Článek
Paní Říhová přišla s vlastním podsedákem. Zahlédla jsem ji od výčepu a málem upustila kelímky. Na moje pozvání odpověděla, že od smrti manžela na slavnosti nechodí.
Teď si vybírala místo vedle bývalého pošťáka. Přisunula jsem jí židli. V tu chvíli kapela spustila zvukovou zkoušku a ona sebou trhla.
„To už začínají?“
„Za chvíli. Tohle si jen nastavují.“
Přikývla, ale židli si odnesla na konec stolu. Pan Vávra jí uhnul s půllitrem. Nepozdravili se. Na poslední obecní schůzi mu řekla, ať si ten navrhovaný kontejner postaví pod vlastní okno. Odpověděl, že jí vadí všechno, co sama nevymyslela.
Aby konečně někdo přišel
Slavnost jsem převzala po sousedovi, který ji pořádal patnáct let. Předal mi krabici prodlužovaček, seznam lidí ochotných péct a radu, abych nezapomněla objednat záchody. Já chtěla ještě něco navíc. Posledně seděli u piva skoro samí hasiči a jejich rodiny.
Obešla jsem proto domy, kam se běžně dával jen leták do schránky. Slibovala jsem stoly ve stínu, domácí koláče a živou hudbu. Za kapelu z nedalekého města jsem dala většinu peněz od obce. Zbytek zachraňovaly buchty na plechu a vypůjčené lavice.
Když se před šestou zaplnily, měla jsem chuť starostovi vyfotit každý stůl zvlášť.
Po třetí písni mě za rukáv chytil pan Vávra.
„Lenko, nešlo by to trochu stáhnout? Já neslyším ani vlastní objednávku.“
U pódia tančily tři holky a můj bratr mi ukazoval zdvižený palec. Šla jsem za zvukařem. Pootočil knoflíkem, ale při další písni jsem rozdíl nepoznala.
„Venku se ten zvuk ztrácí,“ vysvětloval zpěvák o přestávce. „Lidi vzadu by nic neměli.“
Ukázala jsem na zadní stoly. Dvě ženy tam seděly nakloněné těsně k sobě, jedna si zakrývala ucho.
„Jenže takhle si ani nepopovídají.“
Zpěvák se podíval k tančícím holkám. „Tak nás příště dejte dál od stolů. My jsme tady na hraní.“
Pódium jsem umístila já. Chtěla jsem mít hudbu uprostřed všeho. Vrátila jsem se mezi lidi a začala sbírat prázdné kelímky, protože s nimi jsem aspoň věděla, co dělat.
Ticho mezi dvěma písněmi
Proud vypadl při refrénu. Zhasly řetězy žárovek, zpěvákův hlas se zlomil do obyčejného výkřiku a bubeník ještě dvakrát udeřil, než si všiml ostatních.
U výčepu někdo zatleskal. Polilo mě horko.
Náš elektrikář Karel už šel k rozvaděči. Požádala jsem ho, ať se na to podívá, a běžela za kapelou.
„Než to bude, nedali byste pár písniček jen tak? Třeba s kytarou?“
„Tuhle bez aparátu neuslyšíš,“ řekl kytarista a zvedl svůj nástroj. Zpěvák dodal, že takhle vystupovat nebudou. Přijeli čtyři, měli nacvičený program a nechtěli postávat mezi stoly jako náhodní hosté.
Vytáhla jsem rozpis večera. Tombola měla začít až za hodinu a ceny ještě přivážela sousedka. Papír jsem zase složila. Čekala jsem první lidi s bundami přes ruku.
Místo toho mě paní Říhová požádala o další židli.
„Přisedne si pan Vávra.“
Nesl dva talířky s koláčem. Jeden před ni postavil a zůstal stát, než jsem židli přinesla.
„Ten makový je od vás?“
„Od dcery. Já už těsto v ruce neutáhnu.“
„Naše mladá kupuje hotové. Pak tvrdí, že je to stejné.“
Říhová se zasmála a posunula svou židli, aby mohl přisednout. U vedlejšího stolu někdo vyprávěl o zmeškaném autobusu. Slyšela jsem i odpověď z druhého konce lavice. Poprvé za večer jsem nemusela hádat, jestli se lidé smějí, nebo si stěžují.
Karel se vrátil za dvacet minut. Světla už mohla svítit; aparaturu chtěl ještě prohlédnout zvlášť. Řekla jsem mu, ať kontrolu dokončí, ale hudbu zatím nezapíná.
Zpěvák si mě našel u výčepu.
„Tak co, pokračujeme?“
Podívala jsem se na stoly. Bratr právě donesl k Říhové další lavici.
„Dneska už ne.“
„My jsme žádnou závadu nezavinili. S odměnou počítáme.“
„Já vím. Peníze probereme ráno.“
Řekla jsem to pevněji, než jsem se cítila. Když začali balit, jedna z tančících holek se přišla zeptat, proč jim kazím večer. Nedokázala jsem jí nabídnout nic, co by ji potěšilo. Odešla s kamarádkami k zastávce a já za nimi odnesla zapomenutou mikinu.
Co zůstalo do rána
Zpívat začal pošťák. Nejdřív jen kousek písničky, kterou zmínil při vyprávění o své svatbě. Říhová mu opravila slova a přidala se. Pak další stůl. Někdo druhou sloku neznal a u třetí už jsme se smáli.
Ráno mě bolela záda z lavic. Na obecním úřadě čekal zpěvák a chtěl celou domluvenou částku. Já měla připravený návrh nižší odměny za kratší hraní. Nepřijal ho.
„My jsme byli připravení dohrát.“
Přejela jsem prstem po částce, kterou jsem znala už měsíc. Peníze na ni byly odložené. Jen se mi teď nechtělo platit za hodiny, které jsem sama zrušila. Škrtla jsem svůj návrh a požádala ho o vyúčtování celé odměny.
Když odešel, nakoukla do dveří Říhová. Přinesla zapomenutou utěrku a ptala se, jestli bychom příště neposeděli třeba jen v neděli odpoledne. Vávra prý půjčí zahradu. V telefonu jsem měla dvě podobné zprávy.
Utěrku jsem přehodila přes opěradlo a vytáhla čistý papír. Napsala jsem na něj zahradu, kávu a počet židlí. Potom jsem otevřela zprávu pro obecní hospodářku. K žádosti o proplacení kapely jsem musela připsat, proč hrála jen polovinu večera.
