Článek
Nedělní obědy u mých rodičů mají už dvacet let stejný rytmus. O půl jedné se jí, ve tři čtvrtě na dvě máma začne sklízet talíře do dřezu a o druhé hodině se zbytky přemění v úhledný systém plastových krabiček. Moje máma je ten typ ženy, která svou lásku projevuje přes logistiku lednice. Kdo neodchází s výslužkou, jako by u nás ani nebyl.
Stála u kuchyňské linky a překládala španělské ptáčky z těžkého litinového pekáče do velké krabičky s modrým okrajem. Vonělo to po hořčici a slanině.
„Dáš si to zítra s rýží v práci,“ řekla a lžící přidala trochu omáčky, aby maso neoschlo. Pak vzala víčko a palci postupně zacvakla všechny čtyři plastové klipy. Ten zvuk vždycky znamenal, že víkendová návštěva končí.
V tu chvíli vešel do kuchyně táta. Na sobě měl šedé tepláky a vytahaný svetr. Celý život řídí velkou geodetickou firmu a zvykl si, že když on promluví, ostatní si dělají poznámky. Doma tenhle tón jen trochu ztlumí, ale ta samozřejmost v něm zůstává. Zastavil se u stolu a začal přehrabovat nedělní přílohu novin.
„Neviděly jste někde moje brýle na čtení? Ty s těmi modrými obroučkami,“ zeptal se, aniž by k nám zvedl oči.
„Asi jsi je nechal v pátek v kanceláři,“ řekla máma a podala mi přes stůl tu zavřenou krabičku. Byla zespodu ještě horká.
„Asi jo,“ povzdechl si táta. Pak sáhl do kapsy u tepláků a vytáhl z ní obyčejnou stříbrnou flashku. Zastavil se u mě. „Terez, ty teď pojedeš domů na Vinohrady, viď? Zastav se prosím tě cestou na Žižkově a hoď tohle Lindě.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Ruka, kterou jsem držela krabičku s jídlem, se mi zastavila ve vzduchu.
„Nemám to úplně po cestě,“ řekla jsem rychle a začala si cpát jídlo do plátěné tašky, abych se na něj nemusela dívat. „Chtěla jsem jet spodem přes tunel.“
„Prosím tě, vždyť je to zajížďka na deset minut,“ vložila se do toho máma. Vzala utěrku a začala stírat prázdnou linku. „A aspoň s Lindou prohodíte pár slov. Kdy jste se vy dvě vůbec viděly naposledy? Na promoci? To je hrozný, jak ty roky letí. Bývaly jste takové kamarádky, pořád jste se u nás učily na zkoušky…“
Dívala jsem se na mámu, jak pečlivě skládá vlhkou utěrku přes kohoutek. Při pohledu na její absolutní nevědomost se mi udělalo fyzicky špatně. Vzala jsem tu stříbrnou flashku, strčila ji do kapsy kabátu a šla do předsíně.
Máma sešla po schodech dolů do suterénu, protože chtěla ještě najít nějaká loňská jablka, co slíbila přinést sousedce. Zůstali jsme s tátou v chodbě sami. Obouvala jsem si zimní boty a snažila se zklidnit dech. Táta stál opřený o futra obýváku a scrolloval něco na mobilu.
„Tohle už mi nikdy nedělej,“ řekla jsem tiše. Hlas se mi trochu chvěl.
Zvedl obočí a dál koukal do displeje. „Co prosím tě?“
„Nedělej ze mě spojku mezi tebou a tvojí milenkou. Já vím, že s Lindou spíš.“
Čekala jsem cokoliv. Zapírání. Výbuch vzteku. Omluvu. Ale on neuhnul. Jen pomalu zamkl obrazovku telefonu a strčil si ho do kapsy u tepláků.
„Zklidni se, Terezo,“ řekl tónem, jako by mluvil s hysterkou v účtárně. „Linda je moje zaměstnankyně a ten disk s daty prostě potřebuje. Jestli máš pocit, že si tu musíš hrát na morální policii a zkazit mámě víkend, tak prosím. Sklep je tamhle. Běž dolů a vyklop jí to.“
Díval se na mě svrchu. Byla to chladná, naprosto přesná sázka. Znal mě. Věděl, že máma je po té loňské operaci kolene pořád křehká a že bych jí nikdy vědomě neublížila. Jeho nevěra nebyla tajemství, které bychom museli složitě skrývat. Byla to páka, kterou na mě v tu chvíli bezostyšně použil.
Cesta do Prahy mi trvala čtyřicet minut. Začalo pršet, stěrače monotónně dřely o sklo a já po očku sledovala plátěnou tašku na sedadle spolujezdce. Voněla po omáčce a hovězím. Hned vedle, v plastovém držáku na pití, potichu chrastila ta stříbrná flashku.
Lindu jsem znala už od prváku. Na koleji to byla přesně ta holka, co nikdy neměla vlastní poznámky, ale vždycky se uměla usmát na ty správné lidi, aby jí je půjčili. Já jsem jí tenkrát dávala svoje výpisky z makroekonomie. Vždycky uměla získat věci zkratkou. A teď, ve dvaatřiceti, si zkratkou pořídila mého osmapadesátiletého otce. Který jí zařídil pozici v managementu své firmy.
Bylo mi z toho zle, ale nejhorší nebyla ta nevěra. Nejhorší bylo tátovo sebevědomí, s jakým mě do toho celého zapojil. To, jak automaticky počítal s tím, že budu krýt jeho záda a fungovat jako pojistka pro jeho pohodlí.
Zaparkovala jsem v Seifertově ulici na Žižkově. Dům, ve kterém Linda bydlela, byl starý činžák s oprýskanou fasádou. Mohla jsem jí tu flashku prostě jen hodit do schránky v přízemí. Nebo jí napsat zprávu, ať si pro to sejde dolů před vchod. Ale já jsem nevzala do ruky telefon. Vypnula jsem motor. Popadla jsem stříbrný kousek plastu, vytáhla jsem ze sedadla i plátěnou tašku s krabičkou od mámy a zabouchla dveře od auta.
Vyšla jsem po starých teracových schodech do třetího patra. Zazvonila jsem. Bzučák se ozval skoro hned, jako by na mě už čekala.
Linda otevřela dveře. Měla na sobě šedé tepláky a příliš velké černé tričko, které jí padalo přes jedno rameno. Vlasy měla stažené do nedbalého drdolu. Vypadala přesně tak, jak si ji pamatuju z líných nedělních rán na kolejích.
„Ahoj Terez! Ty jo, to je doba,“ usmála se široce, jako bychom se zrovna potkaly někde v kavárně v centru. „Karel mi volal, že tě zneužil jako podnikovou spojku. Fakt se omlouvám, že sem musíš takhle v neděli tahat firemní věci.“
Karel. Ne „pan inženýr“, ne „tvůj táta“. Karel.
„V pohodě,“ řekla jsem bez úsměvu a podala jí flashku.
Vzala si ji. „Nedáš si kafe? Zrovna jsem si udělala do presovače.“
„Ne, spěchám.“
Chtěla jsem se otočit a odejít. Měla jsem to za sebou. Udělala jsem přesně to, co mi bylo přikázáno. Ale v tu chvíli jsem se podívala přes její rameno do bytu. Přímo do předsíně.
Na nízkém dřevěném botníku, hned vedle Lindiných bílých tenisek a keramické misky na klíče, ležely brýle. Ty brýle na čtení. S výraznou tmavě modrou obroučkou, které táta před hodinou hledal u nás v kuchyni.
Zůstala jsem stát. Linda si mého pohledu všimla a na vteřinu ztuhla. Oči jí bleskly k botníku a pak hned zase zpátky ke mně. Rychle se nadechla, jako by chtěla začít něco vysvětlovat, ale já jsem ji nenechala nic říct.
Sáhla jsem do plátěné tašky, kterou jsem měla přes rameno, a vytáhla plastovou krabičku s modrým lemem. Podala jsem jí ji.
Linda na ni zmateně koukala. Ruce měla podél těla.
„Tady ti ještě posílá máma,“ řekla jsem úplně klidným, rovným hlasem. „Dělala k obědu španělské ptáčky. Nechala ti tam víc omáčky, aby ti to do zítřka neoschlo.“
Linda tam stála s flashkou v jedné ruce a pomalu, skoro mechanicky natáhla druhou ruku pro krabičku. Plast byl zespodu pořád trochu vlažný. Prsty se jí lehce chvěly. Z úsměvu jí nezbylo vůbec nic.
„Až s Karlem zítra budete v kanceláři řešit ten tendr,“ dodala jsem tiše, zatímco jsem pustila krabičku do jejích dlaní, „tak mu vyřiď, že ty brýle na čtení, co od rána tak nutně potřebuje, si včera nechal tady u tebe na botníku.“
Nečekala jsem na odpověď. Otočila jsem se, sešla těch pár schodů k výtahu a ani jednou jsem se neohlédla, ačkoliv ještě hodně dlouho trvalo, než za mými zády konečně klaply dveře.
