Článek
Vždycky jsem si zakládala na tom, že se naše rodina dokáže domluvit. Když syn Pavel něco potřeboval, přišel za mnou, a já ho nikdy neodbyla. Po manželově smrti mi pomáhal s nákupy i se zahradou a v neděli se obvykle zastavil s rodinou na kávu. Nenapadlo mě, že bych o ty návštěvy mohla přijít. Pak dostal nabídku práce v jiném městě a s manželkou se rozhodli přestěhovat. Oznámili mi to, když už měli vybraný byt. Místo abych se zeptala na práci, pustila jsem se do snachy.
Čekala jsem, že se přijde usmířit
Řekla jsem jí, že konečně dosáhla svého a odvede mi syna. Pavel se jí zastal, ale já pokračovala. Vytáhla jsem i neděle, kdy nepřijeli, protože měla jiné plány. Snacha položila hrnek a šla čekat do auta. Syn odešel za ní. Ještě večer mi napsal, že stěhování chtějí oba a že se mám jeho ženě omluvit.
Odpověděla jsem, že snad smím říct vlastní názor. Několik dalších zpráv skončilo stejně. Nakonec mi Pavel napsal, ať se ozvu, až s nimi budu chtít mluvit bez výčitek. Já si z toho odnesla hlavně to, že už mě nepotřebuje. Telefon jsem nesmazala, ale sama jsem mu nezavolala. Čekala jsem, že ho zlost přejde.
První pohled jsem si vystavila
Vnučka Eliška ke mně jezdit nepřestala. Bylo jí čtrnáct a rodiče jí návštěvy nezakazovali. Když přijela poprvé po stěhování, vyptávala jsem se, jestli o mně táta mluví. Kroutila hlavou a já se před ní rozplakala. Potom jsem jí slíbila, že už to nebudeme rozebírat. Jenže příště jsem se zeptala znovu.
Za pár měsíců přišel pohled z jižních Čech. Na zadní straně stálo tiskacími písmeny: „Pozdrav z Třeboně. Máme pěkné počasí. Pavel.“ Věděla jsem od Elišky, že tam tráví dovolenou. Položila jsem pohled na poličku vedle televize. Nebyla to omluva ani pozvání, ale pro mě to byl důkaz, že se syn nechce odmlčet navždy.
Z několika řádků jsem žila celé týdny
Během tří let přišlo dalších několik pohlednic. Z hor, z výletu do Prahy, jednou od moře. Ani mě nenapadlo ověřovat, kam vlastně Pavel jezdí. Vzkazy byly krátké a já v nich hledala víc, než na nich stálo. Když se na jedné objevilo „opatruj se“, ukázala jsem ji sousedce. Tvrdila jsem, že si se synem pomalu hledáme cestu zpátky. Přitom jsem mu pořád sama nenapsala.
Odpovědi jsem posílala po Elišce. Říkala jsem jí, ať tátovi poděkuje a vyřídí, že jsem ráda. Vždycky přikývla a začala vyprávět o škole. Považovala jsem ji za diskrétní, že se nechce plést mezi dospělé. Když pak přišel další pohled, měla jsem pocit, že moje poděkování dostal a přijal.
Na přání jsem uviděla známá písmena
Letos mi Eliška k sedmašedesátinám přinesla přání, které sama vyrobila. Přede mnou na něj ještě dopsala „hodně zdraví“. Zarazilo mě její hranaté tiskací písmo. Písmeno z uprostřed přeškrtla krátkou čárkou, stejně jako někdo ve slově pozdrav na pohledech. Přinesla jsem jeden z poličky. „Tohle jsi psala ty?“ zeptala jsem se. Nejistě se usmála a řekla, že ano.
Nejdřív jsem si myslela, že jí ho Pavel jen nadiktoval. „A táta ti řekl, co tam má být?“ Eliška zavrtěla hlavou. Pak mi potichu vysvětlila, že koupila a poslala i všechny ostatní. Některé na rodinné dovolené, jiné na školním výletě. „Ty jsi pokaždé čekala, jestli se ozve. Když přišel pohled, už ses mě aspoň neptala, proč ti táta nevolá.“
Synovi jsem konečně napsala sama
Chtěla jsem vědět, jestli o tom rodiče vědí. Nevěděli. Ani moje poděkování jim nevyřídila. Seděla proti mně a žmoulala obálku od přání. Napadlo mě vyčíst jí, že mě nechala tři roky něčemu věřit. Pak jsem se zeptala, jestli se bála přijet bez další zprávy od táty. Přikývla. Přisunula jsem k ní talíř s dortem. Nevěděla jsem, jak ji uklidnit, abych se před ní zase nerozplakala.
Večer jsem Pavlovi napsala dopis. Omluvila jsem se za to, co jsem řekla jeho ženě, i za otázky, kterými jsem zatěžovala Elišku. Nežádala jsem ho, aby mi hned zavolal. Dopis jsem druhý den odnesla na poštu sama. Poprvé jsem neměla vnučce co předávat.
Odpověď zatím nepřišla. Pohlednice jsem z poličky uklidila do zásuvky, Eliščino přání na ní zůstalo. Příští sobotu má zase přijet. Těším se na ni, ale už teď se bojím, abych se hned ve dveřích nezeptala na Pavla.
