Článek
Zvuk myčky přesně odměřuje čas v naší prosklené kuchyni. Právě přešla do fáze sušení a tiché hučení vibruje umělým kamenem na ostrůvku. Skládám suché prádlo z plastového koše a třídím ponožky do dvou hromádek.
Ponožky, trička, Matyášovy tepláky s prodřenými koleny. Všechno to voní po levandulové aviváži, kterou kupuju po pětilitrových kanystrech. Je to umělá vůně, celkem agresivní, ale aspoň přebíjí ten všudypřítomný pach včerejší večeře, který se tu pořád drží.
Z chodby se ozve šoupání gumových podrážek. Tomáš nosí tyhle ošklivé šedé pantofle už třetí rok a i přes moje prosby je odmítá vyhodit. Zastaví se těsně za mnou. Cítím teplo jeho těla přes tenkou bavlnu mého domácího trička.
Jeho dlaň přistane na mém pravém rameni. Je těžká, masitá a zespodu mírně vlhká. Palec mi dře o klíční kost a jeho suchá kůže mě škrábe na holém krku. Mám chuť ucuknout, setřást tu ruku dolů, jako by na mě sedl nějaký odporný hmyz.
Místo toho ztuhnu a zírám na modrou dětskou ponožku s obrázkem bagru. Musím koupit toaletní papír. Ten třívrstvý s heřmánkem, co je teď v akci v Kauflandu za padesát devět. A taky prací prášek na barevné prádlo, tu největší krabici.
Ruka na mém rameni se pohne a palec mi přejede po krční páteři. Potřebujeme ještě vajíčka, raději dvě plata, a máslo. O víkendu chci péct mramorovou bábovku, kakao doma ještě máme, ale možná chybí prášek do pečiva a vanilkový cukr.
„Jsi nějaká napjatá,“ řekne Tomáš. Jeho dech mi zavadí o ucho a je v něm cítit česneková pomazánka.
„Jsem jenom unavená,“ odpovím a dál mechanicky skládám tepláky. „Dneska to v práci nestálo za nic a bolí mě záda.“
Neodstupuje. Druhou ruku mi položí na pas a mírně si mě přitáhne k sobě. Moje páteř narazí do jeho hrudníku. Dýchá pomalu, těžce, přesně takhle oddechuje vždycky, když se po večerech snaží o nějakou intimitu.
Můj žaludek se stáhne do pevného uzlu. Není to odpor v tom smyslu, že by mi někdy fyzicky ublížil, nikdy na mě ani nezvýšil hlas. Je to naprostá, absolutní prázdnota, která se při jeho doteku okamžitě mění v paniku. Tělo ho odmítá přijmout, kůže se mi ježí a svaly na nohou se napínají k útěku.
Z obýváku se ozve ostrý křik. „Mami, Matyáš mi sebral tablet!“ zaječí Ema. Do toho se ozve tupý úder, jak někdo do něčeho vztekle kopl.
To je moje dočasná záchrana. Vyvleču se z Tomášova sevření, aniž bych se na něj podívala. „Jdu to vyřešit,“ zamumlám a rychlým krokem mířím rovnou do obývacího pokoje za hlukem.
Moje tělo ho odmítá. Kůže se mi ježí odporem. Hraju mrtvého brouka.
V obýváku svítí jen obrovská obrazovka televize. Ema sedí na koberci a brečí bez slz, Matyáš drží tablet pevně oběma rukama u hrudníku. Okřiknu je, vytrhnu mu tablet z ruky a položím ho na vysokou polici nad knihovnu. Všechno to dělám automaticky, jako nějaký stroj naprogramovaný na údržbu chodu rodiny.
Sídliště za okny našeho satelitního domku kousek za Prahou je ponořené do tmy. Koupili jsme tenhle dům před sedmi lety. Hypotéka nás váže k sobě pevněji než jakýkoliv slib před oltářem na radnici. Zahrada je dokonale posekaná, fasáda čistá, před garáží stojí dvě nová auta.
Zvenku vypadáme jako dokonalá reklama na úspěšnou střední třídu z letáku. Uvnitř toho všeho se ale dusíme v tichu. Vrátím se do kuchyně. Tomáš stojí u otevřené lednice a pije mléko přímo z papírové krabice, což z duše nenávidím.
„Už spí?“ zeptá se a utře si pusu hřbetem ruky.
„Ne, jenom jsem jim sebrala ten tablet, musí se uklidnit a vyčistit si zuby.“ Vezmu žlutý hadr a začnu zbytečně stírat už tak čistou kuchyňskou linku. Přejíždím po kameni a soustředím se na ten vlhký, drsný zvuk.
Tomáš si sedne k jídelnímu stolu a vytáhne mobil z kapsy tepláků. Obrazovka mu ozáří obličej ostrým modrým světlem. Zestárl. Kolem očí má hluboké rýhy a vlasy mu na temeni začínají dost viditelně řídnout.
Dřív jsem tyhle drobné detaily na něm měla ráda. Pamatuju si, jak jsem mu ve spánku přejížděla prsty po čele a srovnávala mu obočí. Teď se každý večer modlím, aby usnul dřív než já. Když chrápe, vím, že jsem v bezpečí a nic po mně dnes v noci nebude chtít.
„Co budeme dělat o víkendu?“ prohodí do ticha, aniž by zvedl zrak od rozečteného článku na displeji.
„Nevím,“ odpovím a opláchnu hadr pod tekoucí vodou. „Musíme zajet do Baumaxu pro tu mulčovací kůru pod túje. A slíbila jsem dětem to nové animované kino v Olympii.“
Kývne hlavou. Zase jsme naplánovali víkend, ve kterém nebudeme muset být spolu ani na vteřinu sami. Děti a nekonečné povinnosti kolem domu jsou naše spolehlivá ochranná bariéra. Dokud je co zařizovat a kam jezdit, nemusíme se bavit o nás dvou.
O tom, že už si nemáme vůbec co říct. O tom, že spolu spíme z povinnosti jednou za měsíc. Jdu do koupelny. Zavřu za sebou dveře a otočím klíčem v zámku. Cvaknutí kovu je ten nejuklidňující zvuk z celého dlouhého dne.
Tady jsem konečně sama. Opřu se rukama o studené keramické umyvadlo a podívám se do velkého zrcadla. Kolem něj jsou nalepené led pásky, které neúprosně odhalí každou nedokonalost na obličeji.
Koukám na ženu v obyčejném šedém tričku a vytahaných teplácích. Mám tmavé kruhy pod očima a kůži povadlou chronickou únavou. Vlasy mám stažené do mastného drdolu na temeni hlavy.
Nejsem nešťastná v tom dramatickém filmovém slova smyslu. Nebrečím po nocích do polštáře, neplánuju tajné útěky s mladším milencem někam k moři. Jsem prostě jenom úplně prázdná skořápka, co funguje na autopilota a čeká na večer.
Pustím vodu naplno, aby přes ty dveře nebylo slyšet, co uvnitř dělám. Opláchnu si obličej ledovou vodou. Ta chladná facka mě trochu probere z letargie. Vezmu si odličovací tampon z dózy a pomalu stírám černé zbytky řasenky pod očima.
Ticho je naše záchrana. Hluk dětí zakrývá prázdnotu. Nemusíme spolu mluvit.
Vím, že bych měla odejít. Měla bych si sbalit pár tašek, najít si menší pronájem někde na sídlišti a začít úplně znovu. Spousta ženských v mém věku to přesně takhle dělá.
Jenže pak si reálně představím ten šílený cirkus okolo. Právníci, soudy, dělení majetku, prodej domu, nekonečné vysvětlování našim rodičům u nedělního oběda. Ale hlavně děti. Ema by musela změnit školu a ztratila by kamarádky. Matyáš by přišel o svůj velký pokoj s plakáty dinosaurů a o zahradu.
Jak bych jim vysvětlila, že jim ničím rodinu a jistotu jen proto, že už tátu nemiluju? Že se štítím, když na mě sáhne? Vyjdu z koupelny zpátky na chodbu. Je tu šero, svítí jen malá lampička u schodů.
Nakouknu do pootevřeného dětského pokoje. Oba už konečně spí. Ema má nohu přehozenou přes peřinu, Matyáš tiše oddechuje s otevřenou pusou. V místnosti voní dětský šampon proti zacuchání vlasů a čerstvě vyprané povlečení s motivem Tlapkové patroly.
Tohle je ten hlavní důvod, proč tu pořád zůstávám. Pro tenhle klidný spánek v jejich vlastních velkých postelích. Moje tělo je jen malá daň za to, že oni mají bezpečný domov.
Dojdu pomalu do naší ložnice na konci chodby. Tomáš už leží v posteli pod dekou. Zase si čte něco na mobilu. Na sobě má to staré vytahané tričko s logem nějaké zkrachovalé stavební firmy, které si vzal kdysi na vodu.
Vlezu si pod peřinu na svou pravou stranu postele. Snažím se nedotknout se ho ani prstem na noze. „Zhasneš?“ zeptá se a položí telefon displejem dolů na dřevěný noční stolek.
„Jo,“ natáhnu se k vypínači malé lampičky. V pokoji se rozhostí naprostá tma. Ležím na zádech a strnule zírám do bílého stropu. Slyším, jak se Tomáš s heknutím otáčí na pravý bok směrem ke mně. Pěnová matrace se pod jeho váhou zhoupne a jeho ruka mě poslepu nahmatá pod peřinou.
Prsty mi neobratně vklouznou pod lem trička a položí se mi přímo na holé břicho. Kůže na tom místě se mi okamžitě stáhne a zchladne. Dýchám hodně mělce, jen do horní části plic, abych zbytečně nezvedala hrudník a neupozornila na sebe.
Nesmím sebou teď ucuknout. Kdybych se odtáhla, zeptal by se mě, co se zase děje a proč jsem taková. Začala by zbytečná hádka, která by nikam nevedla. Vzbudili bychom tím akorát děti ve vedlejším pokoji. Ne, musím to vydržet jako vždycky.
Zavřu oči a pevně stisknu víčka k sobě. Začnu v duchu rychle počítat. Cibule, tři kila do zásoby. Brambory, jeden pětikilový pytel. Trvanlivé mléko. Rohlíky na snídani. Šunka od kosti, aspoň dvacet deka. Banány pro Matyáše na svačinu, nesmí být moc zelené. Jablka pro Emu.
Jeho ruka se na mém břiše naštěstí vůbec nehýbe, jen tam těžce, bezvládně leží. Cítím každý tvrdý mozol na jeho velké dlani. Cítím váhu jeho silných prstů. Zubní pasta pro citlivé zuby. Prášek do myčky. Sáčky do koše do kuchyně. Třicet litrů, ty s těmi zatahovacími modrými uchy, co se netrhají.
Po nekonečných pěti minutách tu ruku konečně stáhne zpátky k sobě. Otočí se na druhou stranu, odkopne cíp peřiny a zhluboka, chroptivě vzdychne. Za pár minut začne pravidelně a hlasitě oddechovat. Usnul.
Já nespím. Zírám do tmy a poslouchám tiché hučení rekuperace ve stropě. Jsem ve svém vlastním krásném domě a připadám si jako ve vězení. Zítra ráno koupím ty banány a upeču bábovku. A zítra večer, až na mě zase sáhne, si vymyslím další nákupní seznam. Ještě jich v sobě mám dost na spoustu dalších let.
