Článek
O to místo jsem stála. I dnes, když Ivanu potkávám jen při předávání směn a sotva se pozdravíme, nemohu říct, že bych svou přihlášku nejraději vzala zpátky. Chtěla jsem vyšší plat, větší odpovědnost a možnost rozhodovat o práci, kterou jsem dvanáct let dobře znala. Jen jsem si představovala, že až dostanu nové klíče a přístup do rozpisu, pořád budu mít s kým zajít na oběd.
Přihlášku jsme odevzdaly obě
S Ivanou jsme pracovaly v expedici e-shopu. Začínaly jsme spolu v době, kdy se objednávky tiskly na hlučné tiskárně a v zimě nám táhlo pod vraty na nohy. Věděla, kdy se rozvádím, já znala termíny přijímaček jejího syna. Poslední měsíce se mnou prohlížela inzeráty na byty, protože moje dcera hledala první vlastní bydlení. U stolu v jídelně jsme měly svá místa, přestože na nich neležela žádná rezervace.
Když naše vedoucí oznámila odchod, Ivana hned řekla, že se přihlásí. Já mlčela až do odpolední přestávky. Měla jsem několik dnů připravený životopis, ale najednou mi připadalo nepatřičné ho vytáhnout. Nakonec jsem jí to řekla nad automatem na kávu. Trochu se zarazila, pak pokrčila rameny. „Tak to zkusíme obě. Snad se kvůli tomu nepřestaneme bavit.“ Přikývla jsem s úlevou, jako bychom právě vyřešily všechno nepříjemné, co mohlo přijít.
Před pohovory jsme si navzájem četly návrhy na změny v provozu. Ivana měla lepší přehled o zásobách, já už zastupovala při plánování lidí. Když vybrali mě, zavolala jsem jí ještě před zveřejněním výsledku. Pogratulovala mi a zeptala se, od kdy nastupuji. Teprve po zavěšení jsem se doma nahlas zaradovala. Manžel otevřel víno a já mu během večeře vysvětlovala, proč Ivanu určitě mrzí hlavně způsob, jakým jí výsledek oznámili.
První pondělí jsem pro ni v jídelně podržela židli. Přišla s kolegyní z příjmu a sedla si k oknu. Druhý den měla vlastní jídlo a třetí prý potřebovala něco vyřídit. Nechtěla jsem ji sledovat, přesto jsem od stolu vyhlížela přes prosklené dveře na chodbu, jestli už jde. V pátek mi položila na stůl žádost o přesun na odpolední směnu. Vyhovovala jí prý víc doprava. Ještě před měsícem přitom říkala, že si ranní nenechá vzít.
Začala jsem jí práci usnadňovat
Žádost jsem měla předat provoznímu. Nechala jsem ji ale v zásuvce a nabídla Ivaně, že jí zatím posunu začátky dvou směn. Odmítla. Připadala jsem si odstrčená a zároveň jsem se za ten pocit styděla. Vždyť ona právě přišla o něco, na co se těšila. Říkala jsem si, že musím být trpělivá a ukázat jí, že jsem se nezměnila. Jenže jako vedoucí jsem se v některých věcech změnit musela, což jsem ochotně přehlížela.
Během dalších dvou týdnů jsem ji nechávala u balení menších zásilek, které měla ráda, a reklamace posílala jinam. Také jsem ji vynechala ze střídání u těžších balíků. Zdůvodnila jsem si to tím, že teď potřebuje klid. Sama mě o nic takového nepožádala. Když jsem před ostatními pochválila její pečlivost, skoro se na mě nepodívala. Večer jsem přemýšlela, co ještě udělat, aby poznala, že mi na ní záleží. Nenapadlo mě zeptat se, zda o mou pomoc stojí.
Následující středu za mnou přišla Monika s rozpisem v ruce. Položila ho mezi klávesnici a hrnek. „Já už jsem potřetí na velkých balících. Ivana ani jednou. Je k tomu nějaký důvod?“ Začala jsem mluvit o zkušenostech a potřebách směny. Monika mě nechala domluvit a ukázala na další dvě jména. Byly tam ženy stejně zkušené jako Ivana. Zrudla jsem a slíbila, že se na rozdělení podívám.
Ivana naši výměnu slyšela. Po směně počkala, až ostatní odejdou, a zavřela dveře malé kanceláře. Myslela jsem, že se chce zeptat na přesun. Místo toho ji zajímalo, proč jí pořád vybírám lepší práci. Řekla jsem, že jsem jí chtěla trochu pomoct. „S čím?“ zeptala se. Nedokázala jsem odpovědět, aniž bych vyslovila, že se ji snažím utěšit za místo, které teď mám já. A tak jsem to nakonec řekla.
O společný oběd se nedá rozhodnout v rozpisu
Ivana si sedla proti mně, pořád ještě v pracovní mikině. Mrzelo ji, že neuspěla. Myslela si, že má větší šanci, a teď pro ni bylo těžké chodit za mnou pro schválení volna nebo poslouchat moje připomínky. „Jenže když mě takhle šetříš, všichni si toho všimnou. Pak jsem ta, která nevyhrála a ještě potřebuje úlevy.“ Chtěla jsem namítnout, že ji nikdo nelituje. Po pohledu na rozpis jsem raději zůstala zticha.
Potom se zeptala, co je s její žádostí. Otevřela jsem zásuvku. „Nechala jsem ji u sebe, protože jsem doufala, že si to rozmyslíš.“ Chvíli se dívala na papír, pak se zeptala, jestli bych takhle postupovala i u Moniky. Musela jsem přiznat, že ne. Přesto jsem se ještě pokusila navrhnout, abychom s přesunem počkaly. Třeba bychom si zvykly. Ivana zavrtěla hlavou. „Ty chceš, abych s tebou šla na oběd a byla jako dřív. Já teď neumím ani jedno.“
Druhý den jsem žádost předala provoznímu a řekla, že přesunu z mé strany nic nebrání. Na odpolední potřebovali zkušeného člověka, takže od dalšího měsíce dostala Ivana nový rozpis. Do té doby se znovu střídala u všech stanovišť. Monice jsem přiznala, že předchozí rozdělení nebylo spravedlivé. Ivana mi za vyřízení poděkovala stejně stručně jako kterýkoli jiný zaměstnanec. Čekala jsem, zda dodá něco osobního. Nedodala.
Teď se vídáme ve dvě hodiny u pracovního stolu. Předávám jí počty nedokončených objednávek a ona se ptá na chybějící zboží. Minulý čtvrtek jsem jí málem začala vyprávět, že dcera konečně našla byt, dokonce s balkonem, jaký jsme pro ni spolu hledaly. Už jsem se k Ivaně nakláněla, ale ona si vzala čtečku a šla za ostatními. Nezavolala jsem ji zpátky. Cestou domů mi pak přišla od dcery fotografie klíčů. Otevřela jsem ji a na okamžik hledala Ivanino jméno mezi kontakty. Nakonec jsem odpověděla jen dceři.
