Článek
Marie se s Janou znala třináct let. Během jejího manželství s Tomášem spolu chodily nakupovat, měnily si knihy a občas zašly do cukrárny, i když syn neměl čas. Děti mladí neměli. Když se rozešli, nebylo nutné domlouvat rodinná setkání kvůli vnoučatům a Marie měla strach, že se bývalá snacha z jejího života jednoduše vytratí.
Nestalo se to. Jana jí dva měsíce po odstěhování napsala, jestli by nešly na kávu. Marie přišla o čtvrt hodiny dřív a nevěděla, zda se má na něco ptát. Nakonec většinu času probíraly novou knihovnu v Janině bytě a sousedčina psa, který štěkal pokaždé, když se na chodbě rozsvítilo.
Od rozvodu už uplynul rok. Scházely se přibližně jednou za měsíc a Marie v tom neviděla nic špatného. Tomáš věděl, že se vídají, a nikdy po ní nechtěl, aby přestala. Jen při posledních návštěvách pokaždé změnil řeč, jakmile začala vyprávět, co je u Jany nového.
U čaje začala vyprávět o Janě
Jednu neděli přišel Tomáš odpoledne. Přinesl matce prodlužovací kabel, o který ho požádala, a připojil lampu vedle křesla. Marie mezitím uvařila čaj. Když si sedl ke stolu, vyprávěla mu, že Jana konečně našla truhláře na polici do předsíně.
„A představ si, pořád má tu malou stoličku, cos jí dělal. Říkala, že se jí nikam jinam nevejde nic lepšího.“
Tomáš odložil lžičku. „Mami, já nepotřebuju vědět, co má Jana v předsíni.“
Marie se zarazila. Neřekla přece nic nepříjemného. Chtěla mu jen ukázat, že na něj bývalá žena nevzpomíná ve zlém. Připomněla, že se znají dlouho a nemůže Janu přestat zdravit jen proto, že jim manželství nevyšlo.
„To po tobě nechci,“ odpověděl.
Marie ale pokračovala. Jana s ní byla u lékaře, když Tomáš nemohl odejít z práce, a pomáhala jí vybírat nové brýle. Takové věci pro ni rozvodem nezmizely. Tomáš přikývl a napil se čaje. Chvíli čekal, až matka domluví.
„Já ti neříkám, s kým máš chodit na kafe. Jen mi o ní nemusíš pokaždé podávat zprávu.“
Slovo zpráva se Marii nelíbilo. Chtěla namítnout, že jen vypráví, co zažila, ale syn ještě pokračoval.
„A vyprávíš jí takhle i o mně?“
Některé věty opakovala schválně
Marie odpověděla, že se Jana samozřejmě občas zeptá, jak se má. Tomáš však chtěl vědět, co jí matka říká sama od sebe. Přiznala, že se zmínila o jeho novém bytě, o víkendu stráveném doma i o tom, že si vaří jednoduchá jídla do krabiček.
„A že mi tam něco chybí, to jsem ti řekl já?“
To jí neřekl. Marie si to domyslela. Když jí ukazoval kuchyň, všimla si jen dvou hrnků na polici a stolu přisunutého ke zdi. Připadalo jí to smutné. Jana se při zmínce o krabičkách pousmála, ale na Tomáše se dál nevyptávala.
Marie si u stolu začala vybavovat i jiné rozhovory. Janě vyprávěla, že Tomáš pořád jezdí na stejné koupaliště. Synovi zase řekla, že Jana peče jeho oblíbený koláč. Obojí byla pravda, jen ani jedna zpráva nepřišla s prosbou, aby ji předala dál.
„Já myslela, že vás potěší, když o sobě budete vědět něco normálního,“ řekla.
„My spolu umíme mluvit, když potřebujeme. Ale už spolu nejsme.“
Tomáš Janu neobviňoval a ona před Marií také neřekla nic zlého o něm. Právě s tím si Marie nevěděla rady. Při rozdělování věcí si bez hádky domluvili, kdo si co nechá. Ještě mu Jana pomohla odvézt krabice. Marii tehdy připadalo, že se k sobě chovají líp než leckterá dvojice, která spolu zůstává.
Ona sama po každém takovém setkání doufala. Když se dokážou dohodnout na nábytku a slušně se rozloučit, třeba si za pár měsíců začnou chybět. Jenže měsíce přibývaly a ani jeden nemluvil o návratu. Nový byt pro Tomáše nebyl provizorium, přestože ho Marie pořád tak vnímala.
Když syn odcházel, zeptala se, jestli přijde za dva týdny v neděli na oběd. Souhlasil. Marie mu podala prázdnou tašku od kabelu a připomněla, ať si nezapomene bundu.
Po jeho odchodu zůstaly na stole dva nedopité čaje. Marie ten svůj odnesla do kuchyně a napadlo ji, kolikrát Janě při loučení připomněla, že má u ní dveře pořád otevřené. Mínila tím skutečně návštěvu u sebe? Nebo pokaždé doufala, že si tu větu Jana vyloží ještě jinak?
Pozvání tentokrát vysvětlila celé
S Janou se měly sejít ve čtvrtek následujícího týdne, tři dny před domluveným obědem. Marie si nejdřív chtěla připravit nenápadné otázky, aby zjistila, jestli o Tomášovi přece jen nepřemýšlí. Potom ji zarazilo, že už zase hledá způsob, jak mluvit o něčem, co jí ani jeden nenabídl.
V cukrárně Jana vytáhla knihu, kterou měla půjčenou. Marie ji uložila do tašky a chvíli obracela lžičku mezi prsty. Pak řekla, že Tomáš nechce, aby mu nosila novinky z jejich setkávání. Jana přikývla tak rychle, až to Marii zamrzelo.
„A tobě to vadilo taky?“ zeptala se.
„Někdy. Když jsi mi říkala, jak je v tom bytě sám, nevěděla jsem, co ti na to mám říct.“
Marie se podívala na knihu v tašce. Čekala možná ujištění, že Tomášovi zavolá. Jana místo toho vždycky přešla k něčemu jinému. Dřív to Marie pokládala za rozpaky. Teď už si tím nebyla tak jistá.
Přiznala, že v neděli bude syn na obědě a ona zvažovala pozvat i Janu. Sama měla narozeniny až týden po tom obědě, ale mohla by je přece oslavit dřív. Zatím o společném setkání nikomu neřekla.
Jana položila ruce vedle šálku. „To bych nepřišla. Na kávu s tebou ráda. Na takový oběd ne.“
Marie cítila zklamání, přestože právě dostala odpověď na otázku, kterou se celou dobu bála položit. Řekla, že pozvání nechá být. Pak se Jany zeptala, jestli s ní chce dál chodit ven, i když už spolu nebudou probírat Tomáše.
„Proto jsem ti tehdy napsala,“ odpověděla Jana.
Marie přikývla, ale chvíli nevěděla, čím navázat. Zeptala se na polici do předsíně, o které posledně mluvily. Jana vysvětlila, že bude hotová příští měsíc, a přidala několik podrobností o bytě. Tentokrát Marie nehledala nic, co by mohla později vyprávět synovi.
Potom Jana zmínila kolegyni, se kterou chtěla jet na výlet, ale neshodly se na termínu. Marie už měla na jazyku, že Tomáš tam nedávno také byl. Nechala ho nevyřčeného a zeptala se, jestli Jana hledá jiný termín, nebo by raději vyrazila s někým dalším.
Na výletě měly být dvě
Nedělní oběd s Tomášem byl zpočátku opatrný. Marie mu řekla, že si s Janou promluvila a nebude jim dál nic předávat. Syn poděkoval. Nevyptával se, co přesně zaznělo, a ona mu tentokrát nezačala celý rozhovor převyprávět.
Po jídle chvíli seděli u stolu. Marie se zeptala na jeho práci a poslouchala, jak popisuje nového kolegu. Když potom odešel, uvědomila si, že se na Janu ani jednou nezeptal. Pořád ji to trochu bolelo. Zavolala sestře, se kterou měla domluvenou návštěvu na skutečný den narozenin, a probraly, co připraví.
S Janou se za pár týdnů domluvily na sobotě ve Slatiňanech. U další kávy prohlížely spojení a rozmýšlely, jestli pojedou před devátou, nebo až později. Marie vytáhla z kabelky brýle a Jana jí přisunula telefon.
„A co kdyby pršelo?“ zeptala se Marie.
Začaly hledat jiný program. Než dopily, měly vybraný odjezd i místo, kde se ráno potkají. Jana pak chtěla vědět, zda jí má přibalit knihu, o které posledně mluvily.
Marie si název nepamatovala. Nechala si znovu vyprávět, o čem je, a při placení si připomněla ještě jednu věc.
„Vezmi ji. Já ti na výlet přinesu tu detektivku, co jsi chtěla.“
