Článek
Když nám výhru skutečně připsali, Roman třikrát obnovil stránku s účtem. Stála jsem za jeho židlí a měla ruce na jeho ramenou. Milion osm set tisíc. Pořád jsem čekala, že se někde objeví chyba.
Doplatili jsme milion dvě stě tisíc za byt. Dvě stě tisíc jsme odložili jako rezervu a zbylé čtyři sta si rozdělili napůl. Každý měl rozhodnout o svých penězích. Roman chtěl vyměnit auto, já kuchyň, v níž se zásuvka na příbory nezavírala kolenem.
Nakonec jsme si auto nechali a oba slíbili dát celých svých dvě stě tisíc na kuchyň. Do návrhu se vešla i vysoká skříň místo starého regálu, ve kterém se na hrnce prášilo.
„Nikomu to zatím říkat nebudeme,“ řekl Roman. „Nechci při každým nákupu vysvětlovat, proč něco potřebuju, když jsme přece vyhráli.“
Souhlasila jsem. Jenže za deset dní jsem seděla se sestrou na obědě a ona už sahala po účtu.
„Nech to, já tě pozvala,“ řekla Dana.
Dělala to často. Když jsem měla po rozvodu z prvního manželství hluboko do kapsy, platila za mě obědy i lístky do kina. Nikdy mi nic nepřipomínala. Přesto jsem jí pokaždé děkovala stejným hlasem jako tehdy.
Položila jsem na účet dlaň.
„Dneska zvu já. My už máme splacený byt.“
Zvedla oči. Chvíli jsem si uhlazovala ubrousek na kolenou a pak jí pošeptala částku.
Dana se opřela a usmála se.
„To snad není možný. Tak to si konečně oddechneš.“
Přesně na tu chvíli jsem čekala. Zaplatila jsem a tentokrát ani nenavrhla, že si účet rozdělíme.
Prosba u dveří
Neřekla to nikomu. Ani manželovi, jak mě později ujistila. Zavolala mi ale hned v pondělí, jestli se může zastavit.
Přinesla jablka ze zahrady a postavila tašku ke dveřím. Její syn Lukáš se rozešel s přítelkyní. Bydlel teď u kamaráda na rozkládacím gauči a našel malý nájemní byt, jenže potřeboval kauci, první nájem a peníze na stěhování.
„Nemohli byste mu půjčit šedesát tisíc? Splácel by vám to. Nechci, aby o ten byt přišel.“
Už jsem se nadechovala, že samozřejmě pomůžeme. Pak Dana dodala, že by byl vděčný za cokoli, a já si představila, jak jí poprvé něco předávám já. Ne zavařeninu ani dárek k narozeninám. Něco, co skutečně potřebuje.
„Promluvím s Romanem,“ řekla jsem.
Večer mě vyslechl u stolu s rozloženým návrhem kuchyně.
„Já Lukášovi půjčovat nechci,“ odpověděl. „A ty jsi Daně řekla o výhře?“
Přikývla jsem.
„Tak proč jsme se na něčem domlouvali?“
Začala jsem vysvětlovat, že Dana mlčí a že nám přece nic nehrozí. Roman posunul návrh stranou.
„Ona možná mlčí. Tys to nevydržela.“
Naštvala jsem se. Připomněla jsem, kolikrát mi Dana pomohla a že šedesát tisíc není vzhledem k výhře tolik.
„Počítali jsme s těmi penězi oba,“ řekl. „Jestli chceš něco dát ze svého, musíme nejdřív změnit kuchyň. Já další peníze nemám.“
V noci jsem si otevřela svůj účet. Můj podíl tam pořád ležel, připravený na zaplacení objednávky. V duchu jsem škrtala jednotlivé položky a pokaždé je zase vracela. Přes den se mi rozdávalo mnohem snáz.
Co si nechám
Druhý den jsem se Dany zeptala, kolik má Lukáš našetřeno a kolik potřebuje zaplatit hned. Zarazila se.
„To já přesně nevím. Říkal, že se vším všudy by mu šedesát pomohlo.“
Poprosila jsem, ať mi zavolá sám.
Ozval se večer. Byl rozpačitý, protože nevěděl, že se na mě máma obrátila. Něco měl našetřeno, něco mohl získat prodejem kola, které si pořídil před rokem. Nejvíc mu chybělo na kauci. Řekla jsem, že si to do zítřka rozmyslím.
S Romanem jsme pak znovu rozložili návrh kuchyně.
„Chtěla jsem, aby Dana viděla, že už nepotřebuju platit obědy,“ řekla jsem. „Proto jsem jí to řekla. Mrzí mě, že jsem nedodržela, co jsme si slíbili.“
„Mohlas ji prostě pozvat.“
„Mohla.“
Chvíli jsme mlčeli. Pak jsem navrhla dát Lukášovi dvacet tisíc a o stejnou částku snížit svůj příspěvek. Ukázala jsem na vysokou skříň, kterou šlo z návrhu vypustit. Regál by zatím zůstal.
Roman přejel prstem po obrázku.
„Takže tady nebude nic novýho?“
„Ne. Necháme ho tam.“
Souhlasil. Požádal mě ale, abych změnu objednávky vyřídila já. Druhý den jsem zavolala do kuchyňského studia a potom Lukášovi.
Nabídla jsem mu dvacet tisíc jako dar.
„Nemusíš mi posílat splátky. Ale víc dát nechci.“
Poděkoval a hned začal vyprávět, kdy se může nastěhovat. Čekala jsem trochu delší ticho, možná otázku, jestli mi tolik peněz nebude chybět. Pak jsem se zastyděla a zeptala se raději na ten byt. Peníze jsem mu poslala ještě ten večer.
Dana mi po nastěhování poslala fotografii Lukáše mezi krabicemi. Připsala, že jsem mu moc pomohla. Ukázala jsem ji Romanovi. Přikývl, ale telefon si do ruky nevzal.
Při montáži kuchyně jsme regál dočasně přenesli do ložnice. Potom se vrátil na své místo vedle nových skříněk. Umyla jsem police a začala do něj rovnat hrnce.
Na horní polici zůstala zašlá kolečka, která nešla vydrhnout. Postavila jsem na ně velký kastrol. Poklička se do stejné přihrádky nevešla, a tak jsem ji jako dřív zasunula bokem mezi dva plechy.
