Z čeho mi teda posíláš na domácnost?“ zeptala jsem se. Milan se podíval k oknu. „Z toho spoření. Jen dočasně.“ Požádala jsem ho, aby mi účet ukázal.
Z peněz na chalupu zbývala necelá pětina. Nejdřív žil z poslední výplaty a odstupného, potom začal sahat do úspor. Posílal z nich svůj příspěvek na domácnost a platil vlastní výdaje, zatímco já dál odkládala peníze a přibírala soboty. „Chtěl jsem to doplnit, než na to přijdeš,“ řekl. Vzpomněla jsem si, s jakým klidem mě ještě nedávno nechával vybírat domky.
Přiznal i hodiny v knihovně a procházky, kterými vyplňoval čas do návratu domů. Večírek si vymyslel, protože nedokázal přerušit další rozhovor pravdou. Teď tvrdí, že zase chodí na pohovory. Při každém jeho odchodu si vzpomenu, kolikrát jsem mu už přála hezký den v práci. Nevím, kdy mu to znovu dokážu věřit.
