Článek
„Vezmu s sebou i Martina, ať tě může konečně poznat.“
Petra mi to oznámila odpoledne, když už jsem měla vyžehlenou halenku. Chodila s ním teprve pár měsíců a byla jsem na něj zvědavá. Jen mě překvapilo, že se nezeptala.
„Dobře, tak přijďte oba,“ odpověděla jsem.
Původně jsme měly být tři. Já, Petra a Dana, se kterými jsem se znala z bývalé práce. Do společné skupiny jsem napsala, že bych s nimi ráda zašla na narozeninovou večeři.
Pod to jsem přidala: „Předkrm doprostřed stolu a víno jsou na mě.“
Dana poslala srdíčko. Petra nabídla, že rezervuje restauraci. Vybrala dražší podnik, než kam jsme chodily obvykle, ale kvůli jednomu večeru jsem nechtěla řešit dvě stovky navíc za jídlo.
Dana dorazila s dcerou.
„Klárce odpadlo kino, tak jsem ji vzala. Snad ti to nevadí.“
Klárka mi podala malou kytici. Bylo by mi hloupé říct před ní, že jsem čekala večer s kamarádkami. Nechali jsme přisunout židli.
Zpočátku mi bylo dobře. Martin vyprávěl o ztraceném kufru, Dana se smála, až si musela otřít oči. Objednala jsem dvě mísy předkrmů místo jedné a láhev vína.
„Dneska si to užijeme,“ řekla Petra.
Měla jsem radost, že přišly. Martin si vybral steak, Klárka druhou domácí limonádu. Nad jejich objednávkami jsem nepřemýšlela. Každý si přece vybíral podle sebe.
Číšník čekal a já vytáhla kartu
„Dohromady, nebo zvlášť?“
Číšník stál u mé židle. Než jsem odpověděla, Petra se na mě usmála.
„Dneska nás zve oslavenkyně.“
„Já vezmu…“ začala jsem.
Martin mi přes stůl poděkoval a dodal, že příště nás musí pozvat zase oni. Dana hledala něco v kabelce. Na okamžik se mi ulevilo, ale vytáhla jen kapesník.
Mohla jsem svou větu dokončit.
Jenže číšník čekal a já měla pocit, že před Martinem a Klárkou budu vypadat jako někdo, kdo hostům počítá každé sousto. Ani jeden přitom naši původní domluvu neznal.
Vzala jsem účet. Čtyři tisíce šest set osmdesát korun.
„Kartou,“ řekla jsem.
U dveří mě obě objaly. Klárka nabídla, že mě s kyticí vyfotí. Postavila jsem se ke světlu a usmála se.
Doma jsem dala květiny do vázy a účtenku položila vedle notebooku.
Měla jsem rezervovaný narozeninový víkend v Olomouci. Dvě noci, galerie a den, kdy nemusím nikam spěchat. Na pokoj a cestu jsem si od léta odkládala peníze. Do příští výplaty bych teď potřebnou částku nedoplnila.
Pokoj šel ještě tři dny bezplatně zrušit.
Otevřela jsem rezervaci a chvíli na ni hleděla. Právě jsem si chtěla odříct vlastní dárek, abych nemusela kamarádkám připomenout jednu zprávu.
Znovu jsem prošla účet. Moje jídlo, společné předkrmy a víno vyšly dohromady na šestnáct set. Zbytek byly jejich večeře a nápoje.
Částku jsem přepočítala ještě jednou. Doufala jsem, že jsem něco přehlédla a nebudu muset psát.
Ráno už jsem svůj výlet rušit nechtěla
Daně jsem poslala částku za ni a Klárku, Petře za ni a Martina. Přidala jsem fotografii účtenky a napsala, že jsem u stolu nedokázala vysvětlit rozdělení, ale počítala jsem s původní domluvou.
Dana zavolala skoro hned.
„Petra mi říkala, že nás zveš na celou večeři. Myslela jsem, že jste se ještě domluvily.“
„Nedomluvily.“
Chvíli bylo ticho.
„Měla jsem se zeptat. I kvůli Kláře.“
Peníze přišly během hovoru. Pak jsme ještě mluvily o její nové práci. Byla jsem ráda, že jsme dokázaly pokračovat i jiným tématem.
Petra odpověděla až večer.
„Když někoho pozvu na narozeniny, nenapadne mě mu potom posílat účet.“
Zavolala jsem jí.
„Dana říkala, že jsi jí slíbila celou večeři.“
„Řekla jsem jí, že nás zveš. Tak jsem to pochopila.“
„Ale psala jsem, že zaplatím předkrm a víno.“
Petra si povzdechla.
„Já myslela, že tím vybíráš, co objednáš pro všechny na začátek. Nenapadlo mě, že je to hranice.“
Z jejího hlasu jsem slyšela rozladění. V tu chvíli jsem jí věřila, že večer opravdu čekala něco jiného. Pořád mi ale vadilo, jak snadno to oznámila i za mě.
„Měla ses zeptat, než jsi to řekla Daně.“
„A ty jsi měla něco říct u placení.“
„To jsem měla. Proto to říkám teď.“
Petra peníze poslala. Bez zprávy. Nějakou dobu jsme si nepsaly a mně její obyčejné vzkazy cestou z práce chyběly víc, než jsem čekala.
Do Olomouce jsem odjela. První večer jsem si nad jídelním lístkem zase začala počítat, jestli si můžu dát dezert. Mohla jsem. Objednala jsem si ho, ale mrzelo mě, že si na vlastní oslavu vzpomínám hlavně kvůli účtu.
S Danou se dál vídáme. S Petrou jsme od té doby párkrát zašly na kávu. Na ten večer už řeč nepřišla a nevím, jestli ho dnes chápe jinak.
Další narozeniny jsem si domluvila výlet se sestrou. Pár týdnů před nimi mi Dana napsala: „Dáme zase večeři ve třech?“
Odpověděla jsem, že letos ne, že už mám jiný plán. Potom jsem jí navrhla kávu na příští týden.
Trochu mě zabolelo odmítnout večer, na který bych se dřív těšila. Tentokrát jsem ale odpověděla hned, dokud se ještě nic nerezervovalo.
