Článek
Hana malovala u kuchyňského stolu. Před večeří sklízela barvy do krabice, plátna zasouvala za skříň. Po rozvodu a stěhování do menšího bytu to byla jediná činnost, při které nemyslela na to, co všechno musí začít znovu. Sestra Zita jí domluvila měsíční výstavu v kavárně, kam chodila na obědy.
Hana se nejprve bránila. Nakonec vybrala šest krajin z okolí města, pořídila jim stejné rámy a napsala ceny. Když je viděla na stěně nad stolky, chtěla cenovky sundat. Zita jí vzala lepicí pásku z ruky. Ať prý alespoň jednou nechá ostatní, aby se rozhodli sami.
Tři tečky a vlastní klíče
První dva týdny se nic neprodalo. Potom přibyly tři červené tečky. Majitelka kavárny Haně předala peníze a řekla, že kupující si plátna vyzvednou po skončení výstavy. Hana se ptala, jestli k nim něco říkali. Jedné ženě se prý líbil rybník. Doma si otevřela inzeráty na malé pracovní prostory.
Našla pokoj ve dvoře bývalé opravny. Měl umyvadlo, vysoké okno a nájem, který by dokázala platit, kdyby pravidelně něco prodala. Po prohlídce se zastavila u Zity vrátit vypůjčené šaty. Sestra telefonovala a ukázala ke komoře, ať je pověsí dovnitř.
Dveře nešly úplně otevřít. Hana je přitlačila a za sušákem zahlédla roh rámu. Na balicím papíře byl její nápis Rybník. Vedle stály balíky označené Polní cesta a Před bouřkou. Všechny tři prodané obrazy, zabalené tak, jak je v kavárně připravila k odvozu. Od konce výstavy uplynul týden.
Kupující vybrala sestra
Zita ukončila hovor. Přiznala, že v polovině výstavy požádala tři známé, aby obrazy koupily za její peníze. Nechtěla, aby Hana po těžkém roce odcházela s pocitem, že o její práci nikdo nestojí. Počítala s tím, že si plátna časem pověsí v kanceláři.
Hana se zeptala, která žena si vybrala rybník. Zita přiznala, že obrazy určila sama. „Ale mně se líbí. Jinak bych za ně přece nedala peníze.“ Hana se dívala na nerozbalené balíky. Ještě před hodinou chtěla sestře vyprávět o pokoji s vysokým oknem.
Oznámila jí, že peníze vrátí. Zita odmítla a připomněla, že jí nikdo neslíbil další prodeje. „Jenže já si myslela, že si je vybrali tři cizí lidé. Ty sis koupila všechny a nechala mě tomu věřit.“ Zita sklopila oči. Hana odešla bez šatů, které zůstaly přes dveře. Doma odmítla pronájem a rozepsala zprávu, že ruší slíbenou podzimní výstavu. Zatím ji neodeslala.
Dům, který nechtěla malovat
Druhý den zavolala paní Králová. Viděla obrazy v kavárně a chtěla jeden objednat manželovi k narozeninám. Hana čekala řeku nebo zahradu. Žena jí poslala fotografii panelového domu s řadou zaparkovaných aut. Bydleli tam čtyřicet let a na podzim se měli stěhovat blíž k dceři.
Hana obrázek zvětšovala. Stejné balkony, popelnice vedle vchodu, vyšlapaný trávník. Napadlo ji, že by dům posunula do pozadí a dopředu namalovala stromy. Pak si uvědomila, že se ještě nezeptala, co potřebuje mít na obraze zákaznice. Nejdřív však chtěla vědět, zda paní Králová nezná Zitu.
Žena sestru neznala. Když se Hana rozpačitě zeptala podruhé, znejistěla. „Jestli domy nemalujete, stačí to říct.“ Hana požádala o setkání u domu. Domluvily cenu i termín. Hovor ukončila se sevřeným žaludkem. Tentokrát se někdo mohl podívat na její práci a říct, že takhle si ji nepředstavoval.
Balkon se žlutou markýzou
Před schůzkou zavolala Zitě. Peníze vracet nebude, obrazy si koupila. Sestra nabídla, že je hned pověsí, ale Hana ji zastavila. Nechtěla vybírat stěnu ani poslouchat další ujišťování. Požádala ji, aby už nikoho neposílala nakupovat jejím jménem. Potom smazala rozepsané zrušení výstavy a do kavárny potvrdila podzimní termín.
Paní Králová čekala před vchodem s fotografií ještě šedivého domu. Ukázala na balkon se žlutou markýzou. Tu na obraze chtěla mít, stejně jako břízu u chodníku. Hana si sedla na nízkou zídku a otevřela skicák. Když první náčrt ukázala, žena zavrtěla hlavou. „Náš balkon je o patro níž.“ Hana si přitáhla papír zpátky. Chvíli ji pálily tváře, pak vzala gumu a začala patro opravovat.
