Článek
Na fotografii seděl otec u řeky, kalhoty vyhrnuté nad kotníky, v ruce boty. Irena si jako dítě myslela, že takhle vypadal každý jeho výlet. Vždycky se našlo místo, kde se dalo zout, namočit nohy a chvíli nic nedělat. Teď jí připadalo zvláštní, že někdo cizí nese právě tuhle jeho podobu k otevřenému hrobu.
Žena, kterou nikdo nepředstavil
Když ostatní zamířili k bráně, Irena se k ní vrátila. Zeptala se, odkud otce znala. Žena si fotografii přitiskla ke kabelce a představila se jako Alena. Byla o několik let starší než Irena. O pohřbu se dozvěděla od známé z města, kde otec kdysi bydlel.
„Byl to můj táta,“ řekla. Irena čekala další vysvětlení, které by větu změnilo v něco přijatelnějšího. Alena ale jen dodala, že se narodila před jeho svatbou s Ireninou matkou. Nechtěla jít na smuteční oběd. Prosila, jestli by mohla u hrobu ještě chvíli zůstat.
Irena odpověděla, že hřbitov je veřejný. Slyšela, jak tvrdě to zní, ale nedokázala se zeptat na nic dalšího. Otec ji vozil do školy, učil jezdit na kole a ještě minulý měsíc jí připomínal, ať si za deště vezme lepší boty. Nemohla vedle toho postavit dospělou dceru, o které nikdy nepromluvil.
Alena vytáhla z kabelky papírek s telefonním číslem. Irena si ho vzala, aby rozhovor skončil. Když odcházela, měla vztek na její načasování. U oběda pak několikrát zkontrolovala prázdnou židli vedle tety, jako by si tam neznámá žena mohla přece jen přijít sednout.
Dopisy v krabici od bot
Čtyři dny se Irena odhodlávala Aleně zavolat. Nakonec místo toho odemkla otcův byt a začala hledat jeho korespondenci. Matka zemřela před šesti lety a otec od té doby skoro nic nepřerovnal. Irena prohlédla zásuvky psacího stolu, pak přinesla z komory krabice, do kterých ukládal staré písemnosti.
Mezi záručními listy a pohlednicemi našla dopisy převázané gumou. Na první obálce bylo Alenino jméno. Dopis byl starý přes třicet let. Mladá žena v něm otci psala, že dokončila školu, a ptala se, zda by se mohli sejít. Přiložila fotografii před školní budovou. Irena ji dlouho porovnávala s tváří od hrobu.
Další dopisy byly kratší. Změna adresy, zpráva o narození syna, pozvání na návštěvu. Mezi nimi ležel koncept otcovy odpovědi. Oslovoval Alenu dcerou a sliboval, že přijede, jen musí doma najít vhodnou chvíli k vysvětlení. Poslední věta končila uprostřed řádku. Zda nakonec poslal jiný dopis, Irena nevěděla.
Podívala se na rok v Alenině pozvání. Vybavila si jejich tehdejší dovolenou, otcovu novou bundu a dlouhé vybírání jízdního kola k jejím narozeninám. Vhodná chvíle pro cestu za Alenou se v těch vzpomínkách hledala těžko. Už si však nemohla namlouvat, že o ní nevěděl.
Co od setkání čekala
Zavolala jí večer. Řekla, že našla dopisy, a zmínila i fotografii před školou. Alena se poprvé rozpovídala: myslela si, že ji otec dávno vyhodil, a ráda by ji dostala zpátky. Domluvily se v kavárně poblíž nádraží. Irena fotografii vložila do obálky a přidala několik otcových snímků.
Nad jedním, na kterém ji držel v náručí, zaváhala a vrátila ho do alba. Vybrala raději jeho samostatné portréty. Cestou na schůzku si připravovala omluvu za hřbitov. Když ale Alena usedla proti ní a objednala si čaj, vyšlo z Ireny nejprve to, že otec přece nebyl zlý člověk.
Alena položila lžičku na podšálek. „Já jsem nepřišla říct, jaký byl k tobě.“ Vyprávěla, že ho v dětství několikrát viděla. Později dostávala přání k narozeninám, potom už ani ta ne. Jako dospělá ho zkusila oslovit sama. Jednou se sešli v cukrárně. Zeptal se na práci, zaplatil zákusek a slíbil zavolat.
Alena se u té vzpomínky nezlobila nahlas. Právě to Irenu nutilo hledat nějaké vysvětlení. Už se nadechovala, že otec neuměl o těžkých věcech mluvit. Pak si vybavila, jak s ní po jejím rozvodu seděl celou noc v kuchyni. K ní přijel. Alenu nechal čekat. Irena se napila vody a poprvé nechala její vyprávění bez dodatku.
Fotografie pro každou zvlášť
Vrátila jí snímek před školou a potom podala ostatní fotografie. Alena si je pomalu prohlédla. Zastavila se u zahrady, kde otec seděl v pruhovaném svetru, a zeptala se, jak byl starý. Irena odpověděla a dodala, že svetr nosil tak dlouho, až mu matka opravovala lokty jinou přízí. Alena přejela prstem po okraji fotografie. Tuhle jeho podobu neznala.
„Můžeš si je nechat,“ řekla Irena. Alena si vybrala dva otcovy portréty a ostatní jí vrátila. Nechtěla vědět všechno o jejich rodinném životě. Ani se nezeptala, kdy se uvidí znovu. Fotografii ze školy uložila zvlášť do vnitřní kapsy kabelky a poděkovala, že ji Irena přinesla.
Před nádražím se rozloučily bez objetí. Alena odešla k nástupišti a Irena ještě chvíli stála s obálkou v ruce. Doma vrátila do alba portréty, které si Alena nevzala. Zastavila se u snímku, na němž ji otec držel v náručí. Vzpomínala, jak jí tehdy dovolil vylézt na zídku a potom ji zachytil. Fotografii nechala na jejím místě. Vedle otevřeného alba položila Alenin dopis a před zhasnutím si ho ještě jednou přečetla.
