Článek
S Pavlem jsem prožila osmatřicet let. Uměl mě rozesmát, nezapomínal na moje narozeniny a v posledních letech jsme spolu rádi jezdili vlakem po Čechách. Když zemřel, scházely mi i jeho poznámky k tomu, jak moc balím na jediný den. Dva roky jsem nikam nechtěla. Syn mě zval na výlety s rodinou, ale mezi nimi jsem si připadala ještě osamělejší. Nenapadlo mě, že se to začne měnit zrovna při čekání na autobus.
Jeho jméno jsem znala až příliš dobře
Jaroslav mě poznal první. Kdysi k nám chodil s fakturami a občas zůstal na večeři. S Pavlem měli malou tiskárnu, dokud se nepohádali a nerozešli. Doma jsem slýchala, že Jaroslav odvedl zákazníky a nechal manžela všechno zaplatit. Přestala jsem ho zdravit, přestože mně samotné nikdy neublížil.
Teď stál vedle mě u zastávky s nákupní taškou. Řekl, že o Pavlově smrti ví a že ho to mrzí. Poděkovala jsem a čekala, jestli začne vysvětlovat jejich spor. Místo toho mi nabídl místo pod přístřeškem, protože pršelo. Než autobus přijel, povídali jsme si o zrušeném obchodě na náměstí.
S Jaroslavem jsem se zase začala těšit ven
Za týden jsme se potkali znovu a zašli na kávu. Jaroslav byl rozvedený, bydlel sám a uměl vyprávět o obyčejných věcech tak, že jsem se smála. Když mi cestou domů nabídl rámě, přijala jsem ho. Až u dveří mě napadlo, co by tomu řekl Pavel. Ruku jsem pustila tak rychle, že se Jaroslav zarazil.
Přesto jsme se scházeli dál. Chodili jsme do kina a na procházky, jednou mi přinesl polévku, když jsem byla nachlazená. O Pavlovi jsem mohla mluvit, jen na společné podnikání jsme nenaráželi. Chtěla jsem poznávat muže, s nímž mi bylo dobře, a starou hádku nechat stranou.
Pozvání k synovi mě vyděsilo
Po čtyřech měsících syn navrhl, ať Jaroslava přivedu na nedělní oběd. Věděl, s kým se vídám, ale osobně ho znal jen z dětství. Souhlasila jsem. Večer jsem však Jaroslavovi zavolala, že bychom to měli odložit. Představila jsem si ho u synova stolu, kde s námi ještě nedávno sedával Pavel, a sevřel se mi žaludek.
„Vadí ti, že přijdu zrovna já?“ zeptal se. Přiznala jsem, že mám pocit, jako bych manžela zrazovala. Jaroslav chvíli mlčel. „Olgo, já ti ho nechci brát. Ale kamarádi jsme na konci nebyli. Nebudu říkat, že ano.“ Rozplakala jsem se. Přála jsem si slyšet něco, po čem výčitky jednoduše přestanou.
Syn mi ukázal i druhou stranu hádky
Když jsem synovi rušila oběd, řekla jsem mu proč. Nabídl se, že prohlédne otcovy papíry z dílny, které po jeho smrti uložil u sebe. Za několik dní přinesl složku. Našel v ní Jaroslavovy dopisy i kopie Pavlových odpovědí z doby, kdy se rozcházeli.
Jaroslav přiznával, že dvěma zákazníkům nabídl práci už před rozchodem. Zároveň Pavlovi vyčítal, že bez domluvy vybral společné peníze na vybavení naší chalupy. Pavel výběr nepopíral, jen psal, že ho chtěl brzy doplnit. O tom mi nikdy neřekl. Vybavila jsem si novou koupelnu i jeho tehdejší podrážděnost.
Dopisy mi neřekly všechno. Byly plné výčitek a každý zdůrazňoval něco jiného. Když jsem pak Jaroslavovi zavolala, nezačal se obhajovat. „Neměl jsem ty zákazníky oslovovat za jeho zády,“ řekl. „To ale neznamená, že jsme si potom dokázali odpustit.“
Večer jsem zůstala nad složkou sedět. Nejvíc mě ranilo, že jsem Pavla tolikrát hájila, aniž mi řekl celou pravdu. Přesto jsem si vzpomněla, jak se o mě staral po zlomenině nohy. Ani to přece nebyla lež. Zavřela jsem dopisy a zavolala Jaroslavovi znovu. Tentokrát jsem se zeptala, jestli má v sobotu čas na procházku.
Na oběd jsme nakonec šli spolu
Syn pozvání zopakoval a já už neodmítla. Jaroslav přinesl koláč, já cestou několikrát začala mluvit a zase zmlkla. Bála jsem se, že někdo zmíní tiskárnu nebo že budu oba muže porovnávat. Když nám syn otevřel, nechala jsem Jaroslava vejít vedle sebe.
U jídla se vnučka zeptala na dědovu historku z výletu. Vyprávěla jsem ji a Jaroslav tiše poslouchal. Cestou domů jsem se do něj zavěsila. Pořád mě bolelo, že si s Pavlem už nic nevyjasním. S Jaroslavem jsem ale chtěla být, i když na mého manžela nikdy nebude vzpomínat jako já.
